Jak překonat rozchod

Ahoj,
Jsme spolu s přítelkyní téměř 2,5 roku.
Mně je 21 a jí 23. Poznali jsme se ještě v době, kdy jsme oba chodili do školy. Byli jsme od sebe zhruba hodinku cesty, proto jsme se nevídali každý den. Já si později našel brigádu v jednom skladu ve městě kde bydlí, protože jsem chtěl vydělat nějaké peníze, abych se mohl o ní starat, zvát ji a prostě celkově ji dělat radost. Od začátku našeho vztahu to funguje vlastně tak, že skoro vše jsem platil já. Ze začátku mi to přišlo normální a neviděl jsem na tom nic špatného, ale postupem času mi přišlo, že už se z toho stala taková denní rutina a je to vlastně automatický, že vše zaplatím a zároveň, když to začalo být poměrně hodně, třeba 10 tisíc korun měsíčně jen za restaurace, tak jsem na to přítelkyní upozornil, že tohle je moc, no a často se třeba i "urazila". To stejné bylo, když jsem někdy něco odmítl koupit, tak se naštvala. Sice tvrdila, že to není kvůli tomu, ale tak poznal jsem to. Mrzelo mě, že chodím pracovat často i 16 hodinové směny a ty peníze co vydělám v podstatě hned utratím. Je pravda, že její rodiče mě nechávali u nich spát, abych nemusel po práci jet hodinu domu, ale ve finále bylo v podstatě asi ode mě očekáváno, že já se budu o přítelkyni starat a platit všechno.
Přítelkyně na brigádu nechodila. Později si tedy nějakou našla, ale bylo to velmi zle placené cca. 80kc/h a ještě k tomu měla pouze pár směn za měsíc.
Po střední škole byl můj sen, jet pracovat třeba na 2 měsíce do zahraničí. Chtěl jsem společně s ní, jenže ona mi vždy řekla, že nemůže, protože by ji neměl kdo hlídat králíka. Nakonec si přítelkyně našla práci v Praze na letišti na odbavování cestujících. I když jsme do Prahy jít ani nechtěli. Teď nastalo to rozhodnutí, že jsem se musel rozhodnout jak dál, protože já chtěl do zahraničí, aby jsme si vydělali společně větší peníze a pak se vrátili a rozhodli se kde by jsme chtěli bydlet. No nakonec jsem se svých snů vzdal a rozhodl se, že půjdu společně s ní bydlet do Prahy. Chtěl jsem být s ní a nechtěl jsem aby byla na všechno sama. Chtěl jsem ji být na blízku a pomáhat ji, protože prostě jsem měl o ní strach a zároveň jsem nechtěl být bez ní. Veškeré své našetřené peníze z brigády, jsem tedy investoval do nájmu, kauce a provize realitce na bydlení v Praze. Přítelkyni tu její půlku zaplatili rodiče.
S jejími rodiči jsem měl v podstatě dobrý vztah nebo mi to tak aspoň přišlo.
Jejímu tátovi jsem pomáhal pracovat i na stavbě a celkově mě sám dost věcí chtěl učit. Řekl bych, že to vypadalo tak, že si sám myslel, že spolu budeme mít rodinu a celkově spolu už budeme navždy.
Pravdou je, že mi ovšem začal dávat i rady do života, že bych měl mít dvě práce a musim se vždy o holku postarat a hlavně nesmí jeho dcera nikdy trpět, že kdyby se to dozvěděl, tak by bylo zle. Vůbec nevím proč mi to říkal, protože já se o ní vždycky staral. V podstatě jsem ji vždy koupil co měla na očích, ale stejně říkal, že jsem ho nepřesvědčil.
Její mamka říkala, že ten byt nám paní pronajala hlavně díky tomu, že řekla, že bude pracovat na letišti, protože to je prý prestižní povolání na úrovni.
Celkem mě to mrzelo, jako kdybych byl nějaký podřadný.
Její mamka si vždycky pro ni představovala někoho staršího. Chtěla aby měla třeba někoho 30 letého, který je už zabezpečený, tím ale neříkám, že by se jinak ke mně chovala nějak špatně.
Jenže v té Praze právě nastal takový ten zlom, kdy se to všechno začalo sypat. U mě se nic nezměnilo. Miloval jsem ji pořád stejně. Začali jsme se často hádat. Většinou to ovšem byly hádky kvůli blbostem. Za mě to všechno vznikalo kvůli práci. Vždy když přišla domů z práce, tak byla unavená, protivná a stěžovala si jak je to dřina a že to už nezvládá. Stačilo třeba jen, když jsem přišel večer domů ona po práci spala a já ji třeba pohladil a dal pusu. V ten moment se dokázala strašně vytočit, říkat jak mě nesnáší a že se mnou být už nechce, že ji nenechám ani vypsat. To stejné bylo, když jsem třeba trošičku bouchl dveřmi, opět dokázala se šíleně vytočit a říkat jak se chce rozejít.
Mrzelo mě to. Vždycky ráno jsem ji třeba přinesl snídani nakoupil nějaký dobroty, ale ve finále jsem třeba dostal vynadáno, že jsem nekoupil mrkev pro králíka a opět že na mě není spoleh a že chce bydlet sama.
Vždycky jsem se o ní snažil starat. I přes to, že si už vydělávala své peníze, tak jsem ani netrval aby něco kolovala. Vlastně jsem nákup dělal z 90% jen já, ale byl jsem rád, že ji nic nechybí.
Jednoho večera mi oznámila, že se chce rozejít. Vypadlo z ní, že už ke mně necítí to co dřív a že potřebuje být sama a vlastně, že chce stejně jít na letušku a že se nebudeme moc výdat. Do té letušky ji hlavně přemlouvala neustále mamka, že by tam měla jít a i když její sen to nikdy nebyl, tak najednou začala tvrdit, že prostě chce být letuška a že je to práce na úrovni. To stejné jako, když z toho letiště chtěla odejít, tak její mamka ji furt říkala, že by měla zůstat, že dělá prestižní práci. Vím, že přítelkyně vždycky chtěla být květinářka, ale na to ji mamka řekla, že to není nic extra. Já nevím. Já ji často říkal, že by se měla rozhodovat sama, jak to cítí ona, protože je to její život a měla by dělat co jí naplňuje.
Každopádně se se mnou rozešla a já z toho byl úplně špatnej. Nevěděl jsem co bude dál. Přemlouval jsem ji. Vím, že se to nedělá, ale byl jsem zoufalí. Ona ovšem nechtěla a trvala, že se jeden musí odstěhovat. Řekl jsem jí, že ji tedy byt nechám, protože to má blízko práce a že půjdu já pryč. Byl jsem rozhodnutý, že pojedu do toho zahraničí sám.
Ovšem po dvou dnech, začala brečet. Řekla mi, že nechce abych odjel a že mě miluje, že si to uvědomila, že beze mě být nechce a že nechce abych ji opustil. Podlehl jsem a usmířili jsme se. Byl jsem šťastný a myslel si, že všechno se už jen zlepší. Řekla, že na tu letušku nakonec nepůjde.
Ovšem po necelém měsíci se to stalo znovu. Ano stále jsme měli nějaké menší hádky, ale z mé strany to nebylo něco co by vedlo k rozchodu. Ten den mi ještě řekla, že by jela do zahraničí po novém roce se mnou. Za 2 dvě hodiny ovšem mi oznámila, že se chce rozejít. Stalo se to, když jsem ji vzbudil, jestli se půjde vyloupat. Chtěla vzbudit. V ten moment se naštvala a řekla, že je konec, že nad tím premyslela a bude to tak lepší. Začala mazat všechny společné fotky a zároveň si mě zablokovala. Nechápal jsem to.
Tvrdila, že se beze mě bude mít lépe, že může být klidně 10 kluků a že se všem na letišti líbí.
Hrozně mi to ubližovalo. Takovou jsem ji neznal. Bylo mi líto jak člověk kterého miluji a s kterým mám spoustu krásných zážitků se takhle mění před očima.
Takhle to trvalo pár dní. Bydleli jsme tam spolu, takže to nebylo extra příjemný a hlavně lehký spát vedle sebe. Snažil jsem se usmířit. Dělal jsem věci stejně jako předtím. Kupoval jí snídaní,. objednával jídlo v podstatě jsem dělal všechno jako když jsme spolu byli. Myslel jsem si, že třeba se to všechno zlepší a sama bude chtít to vrátit, ale nechtěla. Chtěl jsem s ní nějak vycházet a ona ve finále asi taky, takže jsme se normálně bavili, chodili na kafe v podstatě jako dříve, ale bez nějakého fyzického kontaktu. Když jsem ji chytil třeba za ruku, tak samozřejmě mě odstrčila, že jsme kamarádi.
Trápilo mě, že prostě ji miluju, ale ona ten zájem nejspíše neprojeví. Často tam byli pořád hádky, pořád kvůli blbostem, takže mě nechala spát třeba na zemi, protože říkala, že postel dostala od rodičů ona a je její, to stejné bylo třeba s nádobím, které jsem nemohl používat, protože ho do bytu vzala ona. Schovávala si šampony a takový věci společný. V podstatě co koupila ona bylo vždycky její.
Když jsem se stěhoval, tak ten poslední den jsme zašli naposled na kafe. Říkala, že třeba až se vrátím ze zahraničí, tak se můžeme potkat a třeba se k sobě nakonec vrátíme. Začala brečet, že si neumí představit rodinu s nikým jiným než se mnou, že mě miluje jen to nechtěla dávat najevo.
Odstěhoval jsem se na chvíli zpátky domů k mamce s tím, že chci v prosinci odjet pracovat do zahraničí. Myslel jsem si, že mi to všechno pomůže, ale stále na ni nemůžu přestat myslet. Chybí mi. Chybí mi všechno co jsme spolu zažili. Nečekal jsem, že by to takhle mohlo dopadnout. Po týdnu se mi ozvala ohledně přepisu bytu, že vše je vyřešené a popřála mi, at se mám hezky. Za 2 dny mi sama od sebe napsala, že mi píše ohledně jejího zdravotního stavu a že se chystá již zpátky do práce. Napsal jsem jí, že kdyby cokoliv, tak že ji pomohu. Od té doby jsme si nic nepsali. Po týdnu jsem to už nemohl vydržet být bez kontaktu, tak jsem ji sám od sebe napsal, jak se má, jak se jí daří a řekl, jsem ji že mi hrozně chybí, že je to těžký bez ní být.
Napsala mi, že se cítí mnohem lépe a že bych si měl najít k sobě někoho jiného s kým si budu víc rozumět, že pro ní to bylo správně rozhodnutí, že mě už nemiluje, že to prostě nejspíše zmizelo a že se seznámila s někým novým.
Byla to pro mě velká rána. Všude si mě zablokovala.
Už jsem ji pak nekontaktoval, ale každý den je to horší a horší.
Nemůžu skoro vůbec spát a když usnu, tak mám sny o jen o ní, budím se. Nemám chuť k jídlu ani k ničemu jinému.
V lednu si začínám dělat autoškolu, těšil jsem se na to, ale teď úplně na to nemám ani pomyšlení.
Byli jsme spolu přes 2 roky. Já uvnitř sebe cítím, že ona je ta pravá, že už nepotkám holku jako je ona.
Je to strašně těžký se s tím smířit, protože mezi náma ta láska byla velká. Nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu do téhle situace.
Strašně mi chybí. Nikdy jsem nikoho takhle nemiloval jako jí.
Čekal jsem že se mi třeba ozve k svátku, ale nic.
Pravděpodobně už o mně neví.
Teď ještě k tomu jak jsou Vánoce, tak jsem myslel, že je budeme trávit spolu, těšil jsem se na to. Ze všeho sešlo. Strašně moc bych chtěl, kdyby si to všechno rozmyslela a vrátila se zpátky, ale vím, že se to nestane.