Nejste přihlášen/a.
Jsem strašně zklamaná a smutná. Už delší dobu, vlastně několik let řeším psychické potíže a po určení několika diagnóz mi bylo řečeno, že by se mohlo jednat o autismus.
Je mi 22 a vím, že jsem často dětinská, velmi citlivá a složitá osobnost, ale snažím se celý život, již od dětství být lepší.
Právě teď, o všem ví moje matka a dva sourozenci, jediná rodina, kterou mám a vím, že to semnou není lehké, protože nejsem samostatná, potřebuji více času, rozhodí mě jakákoli změna, ale stejně mě mrzí, že mě ostatní nikdy nepřijmou takovou, jaká jsem.
Snažila jsem se několik let být jako ostatní, ale nikdy jsem to nedokázala a později se zhroutila.
Právě teď to mám tak, že mě bolí jakýkoli zvuk, obtěžuje jakákoli vůně a jsem strašně nervní a vyčerpaná že světla. Komunikovat a žít jinde, než v mé hlavě je obrovský problém.
Utíkám z místa, nedokážu pochopit a udělat základní věci..Nedokážu o něčem přemýšlet, natož mluvit, nebo psát, aniž bych neměla třes po celém těle a poslední dobou mou psychiku pociťuji i fyzicky...
Vím, že se nerada lituji, nebo poukazuji na ostatní, ale mrzí mě, že semnou nikdo nekomunikuje, tak jak bych potřebovala. Nechci, aby se mi někdo věnoval jako dítěti, jen bych chtěla zapadnout alespoň mezi svou rodinu, jenže mám pocit, že jen všechny obtěžuji a mluví semnou, jen když se jim hodí.
Vlastně semnou nepromluví i celý den nikdo a když už ano, tak jen, abych jim s něčím pomohla. Všichni spolu mluví normálně, ale mě nikdo nemá z nějakého důvodu rád.
Víte, s matkou to mám tak, že ji mám ráda, to je samozřejmost, ale vím, že jsou to roky už od dětství, kdy semnou nikdy moc nemluvila, ať už se to týká čehokoli, škola, vztahy s lidmi atd... Vím, že byly problémy, ale nedokážu ovlivnit to, že mě to mrzí.
Připadá mi, že,,mám tě ráda,, mi řekla snad jen před ostatními. O to ale nejde, chtěla jsem tím říct, že když už komunikujeme, tak se hádáme, protože oni nerozumí mě a já jim. Mám pocit, že často je to o tom, že ja bych potřebovala mluvit o všem podrobněji, protože mi na tom záleží a nebo to pomaleji chápu a jim to vadí.
Mám pocit, že i když ví o všem, prostě mě nedokážou přijmout takovou, jaká jsem. Minulý týden mi matka a její nový manžel nabídl, že mě svezou do nemocnice, kde jsem měla jedno vyšetření a já tedy souhlasila.
Ráno, když jsme vstávali jsem připomínala, abychom vyjeli dříve, protože jinak se to nedá stihnout a i když čas byl, stejně mne matka neposlouchala a když jsme byli u nemocnice s 15 minutovým zpožděním a já ještě ani nebyla tam, začínala jsem panikařit, protože to bylo něco, na co jsem čekala čtvrt roku a bylo to velmi důležité, řekla mi něco ošklivého, ale je to na způsob, že dělám jen problémy.
Vše to bylo ale o tom, že mi na tomhle opravdu záleží a když se stane něco nečekaného a zažiju změnu, velmi mě to rozhodí a ona to ví. A když se k takovým situacím často vrátím, protože mi nedají spát, často mi lže, že to tak nebylo a nebo změní téma a najde nějakou mou slabost.
Vše je v pořádku, vlastně se snažím každý den mezi námi vše urovnat, ale trápí mě, že semnou unikdo nekomunikuje a nerespektuje mě. Cítím se velmi nechtěná, když semnou nikdo celý den nepromluví a nesdělí mi například něco o naší situaci a já se to dozvím až večer.
Vím, že to asi hodně působí tak, že to přeháním, ale vlastně nikoho nenutím, jen mne to mrzí.
Občas mi je vyčteno to, jak se chovám a bolí to. Hlavně když poslední dobou nemám sílu na to, se přetvařovat a být někdo jiný.
Také je mi často řečeno, že to co mám, má každý a měla bych se zamyslet nad ostatními.
Neříkám, že to neni i moje vina, vím, že to semnou není lehké, ale chci komunikovat každý den a snažím se být s ostatními a mrzí mě, že někdy, když mi není opravdu dobře, tak to nikoho nezajímá a spíše jsem na obtíž.
Už si nevím pomoci, v minulosti jsem navštěvovala psychiatra, ale myslím, že bych spíše potřebovala začít od začátku a hlavně do sebe nechci jen cpat léky, které mi nepomáhají, chtěla bych to řešit lepšími způsoby a mám pocit, že když jdu k psychiatrovi, ani si mě nevyslechne a jen vždy přečte lékařské záznamy, se kterými minulý terapeut nesouhlasil. Dlouho sháním nějakou pomoc, ale poslední dobou nemám opravdu sílu.
Tak se omlouvám a nejsem si jistá, jestli je to vhodné, jen už opravdu nevím, jak mám dál žít.
5x
Milá titi, přečetla jsem jen pár řádků z odpovědí, které jsi tady dostala, a vidím, že ti píší lidé, kteří se s člověkem, který má stejné problémy jako ty, nikdy nesetkali. To je pro ně potom jednoduché kritizovat a psát necitlivé názory. Víc nechci psát, protože by tady vznikla nic neřešící polemika. Vidím, že jsi velmi citlivá dívka s čistou duší a současně i velmi vnímavá a chytrá. Ráda bych tě seznámila s dívčinou, která na tom byla mnohem hůř a velmi úspěšně se z toho dostává a věřím, že by ti mohla hodně poradit nebo i pomoci. Ale jak píši, tady diskuzi rozvířit nechci. Jestli chceš, napiš mi na -ajka5@volny.cz- a napíši ti toho víc. Přeji ti krásné sluníčkové dny a ozvi se. Ajka.
Já jekala jsem, titi, že se neozveš. Je tady víc lidí, kteří si tady jen pofňukají, postěžují si NA DRUHÉ a pomluví je, a tím jejich problém skončí. Tak ať se ti daří, měj krásný víkend, všechno není tak zlé, jak to člověk vidí, a vždycky může být líp!
1x
Možná jsme jen všichni zvyklí být pospolu a tím, jak jsme už starší je to jiné.
Tak vad děkuji a přeji hodně štěstí.
1) budeš dosmrti poslouchat matku? Dokáže ti zničit život! otázka je, jestli dokážeš odejít, jsi samostatná či nějak postižena?
2) najdi si PSYCHIATRA, klidně jich vyzkoušek víc! Hlavně nic neodkládej, na co čekáš? přijde mi to jako výmluvy, že tě psychiatr nevyslechne a jen čumí do papíru, no tak si vezmeš nového nebo v jiném městě a ten žádné papíry mít nebude.
Je to tvrdý, ale nemám čas psát zaobalený kecy, A život je taky tvrdý. najdi si nějakýho chlapa, tak o 15 let staršího
1x
Dobrý večer.
Nebuďte zklamaná a smutná. Jste mladá. Žijte, více optimismu a neřešte nemoci. Život si tvoříte sama. Mějte se ráda, dělejte si radosti. Jezte to, co Vám chutná. Kdo není citlivý a složité osobnosti. Jak víte, že Vás nikdo nemá rád. Koho nerozhodí změna. Nenechte se ponižovat.
Nevím, jak to vypadá ve Vaší rodině, ale jak píšete žijete s maminkou a dvěma sourozenci. Asi tam došlo k nějaké situaci, možná rozvod, který Vám asi také nepřidal. Je to změna, s kterou se musí všichni smířit. Pokud se jedná o neúplnou rodinu bez tatínka, vždy je to těžší. Ale myslím, že to zvládnete. Teď píšete, že maminka má nového manžela. Opět změna do rodiny. Maminka asi řeší hlavně sebe, než Vás. Jistě Vás má ráda, možná to neumí dát najevo, tak jak si sama představujete.
Samé problémy jistě neděláte. Pokud přijedete na vyšetření s 15 minutovém spožděním, není to pro nikoho milé. Pokud Vám maminka slíbila, že Vás na vyšetření odveze, měla to zvládnout ve stanovený čas. Není to Vaše chyba, tak ať se nediví, jak se při této příležitosti zachováte. Já osobně bych jela sama.
Je Vám 22 let, jste dospělá, měla byste se zamyslet sama nad sebou, co vlastně v životě chcete. Nevím, zda studujete nebo pracujete, ale dle toho je třeba se nyní zachovat. Musíte na tom začít pracovat sama. Nikdo Vám nepomůže. I ve Vaší rodině řeší asi každý jen své starosti. S každou změnou se člověk musí nějak smířit, vyrovnat.
V tomto věku bych se také poohlédla po nějakém chlapci, můžete si také založit svou vlastní rodinu. Mít manžela a děti. Pak získáte lásku svých nejbližších. Naučíte se také dávat lásku jiným. Budete mít tolik povinností, že zapomenete řešit sebe. Pokud ještě studujete, tak bych se věnovala studiu a začala bych se také drobet bavit. Sport, tanec, chodit mezi mladé, ven a drobet si užívat dokud jste mladá a sama. Také pokud máte nějakého koníčka, také to pomůže. Zklidníte se tím.
Jinak nevím, co bych Vám ještě poradila. Začněte hlavně u sebe. Třeba si pište jednoduchý deníček, jak se cítíte. Pak zjistíte, že to není tak šparné. I fyzická práce pomůže.
Držím palce. Vše se zlepší, jen musíte chtít.
Zdravím.
Nemyslím si, že by nás máma neměla ráda, jen možná mít ráda, cítí jinak a neumí to vyjadřovat, ale věřte mi, když píšu, že jsem se o našem vztahu s ní snažila mluvit, ale vždy to bylo opravdu těžké.
Tem ostatním radám také rozumím, jen si momentálně nedokážu představit, že bude lépe.
Děkuji vám a mějte se krásně.
titi - Nemáte zač.
Chápu, někdy je to těžké se domluvit. Určitě bude lépe. Jen klid. Vše bych si v klidu promyslela a pak postupně, pomalounku si svá přáni začala plnit.
Začala bych třeba již dnes a to tím, že bych se začala usmívat. U nás dnes napadl sníh a chvílemi svítí i sluníčko. Pokud u Vás také, šla bych se projít. Je to krása, když je vše zasněžené. Paráda. Nebo bych poslouchala nějakou krásnou hudbu.
Myslím na Vás a moc držím palce. Zlepší se to. Vždy může být hůř.
Přeji krásný den.
0x
Odpověz si sama sobě, a proč by měli? to tvoje mrzení je tedy značně sobecké, spíše si polož otázku, co můžeš ostatním nabídnout?
To se říkalo slabým, ubohým, dětičkám: buďte sami sebou. V realitě to tak nefunguje holčičko. chce se mi říct, že to je jedna z největších lží
buď pochopíš, jak se ta hra hraje, nebo budeš trpět.
0x
Mám z toho dlouhého textu pocit, že čtu jen já, já, já, já. Povídáte si někdy s mámou o tom, co trápí ji? Pokud ne, tak to samozřejmě nejde ze dne na den. Nejde jen tak poprvé za dvacet let přijít za mámou zeptat se jí, jak se dnes měla, co dělala, jestli jí můžete s nečím pomoct.. Nechápala by, co se děje. Ale ohromně by ji to potěšilo a byla by k vám vstřícnější.
Těch informací nemám dost, můžu se plést, ale jste z generace tzv sněhových vloček, všechno jste dostali a nemuseli jste pro to nic udělat, nemusela jste možná doma ani denně mýt nádobí, vysávat, žehlit a pomáhat. Vaše povinnosti končily neochotným uděláním ůkolů do školy a dostávali jste přitom plný servis. Tedy netrávila jste hodiny s mámu společnou prací a povídáním, nejspíš jste byla zavřená v pokoji, možná chodila ven. Za to nemůžete, k tomu prostě došlo, je to chyba výchovy, ale všeobecně rozšířená. Ve výsledku jste pak ale zavřená sama ve svém světě. Váš současný vztah s mámou je takto dlouhodobě zablokovaný. Ji to také trápí, ale neumí s tí nic udělat a vše, co vám řekne, vám zní jako výčitky. Pokud se to má změnit, musíte začít vy. A musíte pro to něco obětovat. Sebelítost sice bolí, ale je strašně pohodlná.
Dobře ti to, titi, napsala Ajka, ozvi se jí. Je to o pochopení, o empatii, a lidé, kteří nevědí, prostě kritizují. Nezlob se na ně, nemohou za to.
Děkuji, určitě Ajce brzy napíšu.
0x
Běžte k jinému psychiatrovi. Když nepomůže jeden pomůže jiný. Vyslechnout by Vás měl. Řešte to. Tyhle pocity máte Vy, že vás někdo nemá rád, ale nemusí to tak být. Můžete být přecitlivělá na určité chování lidí. Choďte na nějakou psychoterapii. Sama tohle nezvládnete. Nechápu Vaší větu: "Také je mi často řečeno, že to co mám, má každý a měla bych se zamyslet nad ostatními." Kdo Vám to říkal? Máma? Myslím, že byste měla jít bydlet jinam než s mámou a jejím manželem. Nedělá Vám to "prostředí" dobře. Od ní nemůžete žádnou oporu čekat. Třeba chce, abyste se osamostatnila a šla bydlet jinam. Věk na to máte. Ale chápu, že to není jednoduché. Najděte si nějaké zájmy, koníčky, abyste se nějak zabavila a nebabrala se v tom.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.