Dobrý den,
chtěla bych poprosit, pokud máte někdo zkušenost: Jak zjistím, zda mám nárok na invalidní důchod a popřípadě jaké kroky podniknout, k jeho získání?
Práceschopnost mi dlouhodobě snižuje můj psychický stav. Jak roky ubíhají, uvědomuji si, že už to budu muset začít vážně řešit. Je mi přes třicet let a nikdy jsem dlouhodobě nepracovala.
Se stavy úzkosti se potýkám od raného dětství, nějakém zázrakem jsem vychodila střední školu a odmaturovala. V dětství a dospívání jsem měla několik sezení s několika psychology. Přišlo mi, že to nemá moc účinek, ale u psychiatra jsem nikdy nebyla. Moji rodiče jsou dost přízemní a přemýšlejí ve smyslu "co by tomu lidi řekli".
Když mi moje problémy i nadále po škole začaly komplikovat život, rodiče mi vtlkoukali do hlavy, že s posudkem od psychiatra o normální práci nazavadím. Tak jsem to neřešila. Mým největším problémem je, že v žádné práci, kvůli mým psychickým problémům dlouhodobě nevydržím.
Nejhorší to bylo uplně v začátcích, kdy jsem v každé práci vydržela tak 2 - 3 měsíce, než jsem se sesypala. Z nabídek práce si nemohu příliš vybírat. Mám pouze maturitu z gymnázia. Na pokračování ve studiu a vystudování konkrétního oboru jsem kvůli mému psychickému rozpoložení neměla sílu. Pokus byl, VŠ jsem vydržela 2 semestry, než se můj stav zhoršil tak, že jsem nebyla schopna pokračovat. Žiju v menším městě, kde s mým vzděláním seženu práci akorát v call centru, fabrice nebo jako prodavačka v obchodě. Ve všech těchto odvětvích jsem si práci zkusila, ale psychicky to nedala déle než pár měsíců. Pak opět nastalo období, kdy jsem s depresema ulehla do postele, začala se stranit komunikace s lidmi a nevěděla jak dál.
Vyzkoušela jsem i pár zaměstnání, ve kterých byly lepší pracovní podmínky i kolektvit (administrativní pracovnice v nadnárodní organizaci, zákaznická podpora), ale kvůli nim jsem musela dojíždět (do Prahy). V obouch případech mě po pár měsících dojíždění začalo stresovat to dojíždění, všeobecně prostředí Prahy (moc lidí, tramvají, ruchu), takže se opět začaly projevovat deprese a úzkosti, začala jsem mít čím dál častěji problém se ráno vypravit do práce a normálně fungovat, takže jsem opět byla nucena skončit.
Nejdéle jsem vydžela v jedné menší firmě (cca rok a půl), kde jsem pracovala jako administrativní pracovnice. Měla jsem štěstí, že jsem našla zrovna práci kousek od bydliště, na zkrácený (6 hod úvazek). Zjistila jsem, že práce na zkrácený úvazek a v měnším kolektivu mi vohovuje. Lépe jsem tak snášela stres a každodenní úkony. Samozřejmě to mělo svou nevýhou v podobě nízkého platu. V té době jsem se navíc chtěla odstěhovat od rodičů. mám s nimi velmi komplikovaný vztah a denní soužití s nimi na mém psychickém rozpoložení moc nepřidávalo.
Myslela jsem si, že to zvládnu, když půjdu do podnájmu a najdu si k práci ještě brigádu. Jenže takto jsem byla schopna fungovat pouze několik měsíců. Podařilo se mi najít brigádu jen v supermarketu (doplňování zboží), což pro mě nebylo zrobna ideální - otevřené prostory, moc lidí kolem. Při představě, že bych takto měla fungovat dlouhodobě, na mě opět začaly doléhat deprese a úzkosti. Až jsem nakonec brigádu pustila. Jenže jsem se nechtěla stěhovat zpět k rodičům, ani jít do spolubydlení s někým jiným. Nejlépe mi bylo samotné doma, neuměla jsem si přdestavit s někým žít, vyvolávalo to ve mě ještě větší úzkosti. S platem jsem pochopitelně nevycházela a zaměstnavatel ani neumožňoval práci na plný úvazek, tak jsem se zamotala do mikropůjček.
Nakonec jsem byla ze situace tak zoufalá, že jsem nezvládala ani práci v té relativně dobré práci na zkrácený úvazek a po roce a půl skončila. Přihlásila jsem se na úřad práce a na několik týdnů se psychicky složila. Nebyla jsem schopná chodit téměř mezi lidi. Jen z bytu na nákup a ležet v posteli. Uvědomovala jsem si, že musim platit nájem a dorovnat dluhy. Když odezněly ty nejhorší depresivní stavy a byla jsem si opět schopna hledat práci, jsem vždy nějakou našla, vydržela v ní maximálně pár měsíců a pak se to celé opakovalo. Opět stavy úzkosti, deprese, beznadějě...výpověď. Opět úřad práce, několik týdnů zotavování se z depsesí a úzkostí. Pak jsem opět nabrala sílu najít si novou práci. A opět, pár měsíců to šlo, poté opět ty stavy a výpověď. Takto funguji dodnes. Nutno dodat, že kvůli té finanční situaci jsem vždy po zotavení musela sáhnout po práci, která se zrovna nabízela - fabrika, obchod, atd. Kvůli finanční situaci si nemohu dovolit být dlouho doma a čekat na práci, ve které budou lepší podmínky. Takže i když vnitřně cítím, že nejsem úplně v pohodě, někam nstoupím, pár měsíců to jakž takž zvládám, než se opět psychicky sesypu a problémy mi dělají i obyčejné denní úkony, jako je úklid, hygiena atd.
Vím, že to takhle nejde dál. Rodina nemá pochopení. Jsem na to sama a vůbec nevím, co dělat.
Co byste mi poradili? Mám si vyžádat u obvodního prohlídku a u psychiatra? A co potom, jak dlouho vůbec trvá nějaké posouzení, zda mám nebo nemám nárok na invalidní důchod?
Asi nějakou dobu trvá, než doktor určí diagnózu a než se dají věci do procesu, že?
Nechci si dávat sama diagnózy. Nevím, co přesně mi je. Zda je to na invalidní důchod nebo ne. Když jsem pročítala různé články a shlédla různé rozhovory ohledně duševních poruch, mám pocit, že se u mě objeví znaky depresí, úzkostí, neurtičnosti, možná i bipolární porucha? (V období, kdy mi skončí útlum a najdu v sobě sílu najít si novou práci a nastoipit do ní, se vždy najednou cítím jako znovuzrozená, plná energie - nálada se mi zlepší o 180% ...a po pár měsícíh zase zkrat a nezvládám každodenní život, propadám beznaději).
V širší rodině máme 2 sebevraždy, dotyční s tím ale nikdy nebyli u psychiatra, takže nevím, čím trpěli.
Předem děkuji za rady.
6x
Začít musíte návštěvami u psychiatra.Bez toho se nepohnete.Ten na vás bude psát další posudky a doporučení.
6x
Mám kamaráda a ten to měl podobně. Projevily se u něj psychické problémy, tak ho lékař poslal k psychiatrovi. Začal užívat léky a dále pracoval. Bohužel léky nezabíraly, tak mu byly několikrát měněny. Následovala první hospitalizace na psychiatrii. Opět změna léků a po mírném zlepšení se opět vrátil do zaměstnání. Potom se mu to zase zhoršilo, takže další hospitalizace. Protože lékaři konstatovali, že na něj léky nezabírají, tak mu dávali tzv. elektrošoky. Takto marodil celkem rok a nakonec si musel zažádat o ID.
5x
Můj syn (36 let) má bipolární afektivní poruchu. Byl poměrně úzkostné, citlivé, vroucně milované a vytoužené dítě. Víc se mu to rozjelo někdy na střední škole a než jsme pochopili, že je to případ pro lékaře, utekly asi 2-3 roky. Objednal se u psychiatra, dostal léky a celkově fungoval. Mezitím odmaturoval, zkusil VŠ, po 3,5 letech ji nechal, odstěhoval se do Prahy a bydlel tam 3 roky. Poslední rok v Praze se zhroutil docela fest, vrátil se na Moravu, našel si jiného psychiatra. Od té doby uteklo 10 let. Až na občasné krátkodobé propady nálady je celkem v pořádku, hospitalizovaný nebyl, důchod nebere, normálně pracuje, oženil se a po poradě s lékařem ohledně dědičnosti a vlivu léků na početí má syna.
Vím, že není každý případ stejný, kdoví, jestli vůbec má tuto diagnózu. Ale chci na tom ukázat, že základem je objednat se k lékaři. Bez toho se nikam neposunete.
4x
Milá "zoufalá", jak Vám dobře poradit... Nevím jak hned a najednou. Ale neutápějte se v představě, že Vaše psychické potíže, jsou takového charakteru a intenzity, že Vám znemožňují kvalitní zaměstnání a práci. Jistě i takové kritické stavy existují, ale Vy se zde vyjadřujete kvalitně, souvisle a smysluplně, takže to s Vámi určitě není tak špatné. Ostatně: většina lidí se hrozí diagnozy psychické nemoci a pobytu v psychiatrické nemocnici vůbec, i když to dnes už není takové, jako před sto lety, ale i to stačí ... A pohybovat se ve světě s nálepkou psychické choroby není také žádný med a možná byste za pár let měla velké problémy se té diagnozy zbavit, protože budete chtít žít plnohodnoně. Tak co tedy s tím: Vzdělání máte takové, které Vám dává dobré předpoklady pro výběr práce. Především Vy, když už sama umíte popsat své problémy s nestálostí v práci, musíte si sama určit, co vlastně chcete dělat a co Vás bude bavit. Když se budete rozhodovat, nedovolte si myšlenku "vždyť to zase bude na nic, budu nešikovná, budou se mi posmívat atd atd". Tyto myšlenky jsou pro Vás tabu, těm dejte červenou. A když už vhodné zaměstnání najdete a do něj nastoupíte, nasaďte si na oči nejprve pomyslné klapky, abyste se nenechala rozptylovat vjemy a dojmy okolí. Pohled vždy jen dopředu a pevné vědomí, že tu práci musíte vydržet, naučit se jí tak, aby Vás bavila a solidně Vás uživila. Získáte postupně i dobré sebevědomí, které Vám nyní určitě chybí. Ale rozhodně si "neulevujte" od pocitu námahy, otravnosti a nějaké té bolístky.
Setkal jsem se neuvěřitelnými případem, kdy člověk s podobnými pocity jako Vy, věčně měnil zaměstnání, nikde nevydržel a trpěl nejen sám ale i jeho rodina (vč. financí). A jednou se stal zázrak: hrou osudu nastoupil do zaměstnání, o kterém byl přesvědčen, že je nikdy nemůže zastat pro velkou míru odpovědnosti, rozhodování atp. Stejně tak před takovým zaměstnáním varovaly i četné lékařské nálezy a zprávy psychiatrů a psychologů. Hned druhý den nástupu do práce si uvědomil, že to je právě to, po čem už od dětství snil, ale protože to byl jen sen, neuměl si představit, že ho bude umět naplnit. Básník Wolker řekl (cituji zkráceně): "sen odstraníš (zabiješ), když ho uskutečníš". A ten člověk , o němž hovořím v celkem krátké době splynul s pracovním prostředím i kolektivem a stal se v pravém slova smyslu nepostradatelným odborníkem. Změnil se i jeho osobní a rodinný život. A sám mezi dobrými přáteli říkal, že nová práce ho zachránila od zbláznění.
Takže moje milá zoufalá, nebuďte zoufalá, nebojte se a nelitujte se. Zkuste si svůj problém přebrat podle mých slov a myšlenek ... a uvidíte, že budete nakonec šťastná.
Hodně úspěchů a zdraví
dědabrno
Znám i takové, kteří v blázinci, z práce, právě skončili. Myslím si, že měl ten Váš známý štěstí právě na ty lidi. Dobrý kolektiv dělá hodně. To se člověk těší nejen na práci, ale i na kolegy. Pokud slečna narazí na nějakou potvoru v práci, která jí sebevědomí bude dlouhodobě brát tím, že jí bude ponižovat, tak to jí moc nenakopne. Nedoporučuji slečně "zoufalé" pracovat v ženském kolektivu. I když záleží na tom, v jakém ženském kolektivu bude.
3x
Kdyby vám váš stav nevyhovoval, tak už to 12 let řešíte a to od vaší plnoletosti.
Nepsala jsem, že chci napřed důchod a pak že bych možná zašla k lékaři. Je mi naprosto jasné, že bez vyšetření psychiatra bych ani o důchod nemohla zažádat. Chci se tu pouze informovat, jak ten proces probíhá. Jestli je nějaká šance, že když o důchod zažádám, že ho dostanu, popřípadě přibližně jak dlouho ten proces od žádosti po vyřízení trvá. Kdybych nemusela platit nájem a neměla finanční závazky, je to to poslední co řeším. Myslela jsem si, že když odejdu od rodičů, situce mě donutí starat se sama o sebe a udržet si zaměstnání déle. I proto jsem to tak dlouho dobu neřešila. Jenže když ty stavy zaútočí, nedokážu s nimi bojovat a fungovat jako normální člověk.
2x
2x
Bez doktora, psychiatra to nepůjde. Ten vás řádně vyšetří, navrhne léčbu a pokud ta nebude nějakou dobu úspěšná, pak se bude moci jednat o invalidním důchodu.
Návrh s prací v přírodě je dobrý, pár mých známých trpících depresemi a panickými poruchami dělá třeba údržbu sadů a parků, když chtějí zůstat ve městě.
Psycholog s vámi probere nejen příčiny, ale i možnosti terapie, pochopíte, proč a jak. A srovnejte se s rodinou, neobviňujte nikoho. Podle toho, co píšete by vám vyhovovalo, kdyby vás rodina živila a k ničemu nenutila. Takto ale nelze žít pořád, spoléhat na to. I vaše rodina má jistě co dělat, aby vše zvládla.
Nebojte se navštívit lékaře a nemyslete si, že jste chytřejší než oni, že vám nedokážou pomoci. Tedy, dokud se budete zuby nehty bránit, tak to nedokážou...ale když to zvládnete vypsat zde, můžete to samé říci i svému psychologovi a psychiatrovi. Dokud se k tomu neodhodláte, budete jen přežívat a trápit se.
2x
Moje sestra bere antidepresiva víc než 30 let. V poslední době /zřejmě kvůli přechodu / má dost často ataky a proto každý měsíc musí chodit na kontroly k psychiatrovi. Na ID se jej taky ptala. Stručně ji bylo řečeno, že pokud nebyla v blázinci, tak ji posudkový lékař důchod neschválí.
Každopádně začněte u toho psychiatra. Možná vám hned první léky sednou tak, že budete v pohodě. Moje sestra měla problémy jen v těhotenství a teď v přechodu jinak to s léky zvládala celou dobu.
1x
Dobrý den, nečetl jsem vše, ale píšete, že jste ještě vůbec nebyla u psychiatra - ten má právě tu "moc" (na základě posouzení Vašeho zdr. stavu) léčit a případně navrhnout snad i ten inv. důchod. Ovšem, jisté to nemáte, ale řešte to. Zdravím!
doplněno 27.01.23 14:02:
Chtěl jsem doplnit, že to bude delší proces, který může trvat řadu měsíců. Možná jste ztratila čas tím, že nejste dosud odborně vyšetřena lékařem (psychiatrem). Tak se toho nebojte.
doplněno 27.01.23 14:20:
zoufala - dáváte až moc "hlasitě" najevo, že Vám nejde o léčení, ale jen o peníze. Takže, já končím tím, že opakuji - běžte za doktorem přes hlavu a s ním řešte další. Možná Vás vyšetří a zjistí, že jste zdravá. Nebo Vás vyšetří a bude Vás dlouhodobě léčit. Nepočítejte s tím, že po první návštěvě u psychiatra Vám začně chodit na účet invalidní důchod. To by bylo hodně "vyčůrané".
Děkuji za radu. Vím, že klíčový bod je pro mě vyšetření u psychiatra. Nicméně bych byla ráda, kdyby se ve fóru třeba objevil někdo, kdo má třeba osobní zkušenost, aby mi napsal jak dlouho to vyřizování trvá, popř. jaké úřady je nutné oběhat.
Pro mě by samozřejmě bylo ideální, abych dosáhla alespoň na 1. stupěn invalidního důchodu a k tomu si našla práci na zkrácený úvazek, při tom se léčila a nějak stabilizovala. Jenže než (a jestli) se tak stane, je mi jasné, že opět budu muset vzít práci, která se nabízí a nějakou dobu vydržet, abych měla z čeho platit nájem a dluhy (které naštěstí zatím nejsou nijak extrémně vysoké, jsem v mínusu 15 tis. Kč) se neprohlubovaly a byla jsem schopna si je co nejdříve splatit a mít klid.
Nejde mi jen o peníze. Samozřejmě, pokud by u nás v rodině byly zdravé vztahy, já nemusela řešit živobytí, tak je to poslední věc, kterou řeším. Jde o to,že dlouho cítím, že se mnou není něco v pořádku, ale zároveň se o sebe musím postarat sama. Návštěvu psychiatra jsem dlouho odkládala, měla jsem pocit, že je to něco, co by mě na trhu práce ještě víc diskreditovalo, ale poslední dobou cítím, že už to jinak nepujde. Jen bych ráda, aby to šlo řešit ambulantní cestou.
zoufala - neberte návštěvu psychiatra jako cejch. Lidé se dělí na ty, kteří už u psychiatra byli a na ty, kteří tam půjdou později - nic mezi tím.
1x
Postup je jednoduchý a je jednotný u chorého človeka. Návšteva odborného lekára a následné vyšetrenia. Lekár vám stanoví diagnózu a pomenuje ochorenie a jeho závažnosť a stanoví kód choroby. Potom si môžete na internete vyhľadať prílohu zákona o posudzovaní invalidity a podľa nej si zistiť,či vaša choroba a jej závažnosť spadá do tej prílohy pre posudenie invalidity. Ak nespadá,tak je zbytočne uvažovať o podávaní žiadosti,ak áno, tak začnete proces so svojím lekárom o posúdení invalidity o ktorej rozhoduje posudkový lekár.
1x
Moc nerozumím tvému střídání práci a následného vzpamatováváni doma. To jsi v té době bez peněz? Na podporu už přece nemuzes mit narok? A ani to tě nedonutí se sebou nic dělat? Ujišťuji tě, ze pokud bys opravdu trpěla depresi, tak bys ji sama nezvládla. Nevylučuji, ze trpíš sociální fobii, možná lehce mixnutou s jinou psych. poruchou ale tohle co popisuješ na ID není.
0x
Popravdě i tomto přemýšlela. Bylo by to pro mě mnohem lepší než ruch velkoměsta. Zvířata a přírodu mám ráda. Jen nemám představu, kolik takových pracovních nabídek na trhu je. Kde je začít hledat. V okolí jsem na inzeráty s takovou nabídkou práce nenarazila. Musela bych asi změnit uplně prostředí. Což by nejspíš nebyl špatný životní krok. Ale dokud nebudu mít svou psychickou stabilitu více pod kontrolou, asi se k tomu jen tak neodhodlám 
0x
Musíte nejdřív k psychiatrovi a chodit tam několik let, brát léky. Docela se divím, že tam ještě nechodíte. Není to tak jednoduché získat ID. Budete dělat těžký testy na určení diagnózy. Trvají tři hodiny celkem. Je tam hodně matiky.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.