Dobrý den,
prosím Vás o radu. Týká se maminky mého přítele. Nemá mě ráda a nepřeje si, abychom spolu s přítelem chodili. Nikdy jsem jí nic neudělala, důvod, proč mě nemá ráda, je asi ten, že jsme spolu s přítelem začali bydlet a teď se stěhujeme do jiného města. Já kvůli vysoké škole, on si tam našel nové zaměstnání. Setkala jsem se s ní jen při několika oficiálních návštěvách, opravdu mě nenapadá jiný důvod, proč by mě neměla ráda vidět po boku svého syna. Maminka byla zvyklá mít ho vždycky při ruce. Když byla nemocná, vařil jí čaje, seděl jí u postele, když chtěla, doprovázel ji na nákupech, povídala si s ním... Zřejmě si myslela, že s ní bude stále žít - ve velkém domě, jednou s manželkou a vnoučaty. Ale jí by zůstala pozice paní domu. Tohle přání jí tímto nevyšlo. Má pocit, že ho ztrácí. Cítí, že ona pro něj už není ta nejdůležitější žena - jako matka samozřejmě. Po určité době, kdy mě trpěla vedle svého syna, jí ruply nervy a vyprovokovala velmi drsnou hádku. Na Štědrý večer k sobě pozvala přítelovu bývalou slečnu a snažila se je dát s přítelem opět dohromady. V té době jsme spolu s přítelem už téměř rok chodili. Od té doby se spolu vůbec nestýkáme, přítel za ní jezdí sám. Já jí po něm k narozeninám pošlu dárky a dort, ale oslavy se neúčastním. Tento stav trvá už několik měsíců. Teď se ale blíží konec výpovědní lhůty v přítelově staré práci a nástup do nového zaměstnání - v jiném městě. Maminka ho při každé jeho návštěvě i po telefonu citově vydírá, můj přítel je z toho vydeptaný. Střídají se u něj dva vyhrocené stavy - buď je vzteklý a v ten určitý moment rozhodnutý, že s maminkou úplně utne kontakt, nebo se psychicky složí a brečí. Nevím, co si počnout. Snažila jsem se s maminkou zkontaktovat, ignoruje mě. Nezvedá mi telefon, na smsky neodpovídá. Chovám se k ní slušně, můj cíl byl situaci urovnat, hlavně z toho důvodu, aby byl přítel v klidu. On se snaží o totéž. Mamince donekonečna opakuje, že ho neztrácí, že se osamostatňuje, že tu pro ni vždycky bude apod. Ona jakoby byla hluchá, dělá mu hysterické scény, už jen čekám, kdy mu řekne, že spáchá sebevraždu, protože jí ublližuje. Můj přítel tím neskutečně trpí, na maminku je silně vázaný, tohle ho ubíjí. Mám o něj strach. Má přeci taky jen jedny nervy. Snažím se ho podporovat, i když se bez mučení přiznám, že několikrát už jsem se taky neudržela a pustila se s ním do křížku, když si od maminky nechal všechno líbit a zároveň ji nechal, aby se navážela do mě. Uráželo mě, že ji poslouchal, když o mně sprostě mluvila. Narozdíl od něj se dokážu s rodinou rozhádat a jsem si jistá, že na jeho místě bych měla k mamince jiný - tvrdší - přístup. Jsem z toho všeho smutná. Vím, že je mu lépe, když ji nevidí a neslyší - tím pádem neřeší její výčitky, hysterické scény.. Ale zároveň vím, že velmi stojí o to mít s maminkou pohodový vztah, vycházet s ní a navštěvovat ji. Už mě napadlo, že bychom mohli všichni zajít do rodinné poradny nebo k nějakému odborníkovi. Ale příteli se to nelíbí a maminka by tam stejně nešla. Co je správné? Má maminku postavit do situace, že mě buď přijme, nebo ho opravdu ztratí? Nebo se mám zkusit s jeho maminkou sejít, sklopit uši, nechat si vynadat, i když ani nevím za co, a uprosit ji, aby mě přijala? Přítel už s ní tisíckrát mluvil, rozebíral, co jí vadí. Doteď to nezjistil, každý takový rozhovor skončil hádkou. Vím, že pakliže nefunguje rozhovor z očí do očí, je šance v dopise - maminka /jako každá žena/ totiž přítele vždycky slovně odzbrojila.. Proto jí zkusil napsat dopis, ale ona na něj ani nezareagovala. Nevím si rady, točíme se v kruhu, ale emoce se stupňují u všech. Bojím se, jak to může skončit. Přestože je náš vztah s přítelem pevný, tohle ho pomalu ale jistě narušuje. Na jednu stranu dokonce maminku chápu, má to v životě těžké, manžel je nemluvný medvěd, druhý syn je postižený, její vlastní maminka je težce nemocná.. Naprosto visí na mém příteli, znamená pro ni všechno, nedokáže se smířit s tím, že v něčem zastupuji její místo. Ale roli matky jí nikdo nebere. Dokážu rozebrat pocity maminky i situaci, ve které jsme, ale nevím, jak z ní ven. Moc Vás prosím o pomoc, jsem bezradná. Promiňte, můj text je dlouhý. Předem Vám moc děkuji.
S pozdravem
Katie
4x
Milá Katie. Přítel si musí uvědomit, kdo je pro něj důležitější a co v životě chce. Moje tchýně mě nemá ráda už 30 let, dokonce vyrukovala i s tím, že dcera není manžela a bude dědit jeho majetek. (mimochodem, dcera je manžela) Těžce nese, že její dcera je 2x rozvedená, děti se jí moc nepovedly a td. Můj muž ale vždy stojí pevně na nohou a ví, kdo je jeho rodina a také jí to bez obalu řekne. Tchýně je intrikánka a zlá baba, zkoušela to i že volala manželovi že je jí špatně aby přijel, no odkázal jí na záchrannou službu a nikam nejel. Manžel jim pomůže ale má to své hranice, náš život je jen náš a nenecháme si ho nikým ničit. Přestańte to řešit a žijte si po svém, věřte mi i kdyby jste se rozkrájela stále budete nežádoucí. Přítel ale musí stát při vás, jinak to nemá smysl.
Katie, jistě jste velmi mladá, když začínáte teprve studovat. Píšete o manželově matce: "Nikdy jsem jí nic neudělala, důvod, proč mě nemá ráda, je asi ten, že jsme spolu s přítelem začali bydlet a teď se stěhujeme do jiného města." Můžete také napsat, co jste pro to udělala, abyste si jeho matku naklonila? Myslím, že to, co píšete je hodně subjektivní. Pokud jsou rozpory již teď v tom "trojlístku" a přítel neví, čí je a kromě toho mu to ani jedna strana neulehčí, tak to nevidím na dobrý konec. Kdyby se s jeho matkou něco stalo a on by ji nepomohl, vyčítal by Vám to celý život a bylo by na hádky zaděláno. Já bych z toho vztahu vycouvala. Musíte dozrát Vy, i Váš přítel. Mějte se. PT /stařenka/
Ano, máte pravdu, jsem mladá, přesto jsme s přítelem oba dospělí /přítel je o několik let starší než já/. Abych Vám lépe přiblížila situaci - Ze začátku jsem s přítelem navštěvovala jeho maminku a všechno se zdálo být v pořádku. Jak jsem psala, šlo o oficiální návštěvy, zdvořilostní rozhovory, poznávání se. Nedošlo k žádnému, byť sebemenšímu, nedorozumění. Pomáhala jsemmaince uklízet nebo v kuchyni, když bylo třeba, většinou jsme ale poseděli všichni společně u kávy. Vyprávěli jsme mamince zážitky z dovolené, o tom,co jsme podnikali o víkendu apod. Doprovázela jsem přítele do ústavu za jeho babičkou - maminkou maminky - starala jsem se o ni, opravdu jsem přesvědčená o tom, že maminka měla spíše důvody k tomu, aby si mě zamilovala než obráceně. Potíž nastala ve chvíli, kdy jsme s přítelem začali mluvit o stěhování do jiného města. To se jeho mamince nelíbilo, nepřála si mít milovaného syna daleko od sebe. Zároveň trávil přítel většinu času se mnou nebo v práci, neužívalasi ho tolik jako dříve. Začalo se jí stýskat po době, kdy chodil se svou bývalou slečnou - byl častěji doma, o žádném stěhování nepadlo nikdy ani slovo a zároveň ji znala už jako malou holčičku, takže k ní měla bližší vztah než ke mně. Dokud jsem se nedozvěděla, že se maminky všemožně snaží o to, aby se přítel vrátil ke své bývalé slečně a mě opustil, netušila jsem, že je něco v nepořádku. Pak jsem byla už jen "svině", "ta, co se synem manipuluje", "ta, kvůli které ztrácí syna" apod. Myslím, že mamince nepřidalo ani to, když můj přítel začal mluvit o mých rodičích, se kterými skvěle vychází, jako o "mamče" a "taťkovi". Přítel několikrát bez rozmyšlení upustil poznámku o tom, že skvěle vařím, že se o něj starám. Mamince bylo asi líto, že tutéž chválu od něj tolik neslyšela, když tohle předtím zabezpečovala ona. Co jsem udělala pro to, abych si maminku naklonila zpět? Neměla jsem tolik příležitostí, při posledním rozhovoru mi jasně řekla, že mm dveře u jejich doomu zavřené. Od té doby jsem tam nebyla, i když si tam jde přítel jen na otočku pro věci, čekám venku před domem. Na svátky a narozeniny celé jeho rodiny dělám vždycky to samé - upeču dort, pošlu dárky a smsku s univrzální gratulací. Nesouhlasím s Vámi s tím, že přítelli situaci neulehčuji ani já. Netlačím ho do žádného výběru - já nebo maminka. Tak to přeci ani není. Nejvíce mi záleží na jeho štěstí. Hlavně z toho důvodu jsem se obrátila pro radu sem. pokaždé, když se přítel trápí, jsem to já,kdo ho uěšuje. Ne, není to tak, že bych mu přitěžovala. Právě naopak. Znám svého přítele velmi dobře, i kdyby semezi ním a maminkou stalo cokoli, nikdy by se k ní neobrátil zády, kdyby se něco stalo.Situace, o které píšete, nikdy nenastane. Cením si Vaší rady, každý názor mě zajímá, ale určitě se podle Vaší rady nezachovám. Vím, že mám o co bojovat, máme krásný vztah, nebudu přítele opouštět, abychom oba dozráli. Přesto děkuji za Váš příspěvek.
S pozdravem
Katie
Katie, měla jsem příšernou tchýni. Hroznou. Nenáviděla na mě úplně všechno, neodpouštěla si rýpavé poznámky mým směrem, svému synovi předpovídala zkázu, pokud mě neopustí. Nedělala jsem nic špatného a po pár letech už ani nic dobrého. Prostě jsem rezignovala. Co se dělo dál, to už patří k jinému tématu, ale vyřešilo se to až když se odstěhovala. Teď mám tchýni, ani nevím, jaká je. My máme svůj byt, ona taky. Bavíme se o počasí, o vaření. Pokud bych se zamyslela, tak bych možná našla taky negativa, z obou stran, ale já je nevidím, protože nechci. Ty dvě hodiny na návštěvě to vydržíme, já i ona a pak žijeme každá svým životem.
Kamarádka mi jednou říkala, že jí její mamka, s kterou si výborně rozumí, řekla, že by nechtěla, aby bydlely pod jednou střechou, až se vdá. Že by to nedělalo dobrotu. Něco na tom bude. Katie, neřešte to, vím jak to je těžké, ale vykašlete se na to. Přítele se nevyptávejte, co říkala máma, jen třeba, jestli je v pořádku. Nic víc. Dejte mu spokojený domov. Ona to jeho mamča třeba nemyslí zle, říká se tomu něco v tom smyslu jako "syndrom prázdného hnízda" a každá žena se s tím vyrovnává jinak.
Berte to jako věc, kterou nezměníte, kterou musíte přijmout. Nač potřebujete, aby Vás měla ráda? Budete mít své hnízdečko, své děti. Co Vy víte, za pár let, až přijdou vnoučata, tak se třeba celá situace změní. Ale do té doby ať se z vás nestanou sokyně. 
Katie, je vidět, že jste se zamyslela nad mými slovy a děkuji za tak obšírnou odpověď. Myslím si, že jste šikovná mladá dáma, umíte vařit, těšíte se na svůj domov, který chcete budovat s přítelem. Ale matku přítele nelze vyškrtnout ze života. Víte, musíte si oba prožít a odžít situace, které se vyskytnou. A až život ukáže, jak jste se zachovali. PT /stařenka/
Ještě bych ráda dodala, přítel asi ví, čí je. Vždyť mění zaměstnání a stěhuje se do jiného města, kde nikoho nezná, jen proto, abychom mohli být spolu. Snažím se mu porozumět, nemá to jednoduché. Ale nemyslím si, že by zvažoval možnost opustit mě, aby vyhověl mamince..
3x
Dobrý den, Katie. Takovou situaci, jakou popisujete, zažívá hodně párů. Těch, kde si matka (rodiče) včas neuvědomila, že její dítě je už dospělé a chce si žít svůj vlastní život. Nejste tedy jediná. Je to složitá situace. A navíc - tuto situaci si musí vyřešit hlavně Váš přítel. Je to jeho matka, jeho pupeční šňůra s ní spojená. Já jeho chápu, on má matku rád, je to syn. Má ale také rád Vás. Pro něho je to dvakrát tak složité než pro Vás. Pro Vás je jeho matka jen cizí osoba, nemáte k ní žádné citové vztahy, až na ty negativní zřejmě. Já bych řekla, že Váš syn nahrazoval matce to, co jí chybělo. Oporu, povídání, spřízněnost. Ale má ještě manžela, takže by se spíše matka měla nyní upnout na něho. Jenže - jestliže matce vztah s manželem nějak moc neklape... a syn tak nějak nahrazoval tu citovost ve vztahu, to je pak těžké. Bohužel, někdy takové vztahové propletence, kdy rodiče zasahují do vztahů svých dětí, nedopadnou dobře, protože to ty děti (případně snachy a zeťové) neunesou. Je velice těžké neustále poslouchat rady rodičů, byť dobře míněné. Přítelova matka Vás asi nikdy nebude mít ráda úpřímně. Ale může nastat situace, kdy Vás bude respektovat jako ženu svého syna. Jak z tohoto bludného kruhu ven? Velice těžko. Pochopit musí Váš přítel, on by si měl uhájit svoje místo na slunci a po boku své ženy. Je dospělý. Je vidět, když si našel zaměstnání v jiném poblíž Vás, že se o to snaží. Určitě se chce osamostatnit, jenže zřejmě nechce až tak moc ranit svoji matku. Návštěva poradny Vám nepomůže. Tohle je opravdu jen mezi Vaším přítelem a jeho matkou. Víte, matky synů takové bývají. Nedokážou se dosti často smířit s nějakou jinou ženou po jeho boku. Je to taková opičí láska, nepřejí totiž synovi tu jeho lásku, protože mají strach, že o tu svou přijdou. Myslím si, že byste neměla úplně utnout vztahy se svou budoucí tchýní. Takové ty povinné návštěvy a hovory o počasí... by Vás určitě nezabily. Navíc při těch návštěvách byste mohli - Vy a Váš přítel - dávat najevo svoji nezávislost, zároveň ale matce naznačit určitou podporu, že není na vše sama. Rozhádat se úplně - na to máte ještě spoustu času. Samozřejmě, že můžete na příteli vyžadovat, aby se se svojí matkou nestýkal, nebo Vy byste tam nejezdila. K čemu to ale povede? Na návštěvách syna bude matka do něho rýpat proti Vám a může se stát, že Vás úplně se přítelem rozeštve. Vy se rozejdete, a pak teprve možná přítel přijde na to, o co všechno přišel. O Vás. Vím, že jsem Vám nijak zvláště neporadila, v této situaci radit je totiž velice těžké, protože Vy toho sama moc nezmůžete. Chtít to změnit musí Váš přítel, on si to musí v sobě nějak přebrat, pochopit a s matkou své vztahy vyřešit. Asi tak, no. Tak hodně štěstí!
2x
Ahoj Katie.
A já zase říkám, zůstaňte pevná a braňte si, co je vaše. Mohla bych k vašemu obsáhlému dopisu připsat svůj, stejně dlouhý. Taky jsem nebyla žádoucí, přítel je o osm let starší, pracující, bydlel ve svých 26 letech ještě u maminky a pak jsem do jejich složitého vztahu vkročila já. Impulzivní, mladá, studující, bez peněz, divoká. Jeho maminka mu nalinkovala život, vybrala mu budoucí byt pro něj a jeho ženu (hned vedle jejího bytu) a očekávala, že syn se podle toho zařídí. Třesky a plesky se snesly na moji hlavu, když po dvou letech chození jsme se spolu přestěhovali do pronajatého bytu na druhém konci města - daleko od maminky. Přítel jakoby se probudil, jeho sebevědomí vystřelilo do oblak, když zjistil, že má vlastně dobrou práci, svůj byt, ženu po svém boku, ... A opravdu nelituji, že jsem příteli nikdy neřekla - buď já nebo tvoje matka. Ono se to časem samo utřepalo. Chodím s přítelem občas na návštěvy k jeho rodičům, malá konverzace o běžných věcech a pak si zase jdeme po svých. Jeho matka mě sice stále nemá ráda, ale po těch téměř 4 letech, kdy okupuju místo v srdci jejího syna, prostě uviděla, že syn je se mnou spokojený, já jsem to s ní nikdy nepřestala zkoušet po dobrém, nikdy jsem přítelovu rodinu nepomlouvala a ačkoliv se mi od ní dostalo hodně ústrků, stále jsem tady a budu i nadále.
Takže ve vašem případě - pokud je váš vztah pevný, máte se rádi, odstěhujte se spánembohem. Čas obrousí všechny ostré hrany. A za žádnou cenu nedávejte ultimáta typu buď já nebo tvoje maminka. Nemusela byste tuto bitvu totiž vyhrát...
Myslím, že jste byla ve stejné situaci, ve které jsem teď já. Děkuju Vám za povzbudivý příspěvek. Jen doufám, že mamince nebude trvat 4 roky, než mě začne akceptovat. Zajímalo by mě, jak zvládal tenhle stres Váš partner. Můj přítel je chvílemi na zhroucení. Na poslední návštěvě po něm maminka začala házet věci.. Přijel mi pak domů jako tělo bez duše..
2x
katie, zdá se mi, že máte vše srovnané a věřím, že prožíváte těžké období. Můžete změnit svůj postoj k ní a vyhýbat se celoživotně pečlivě konfliktním situacím, můžete sklopit uši a nechat si od ní vynadat a nadávat .Můžete navrhovat jakékoliv řešení , žádné nebude dost dobré. V takovéhle situaci vůbec nezáleží na tom, jak Vaší skorotchyni vyhovíte, nebo co pro ni uděláte. S jejím postojem nemůžete Vy nic udělat.Při setkáních s ní by bylo nejlepší chovat se přirozeně, nepokoušet se za jí každou cenu vyhovět.
Protože v tuhle chvíli záleží všechno na Vašem příteli. Je to on, kdo patří do rodiny Vaší skorotchyně a je to on kdo by měl všelijaké třenice , které život přináší, v této rodině řešit. Takhle to prostě funguje, co řekne v "té své" rodině každý z Vás dvou, to má daleko větší váhu nežli když se to řeší křížem ( vy v jeho , on ev. ve vaší).
Promluvte si s patrnerem, otevřeně mu bez emocí řekněte co všechno Vás trápí. Je důležité, aby věděl co také prožíváte Vy.Že je pro Vás oba nejdůležitější vztah mezi Vámi dvěma.
Takže tuhle situaci může a musí vyřešit pouze Váš přítel. Pokud se Vás nedokáže zastat už nyní, je předpoklad, že se Vás nebude umět zastat ani v budoucnu. Pokud by problémy mezi Vámi měly trvat i nadále , bylo by dobré vyhledat radu odborníka, i když se maminka přítele k tomu patrně nepodvolí.
Karina
Děkuji Vám. Mámpocit,žemi rozumíte. S přítelem jsme celou situaci probrali, oba víme,co ten druhý cítí. Rád by ten problém vyřešil, ale neví jak. Všechno, co nás napadlo, vyzkoušel. Nic nepomohla. Kdybyste měla nějaký tip,byla bych vděčná. Alejak říkám,maminka přítele slovně přemluví, začne na něj křičet, skákat mu do řeči.. Většinou nemá šanci říct to,co měl v plánu. Dopis nezafungoval, k odborníkovi maminku nedostaneme a výsledek všeho je ten, že přítel neskutečně trpí. Prožívá to velmi silně..
2x
Zdravím Katie a věřte,že opravdu nejste sama.Tento problém řeší snad všechny věkové kategorie.Mnohé matky si dost dobře neuvědomují,že svou opičí láskou ke svému synovi neubližují jen ,,té jeho,ale především svému milovanému synovi a také sobě samé.Ten Váš chlapec je fakt v těžké situaci,na jedné straně jeho holka,žena a budoucí maminka jeho dětí ,na druhé on jako sice už dospělý,ale zároveň syn svých rodičů. Z vlastní zkušennosti Vám mohu jen poradit - odstěhovat se pryč a návštěvy jen ty zdvořilostní.Budovat si vlastní hnízdečko,kde se budete cítit dobře.Paní skoro tchýně si vůbec už nevzpomíná na to ,že před časem její manžel také odešel od svých rodičů,aby si oni mohli vybudovat tu svou vlastní rodinku./ Mimochodem,jak asi paní vycházela se svou tchýní .../Píšete,že se paní snaží opět dát dohromady bývalý vztah a tím určitým způsobem narušit ten nynější -Váš.Ona bude vždy a všude ničit každou dívenku,která se kolem jejího synáčka jen ukáže. To je ta její opičí láska! Opět z vlastní zkušennosti: když podle jejího nepomohly narážky,pomluvy,výčitky a vyhrožování typu,že už to není její syn, začala být ,,nemocná ,pak ,že si něco udělá , nebo zase, že umírá!Takto a podobně svého syna / jedináčka / se snažila vydírat více než 50/ padesát / let.Rozbila mu první manželství a vždy se snažila o to ,aby se už nikdy neoženil,přestože se jeho bývalá žena krátce po rozvodu znovu vdala a měla další děti.Když manželova matka věděla,že spolu trávíme čas,nejprve byla samý úsměv ,ale jen navenek ,samá chvála a ,,ťu ťu ňu..Snažila se,abych k ní chodila co nejvíce a hlavně bez něho,neustále házela špínu na jeho krátké první manželství a jak by byla ráda,kdybychom byli všichni tři spolu.Nechápala jsem svého muže,proč s matkou nechce být ,tenkrát byla už dost stará. Jsem z rodiny,kde si starých lidí a vůbec každého člověka váží.Jen řekl,že teď už si náš vztah od matky rozbít nedá. Časem jsem chápala.Když už to s jejím synem a se mnou bylo,jak se říká,vážné, tak ona odhodila svou ťu ťu ňu .. masku ,já u ní byla ta nejhorší,vše bylo špatné,nevybíravě mně nadávala/to,když u toho nebyl její syn ,aby mohla tvrdit,že si vymýšlím a ji zbytečně osočuji/ .Nejprve jsem plakala a nechápala,jak se tak paní mohla změnit.Přestala jsem k ní jezdit a pomáhat jí,ale chtěla jsem,aby její syn jí pomáhal, mnohdy jsem seděla v autě před domem.Opět jsem byla ta nejhorší,co jí nic neudělá a ona stará se musí obracet jen na cizí a dokonce,že jejího dospělého syna k ní staré ,nemocné matce nechci ani pouštět ,a další a další výmysly a nesmysly.Neustále volala,že potřebuje dovést to či ono,nebo se musí dostavit tam,či onam atd. tak jsme se jí snažili vždy vyhovět,časem jsem hroty nesvárů obrousila a opět pomáhala ,ikdyž už ne tolik.A nemyslete,že takovémuto typu tchýní se někdy něčím zavděčíte,vždy jste ta,co jí ukradla jejího synáčka,kterého by nejraději ještě viděla v bílých podkolenkách si hrát na písečku.Tak např.když jsem jí přivezla prádlo,které jsem vyprala u nás doma ,tak mně nařkla,že jsem jí ho všechno nevrátila.jindy zase ona by ho lépe vyžehlila,nebo proč peru v automatce-to jsou ty líné ženské,a cože to mám za prášek.Mimochodem více jak za 20let jsem od ní žádný prášek ani peníze na něj nedostala.A jídlo,no to by bylo zase na dlouho... třeba o svátcích se u nás napráskala,až jí bylo špatně,ale nejhorší jsem byla zase já.Takže, ať snacha pro takovou tchýni snese třeba modré z nebe ,nikdy to pro tchyňču nebude ,už z principu,to pravé,vždyť ta mrcha jí přece ukradla dospělého synáčka.Také žádným dárkem se nikdy nezavděčíte a je toho moc a moc.Velmi rafinovaně se snaží hrát na city:např.když jsme měli jet někam,třeba jen na týden ,na dovolenou,tak ji chuděrku starou necháváme samotnou a co když ona umře, vy si pořád někam jezdíte a já tu můžu umřít hlady /přestože jsem jí navařila ,napekla a nakoupili jsme jí plnou lednici /atd.atd.Jo a nedej bože,když se sejdete se svou rodinou!Jednou jsme měli u nás moji maminku,měla již přes 80let.Manžel zase něco odjížděl ke tchýni ,ale než k ní stačil dorazit,tak k nám volala ,telefon zvedla maminka a ohlásila se svým příjmením,jasně,že odlišným od mého a hned na ni má tchýně zařvala:,,no,tak kde je,já tu čekám,může umřít a vy ho nepošlete nebo co,,,, ,pak ale zjistila,že asi to nejsem já,tak zase vybafla, ,,co jste zač a co tam děláte,já chci svého syna a ona je tam jakási ženská...V tom k ní přijel manžel a řekl jí,že je u nás moje maminka.A už byl zase oheň na střeše.Další den volala,že je jí špatně a že umírá.Prěstože jsme byli přesvědčeni,že je to zase její zlomyslnost,tak jsme k ní přifrčeli za 20 min.Právě pobíhala okolo baráku a byla hrozně naštvaná,že už jsme tam,ale tentokrát nás pořád zdržovala,aby se mohla přesvědčit,že už u nás nikdo není.A takové samé lahůdky jsme žažívali až do její opravdové smrti.Zemřela ve věku 92let ,poslední rok byla opravdu u nás a já se o ní starala,ale řeknu Vám ,byla to fakt velká fuška.Co na závěr? Pokud Vám ještě můžu poradit,tak,jak se říká na Slovácku ,,Pozdaleky za dobře Odjeďte a žijte si podle svého,založte si svou rodinku a pak už bude záležet na tchýni,jestli Vás jako rodinu bude respaktovat nebo se bude muset spokojit jen se zdvořilostníma návštěvama. Holka držte se a také aspoň Vy 2 si važte jeden druhého. Srdečně zdraví Kleopatra1
Ale beru to spíše jako vtip, nechci do vězení a příteli bych tím nepomohla. A to je to,o co mi jde..
0x
Katie, vím přesně, o čem mluvíte. Můj první manžel (ano, dokonce jsem svévolně a naschvál otěhotněla - zřejmě sama od sebe - abych ho od ní urvala) byl velmi závislý na své matce. Ona mě trpěla do té chvíle, než zjistila, že pro něho nejsem jenom chvilková známost, ale že se do mě opravdu zamiloval. Pak nastaly podobné scény jako u vás a korunu tomu nasadilo moje těhotenství. Protože tohle všechno se odehrálo před více než 30 lety, nebyla jiná cesta než sňatek. Ale tchyně dokázala dělat takové peklo, že my dva naivní, zamilovaní, bohužel finančně závislí studenti jsme se nakonec po 3 letech rozvedli. Nelituji toho, všechno, co jsem prožila, mě nějak zformovalo a obohatilo. Dnes jsem matka dvou dospělých synů a věřím, že žádná z jejich slečen by o mně nemohla říci nic moc špatného. Jsem po ruce, když něco potřebují, a zásadně nevyjadřuji žádná nevyžádaná stanoviska k jejich konání.
Pokud možno se odstěhujte tak daleko, abyste se s matkou Vašeho přítele viděli tak 1x za 3 měsíce - to úplně stačí. Hodně štěstí.
Víte, nejvíce mě trápí ta bezmoc, o přítele stojím a samozřejmě nechci, aby se od sebe s maminkou odloučili, má ji nesmírně rád. Ještě jsem se nesetkala s takovým vztahem - matka, syn. Ani tomu nerozumím, byl jako malý velmi bit, když slyším jeho vyprávění z dětství, zvedá se mi z toho žaludek, mám pocit, že vypráví příběh o týraném dítěti, které za trest nedostalo najíst, ne o sobě. Vím, že nepřehání, stejně na tom byl i jeho bratr - kterého jako postiženého mají v péči doteď.. Asi si u obou svých synů maminka respekt a lásku vymlátila. Pěstmi, řemenem, páskem, vařečkou a vším,co měla zrovna po ruce... Cítím se tak poníženě, když vím, že tam nesmím, že nejsem zvaná. A přitom přítele vysílám na návštěvu za maminkou s bábovkou v ruce. Čekám, ale asi marně. Nikdy nevím, jak se mám tvářit na to, že mé pozdravy zůstávají bez odezvy. A také si nikdy nejsem jistá, když se přítel vrátí domů, jestli se ho mám ptát,jak probíhala návštěva. Někdy o tom začne sám, jindy ne. Nedokážu si představit, že by to takhle mělo jít dál. Z přítele cítím, že dokud nebudu akceptována jeho maminkou, můžu se se zásnubami, svatbou rozloučit. Maminka by ho asi psychicky vyždímala a mně setla hlavu... Do nového bytu si přítel nesměl od rodičů odnést ani lžičku, veškerou podporu máme jen ze strany mých rodičů. Přítel už studia ukončil a vydělává, takže finančně závislí úplně nejsme. Přesto jsme vděční za každou pomoc - nemyslím jen finanční, ale například pomoc se stěhováním, montováním nábytku, stropních světel... Ručníky,nádobí, peřiny... Všechno máme od mých rodičů. Přítel se kvůli tomu cítí trapně, nechce, aby jeho rodina působila jako ta "zlá", nepodporující před mými rodiči... Kdybych přišla do jiného stavu, chtěla bych si děťátko nechat, přestože ještě studuji. Jak by se na to tvářil přítel, nevím. Ale v žádném případě bych nechtěla své děti nechávat na prázdniny u přítelovi maminky. Buď by dětem ubližovala, nebo by jim zanášela hlavu svými názory na mě.. Nemám ji ráda, kdyby to šlo, vystřelila bych ji do vesmíru, ale kvůli příteli mi záleží na tom, aby mě přijala. Ale nevím, co mám ještě dělat. Vyslechla jsem si od ní tolik hnusných věcí, překousla jsem tolik pomluv a lží, které o mně rozhlašuje. Nikdy jsem si od nikoho nenechala takhle křivdit, aniž bych s tím něco nedělala.. Teď ale nemůžu..
0x
Můzu jen stroze dodat ze rodice meli identicky problem a to na obe strany..otec si jeste vyslech vyhrůzky pestmi, a matka nestale sproste vylevy s tim ze to neni ani ing. a ze jeho rodice nejsou cesi.. a otec zase dostal na podnose ze jeji rodice jsou jen cesi...tata mel stesti ze cca 30 let zpet se skoro ofocialne dostal k platu 5tis..coz je dnes cca 50tis a tak finacne nebyli zavisli..na nadavky rodiců se vykaslali a byli spolů, po dvou letech spolecneho bydleni se narodilo dite, kazdej ho slusne jel ukazat rodicům..ti SE POUZE PODIVALI zavreli dvere a rok nekomunikovali ani jedni s svym ditetem...nakonec po roce bylo zahdne pozvani v identicky cas z oboustran...a kdyz i dnes po xx letech mama tchyni vyka a otec na obcasnych navstevach prohodi akorat pozdrav... tak se respektuji...ono asi nic nejde hned...vim o pripadu kdy syn mel mel z dorazeni a psychyckeho tyrani sve matky takove nervy ze skoncil v blazinci a je tam jiz nejakych 8 let...
Pardon za chyby a diakritiku..
Oba mí rodiče si s přítelem tykají, mají ho rádi a vychází s ním skvěle, u mě nepřichází v úvahu, abych si v nejbližších dvaceti letech tykala s kýmkoli z přítelovy rodiny, vždyť je ani nesmím vidět.. Dokonce i když se potkáme v supermarketu, sotva mě pozdraví.. Tím nemyslím jen jeho rodiče, maminka bohužel nelenila a pomluvila mě i u dalších příbuzných - strýčkové a tetičky na mě mají tím pádem dost ošklivý náhled. Obdivuji Vaše rodiče, že překonali něco takového. Podle toho, co píšete, to měli mnohem težší než já. Opravdu před nimi smekám. Bohužel musím říct, že můj přítel ty maminčiny hysterické výlevy nese těžce. Nikdy předtím se mamince nevzepřel, tohle je poprvé a stojí to tedy za to. Kolísámezi vztekem a smutkem. Je topro mě skličující, když vidím dvoumetrového silného chlapa, jak se mu klepou ramena brekem..
Mama byla tvrda a tata by byl tim ingem snadno ale nemel mamu ve strane, otec petepak..takze bohuzel smula i tak si ale dokazal poradit a vydelat dost penez...
Napada me takova podlost jako je rodine ukazat(pokud to jeste lze) sebe zlou prytelkyni jako hodnou a milou a pritelovu mamu jako tu ktera nemůze rozchodit odchod chlapecka...zni to asi divne ale melo to hlavne vyjadrit smer myslenky..
Můzete se "krmit" tim ze alespon z jedne strany rodiců to vyslo a klape jak po masle 
Co vim od tatovych kamaradů, tehdy mu hodne pomohlo to ze jakykoli stesk po rodicich zanel kosikovou ci fotbalem co tak trochu profi nejaky cas hral..mel tak moznost se odreagovat, i kdyz ve vysledku to byla jina situace, spise mohli po rodicich stradat, kdyz byly spolu, slovni utoky, nadavky a vyhruzky byly pryc takze meli trochu lepsi situaci..kdo vi, kdyz se dva maji radi a chcou i mimišo tak to neco znamena, kdo vi co by to udelalo u vas...je to spis ted o tom jak to pritel rozdycha, zda nejak mame pohrozit ze pokud chce delat peklo v rodine mu, můze ho delat i on ji..je otazka jak moc by byl ostry..vi kam az můze, sam urovnat vztahy a mineni u zbytku rodiny, mozna by to hodne udelalo...ono kdyz mama kolem sebe lije inkoustem, proc by i nekdo jiny nestriknul par kapek kolem sebe..
On tata ma jednu vlastnost, kdyz chteli s mamou svadbu tak to oznamili rodicům a ti rekli jedni jak druzi ze nikam nejdou, inu tak si udelali malou svadbu kde byli oni dva, svedci(sportovni pratele) a nikdo vic..a na otazku na tatika zda mu to nevadilo nebo tak, umel odpovedet uzasne.Sice me to mrzelo ale pocitali jsme s tim a tak jsme za usetrene penize jeli treba do Prahy a dali si zelvi polevku k tomu colu, za bony koupili video...umel i z takove situace aspon navenek ukazat/udelat dobrou vec...meli tehdy sami sebe, vizi do budoucna a to asi udelalo hodne...
A jednu vec meli s vasim pribehem podobnou, otec mel od matky predem dohodnutou zenskou zahranicniho původu aby rodina zůstala rodinou a mame mama predem urcila inzenira z vedlejsiho baraku ...i proto bylo takove zlo, za totace a nejaky cas po nem se lehce nezilo..tedy jak kdy a jak v vcem oproti dnesku.Mam na to zkresleny pohled..
Jedno je jiste, i kdyby to s vami pritel ukoncil a nenasel si nekoho s kalibrem bejvalky mama by to asi tak jako tak tezko nesla...
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.