Strach z chození do práce (mám úzkosti)

Promiň, ale tvůj dotaz si přímo říká o návštěvu psychologa.

Z práce strach mít nemusíš. A tak trochu obavy z nových lidí, prostředí a jak to bude fungovat jsme měli asi všichni. Po pár dnech si zvykneš a třeba budeš překvapená, jak bezvadně to bude fungovat.

amelko, děvčátko, nejsi sama, kdo v tom takto létá, ale zvládneš to. Některých hloupých odpovědí tady si vůbec nevšímej, nevědí o čem mluví, a hlupák ti za smutek nestojí. V mnoha městech jsou společnosti, skupiny, které sdružují lidi s podobnými problémy. Tam zjistíš, že nejsi sama taková, popovídáte si, poradí ti odborníci, a postupně to půjde. Klidně napiš, dám ti tipy, kam se obrátit, věřím, že sis nechtěla JENOM postěžovat. Tak se drž a neboj se!

Bude to několikanásobně horší než ve škole. Předně se v práci hraje pouze na skóre, veškeré fórky a ohledy jdou stranou. Podrážení, donášení, vše ve snaze urvat větší kus žvance, nebo jen z čiré zlomyslnosti. Další nevýhodou je status nováčka; zatímco studenti jsou si víceméně rovni, elév v zaměstnání právě přišel, takže se automaticky předpokládá, že bude držet pysk a krok a navíc nic neumí. A pochopitelně i samotná (náplň) práce je podstatně horší než studium. Ale pracák není řešením, tím se průšvih jen oddálí. Doporučuji nastoupit, držet se v ústraní, zbytečně se neprojevovat a opatrně se rozhlížet...pak se uvidí. Odejít lze vždycky.

Možná by pomohla obyčejná úvaha, tzv. selským rozumem. Pokud by všichni ( nebo většina ) z těch, kdo zrovna dokončili školu takhle uvažovala, tak se dnes večer nenajíš, nerozsvítíš světlo, neměla bys dokonce ani ten mobil nebo noťas k napsání takové otázky.

Je potřeba vykročit a sehrávat svou roli ve struktuře společnosti. To je prostě život. Zbytečně si ho nekaž sama - o to se rádi postarají ostatní, to mi věř.

Pracák je tragédie, faleš a Potěmkinova vesnička. Jeho hlavním smyslem je vytvořit pracovní místa pro několik tisíc úřednic. Oni žádné "výsledky"a "efektivitu"dokazovat nemusejí. Resp. jsou někdy oceňováni i za to, kolik uchazečů vyřadili, což nemusí souviset s tím, kolik jich reálně našlo zaměstnání. A pokud jim čísla letí moc nahoru, tak upraví způsob jejich výpočtu - to už kdysi udělali.

Viz taky svice.cz/...

Přestaň hloupnout a jdi do práce. Jakékoliv. A pokud budeš naladěná na to, že tam budou hnusní lidi a že bude práce nepříjemná, tak tě čeká příjemné překvapení.

Jinak je normální, že tam budeš ta nejhloupější z hloupých, ale to se brzy změní.

Dobrý den.

Jaký strach ze zaměstnání? Je to jako vše ostatní. Chodila jste do školy, udělala maturitu, tak hurá do práce. Není se čeho bát.

Jaké obavy z lidí, z nového prostředí a sama ze sebe, ztráta studenského života. Nastane život nový Vždyť jste se stýkala celý život s lidmi. Nebude to jiné. Jen se změní prostředí. Opět si zvyknete. Hlavně to neprodlužujte, hledejte a začněte někde pracovat. Na vysokou to můžete zkusit příští školní rok. Nic není ztracené. Hlavně musíte vědět, co chcete.

Nespoléhejte se na pracovní úřad. Jednejte sama.

Držím palce. Zdravím.

Všechno zlé je k něčemu dobré. Nikde není psáno, že tam zůstaneš navěky. Život je na etapy. Je to nová etapa. A kdybys přišla do prvího zaměstnání po VŠ, taky bys šla do nejistot. Nové prostředí, noví lidé, nové vztahy, jiná cesta do práce, než ta předtím, i ta první výplata. Každý jsme si to prožili. Hlavně buď v pohodě. Nejhorší je ta obava z neznámého, a ta se brzo rozplyne!...Každý jsme ale jinak nastavený. Já se vždycky těšila a byla zvědavá. Pak sem třeba napiš, jaký to tam je.

Zcela ve zkratce také jsem měl fóbii z práce - celých 55 let. Nyní mám zase strach ze smrti- co je horší?

Co začít na Onlyfans?

Na moji včerejší nabídku ( v 15.01 ) ses neozvala, takže sis opravdu jenom chtěla pofňukat. Nechce se mi, je horší než nemůžu ! Tak se vzpamatuj, nebo tě v životě bude čekat jenom trápení! Škoda, ne?

Já bych Amelky otázku tak neshazovala. Mám od puberty úzkostně-depresivní poruchu, sociální fobii a i další psychiatrické diagnozy, to tu nechci řešit - ale chci napsat, že situace, jako např. zkoušení před tabulí, přednesení referátu na VŠ, jakákoli situace, kdy se na mě soustředila pozornost kolektivu - byly pro mou psychiku zcela devastující, trémou jsem až zvracela, nespala a trpěla jsem tak, že jsem v 18ti uvažovala o sebevraždě. Tehdy jsem ještě nebyla diagnostikovaná, to až po VŠ, kdy jsem se odhodlala k psychiatrovi. Takže do té doby jsem taky pořád poslouchala "ty naděláš, co se pořád stydíš, bojíš, nervózní je někdy každý, neber si to tak, to se poddá..." a podobné kecy. A byla jsem přesvědčená, že ostatní mají pravdu, že jsem prostě tak ustrašená, neschopná. Ten, kdo tímhle netrpí, si ABSOLUTNĚ nedokáže představit stavy, kdy má jít na pracovní pohovor, do nového kolektivu, do nové práce apod. Byla jsem mnohokrát dlouhodobě hospitalizovaná, vystřídala spoustu psychologů, uchylovala se k esoterice, opíjela se, sebepoškozovala, už 30 let beru antidepresiva. Takže pak si přečíst, že se "někomu jen prostě nechce dělat a ať se nebojí, že to nakonec v práci bude skvělý..." to je opravdu fajn. Navíc kolektiv (zejména ten ženský) dokáže vycítit slabého jedince a připravit takovou šikanu, že už je člověk fakt na provaz. (mé druhé zaměstnání byla administrativa v kanceláři s třemi starými jedubabiznami před důchodem, to bylo pošušňání). Poradit nedokážu, snad jen pochopit. A povzbudit, že s věkem se to trochu zlepší, člověk získá víc sebevědomí a vůbec není vyloučené, že hned to první zaměstnání bude tazatelku bavit, že tam budou hodní a vstřícní lidé a že se tam nakonec bude i těšit.