Jak mám zase důvěřovat?

lamia, dovolím si s Vámi nesouhlasit s vaší větou Za pocit zrazení se nestyď neboť všechny emoce jsou emoce Tvé a nikdo nemá právo Ti říkat, jak se máš cítit a jak máš svůj život žít.

Ano, každý jsme odpovědni za svůj život. Problém je v tom, že pokud vyžadujeme od partnera takové jednání abychom mu mohli důvěřovat, je pak ale naprosto vyloučené abychom se sami vůči němu chovali bezostyšně. Já osobně bych se muži nikdy do mobilu nepodívala a víte proč? Protože bych se musela sama před sebou stydět. Nehledě na to, že je takové jednání naprostá neomalenost a pojala jsem přeci jenom nějaké zásady slušného chování. To co píšete je jen alibistické omlouvání vlastních nedostatků. karina

P.S. omylem jsem klikla na bod, takže ho sice máte, ale nesouhlasím s ním .K.

karina, respektuji Váš nesouhlas, avšak obávám se, že jste můj postoj pochopila nesprávně. Otázka, zda kontrolovat partnerovi mobil je či není bezostyšnost má smysl, pokud se tuto věc udělat teprve chystáte. V tomto případě se však už stalo a tím je v tomto tématu a k této věci již otázka morálky poněkud irelevantní protože ať si to už dotyčná vyčítat bude nebo ne, skutečnost to nezmění. Důsledkem jejího pocitu zrazení je částečně právě to, že si své podezření ověřila tímto způsobem. Pro tu dívku je to jen další zkušenost, ze které se muže poučit. Jsme jen lidé a máme právo na chyby a své omyly. Autorka je nejspíš mladá žena, která, stejně jako my, udělá ještě spoustu dalších bot, než si osvojí třeba zrovna Váš názor na právo partnerů na soukromí. A že je člověk pánem svých emocí? Zde vycházím pouze z toho, že nesnáším názory typu "Přišla o práci, ta se musí cítit hrozně", "opustil ji chlap, musí ji být teď smutno". Nechápu, proč by lidé měli pociťovat to, co si jiní lidé myslí, že by cítit měli, nehledě na to, že tyto pocity často vedou k depresi a sebelítosti. Budu se cítit smutně nebo šťastně tehdy, kdy to budu chtít já, ne tehdy, kdy se to ode mne očekává.

Přesto že na tomto serveru nekomunikuju kvůli nějakým bodům, neboť nepotřebuji pochvalu za své názory, případné rady, Váš bod Vám vracím. Vždy mi stačilo pouhé "díky" nebo alespoň pocit, že má odpověď snad někdy někomu pomůže.

S úctou Lamia.

lamia, vůbec pochopitelně nejde o body, to byla jen taková perlička na závěr. Měla jsem ještě spíš dodat..nesouhlasím, ale přeji vám ho . Rozumím vám, jak to celkově myslíte. Jenže celým příběhem se jako červená nit táhne právě otázka morálky a není tedy, dle mého názoru, v této věci irelevantní, jak píšete. Své morální prohřešky bychom neměli omlouvat svými emocemi. Člověk by měl mít vždy , myšleno obecně ,nějaký brzící moment, který ho zadrží před negativním průchodem emocí . Pokud takový moment mám, tedyvímže je prasárma ( lépe řečeno je to nemístné, nemorální, zavrženíhodné, degradující mě i toho druhého atd...) šmírovat druhému v mobilu, pak to neudělám. Pokud takovou brzdu v sobě nemám a dopustím se takového jednání, pak je na místě abych se sama před sebou zastyděla, uvědomila si jaký způsob řešení situace jsem zvolila a udělala vše pro to, abych takové nutkání příště překonala. Nemůžu si pak přeci říkat, mám na to právo, jsou to moje emoce, stalo se... apod.. Práva a svoboda jednoho končí tam, kde začíná právo a svoboda druhého. Jestli se tazatelka opravdu poučí a trochu i změní je jen na ní. Sama píše, že ví, že se to nedělá ...Ano, jsme jen chybující lidé, ale je rozdíl, zda pochybím v tom , že zapomenu např. na sjednanou schůzku, nebo pochybím v tom , že podezřívám druhého a jdu až za hranice slušného chování. Toť vše co k tomu můžu dodat .

karina - tak znovu. Otázkou tohoto tématu je, jak má autorka začít věřt příteli, který její důvěru ztratil z důvodu, že si své podezření ověřila ne zrovna nejlepším způsobem. Snažila jsem se na tuto otázku odpovědět aniž bych odsoudila jednání autorky protože otázka, nakolik je - či není morálně přípustné kontrolovat partnerův mobil v tomto příspěvku není. Máte-li však zájem, mužeme tuto otázku otevřít v jiném tématu.

Přesto se však vrátím k vašemu tvrzení, že člověk by měl mít v sobě brzdící momenty. Máte pravdu. Zajímalo by mne však, kdy se třeba konkrétně u Vás takový moment, který Vás nutí respektovat soukromí jiných lidí vyvinul. Bylo to například v pěti letech, kdy Vám rodiče řekli, že poslouchat za dveřmi je neslušné? Nebo se na Vás ve dvanácti naštvala nejlepší kamarádka, když jste si ze zvědavosti přečetla její milostný dopis? Anebo třeba až v sedmnácti, když jste se z partnerova mobilu dověděla skutečnost, kterou jste vlastně ani znát nechtěla? Anebo jste se s touto "brzdou" již narodila? To vše si, prosím neberte osobně, jsou to jen čistě hypotetické úvahy. Autorka přiznává, že koukat partnerovi do mobilu se nemá. Ale ví vůbec proč se to nemá? Je to proto, že má partner právo na své soukromí anebo proto, že ji pak bude bolet to, co se z mobilu dozví? Kromě toho je příliš bolestná nejistota a pocit, že Vás partner obelhává a i když se šmírováním partnerů také nesouhlasím, nedivím se, že mladá žena neodolala a sáhla po nejsnazším způsobu, jak se pravdu dovědět. Zda jí její konání přineslo očekávaný výsledek je už otázka jiná, ale to už jsme zase u životem nabytých zkušeností. Otázku morálky v tomto tématu bych uzavřela větou "učený z nebe nespad". Člověčenství je stav, se kterým se člověk nenarodí, ale musí jej během života pracně získat. A ne každému se to podaří...

je to krásná odpověď a souhlasím s ní. Také je několik věcí, které se mi na mém partnerovi nelíbí a naopak některé on nemá rád na mě. A klidně si to řekneme. Ale umíme s tím žít, protože zároveň víme, že je spousta vlastností, které na sobě naopak máme rádi a pro které si vážíme jeden druhého. Když jsme se poznali, bála jsem se nasadit si ty pověstné růžové brýle, protože jsem měla za sebou takovou jednu zkušenost a chlapů nevěřila. Viděla jsem všechny jeho klady a zápora. A když jsem si je ujasnila, pak jsem se zamilovala. Zamilovanost přerostla v lásku a ta trvá, teda aspoň doufám Dříve jsem to brala jinak, nasazovala brýle, pak je shazovala, viděla pro a proti a dost často jsem se velice rychle odmilovávala. A se současným partnerem si naši lásku hýčkáme, nenecháváme ji jen tak přežívat ze dne na den, naopak. Pokud třeba přijde den, kdy se poškádlíme, tak se druhý den sebereme, zajdem si na výbornou véču, potom vlezem do vany, krásně se pomilujeme a ukážeme si, že i přes tu hádku se stále milujeme a vážíme si jeden druhého. A hlavně je důležité netvářit se, že mám partnera jistého, protože to tak není. Asi platí to známé chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě.

lucinkaf - skvělý přístup k otázce partnerského vztahu. A děkuji za doplnění mé původní odpovědi. Jak jsem jen mohla zapomenout na tak důležité věci, jako jsou vzájemná úcta a respekt, bez kterých se jakýkoliv kvalitní mezilidský vztah neobejde.

Přesně tak. Já mám někdy pocit, že problémy ve vztazích vznikají z jakéhosi nepochopení samotného vztahu. Nevím jak to vyjádřit.

Prostě. Místo dvou rovnocenných partnerů s právy i povinnostmi, se zachováním každého osobnosti, soukromí a já nevim čeho všeho, je vztah položen jako rodič - dítě. Kontroly, převýchova. Kam jdeš, kdy se vrátíš, co to máš na sobě, komu voláš, kdo ti volá, tohle nedělej, tohle udělej... Já osobně bych z takového vztahu utíkala, seč by mi nohy stačili. Přitom mám čisté svědomí, ale vadilo by mi to. Kolikrát, když vyběhnu se psy, tak si venku uvědomím, že mám otevřené ICQ na noťásku na stole. Co já kolikrát probírám se ségrou za blbiny, to ať radši ten můj mužský ani neví. Nejde o zahýbání, ale prostě jenom takový ten pokec mezi "holkama".

To že je méně ohodnocen přeci neznamená, že dělá málo!? Znám lidi, co se pro 11-12tis/kč nadřou mnohem víc jak já na 30tis/kč. Navíc pokud někdo ve vztahu řeší to, kdo přinese víc (muž vs. žena), tak není normální!

Já bych ti radila, z vlastní zkušenosti, dát si pro a proti. Umíš si představit, jaké by to bylo bez něj: lepší nebo horší? Umíš si představit co by bylo, kdybys s ním měla dítě? Jestli by ses mohla na něj spolehnout, že Vás po dobu MD uživí, pomůže atd. Pokud ne, nemá cenu protahovat vztah, který nemá budoucnost. Mohlo by se totiž stát, že dítě přijde a pak je hodně smutné rozbíjet rodinu...Hodně štěstí.