S dětmi mi asi už ujel vlak. Ne že bych nebyl schopný dítě počít, ale už mi bylo 40 a tak si říkám, že teď už je na dítě pozdě. Mám partnerku, která má děti dvě (jedno už dospělé a druhé jde pomlau do puberty. Rozumíme si, ale jediný rozkol je právě v tom mít spolu dítě. Ona už nechce, já možná ano, ale popravě, kdybych teď měl mít dítě, ať už s "kýmkoliv", tak mi nezbyde, než po zbytek života chodit do práce, vydělávat, starat se. Na společenský život čas moc nebude, a tak podobně. Mohou přijít nemoci, pracovní zvraty, víte jak to je.
Mí rodiče už nežijí, vnoučat se tedy také nikdo nedočká. Neměl by ani kdo hlídat.
Je to hodně těžké rozhodnutí a trápí mě to. Čtu si o tom a vím, že to tak někdy je, že někdo nemá děti, i když by mohl mít. Hledat si za každou cenu mladší partnerku nechci. Než bych našel, než by se třeba zadařilo mít dítě, tak mi bude už hodně.
Ano vím, mohu si to později vyčítat, ale teď to prostě cítím takto. Partnerku miluji, její děti taky, mohli bychom být rodina. Bydlet společně, trávit čas, cestovat, tvořit, mít koníčky a tak. A mít se rádi, být tu každý pro toho druhého.
Pršel si někdo něčím podobným?
Neodsuzujte mě. Děkuji.
5x
Mám ve svém okolí ženu - měla starší děti, asi jako ta vaše. Jí bylo 45. Potkala chlapa, co s ní chtěl dítě (žádné neměl). Ona nechtěla, nakonec se dohodli že do toho půjdou. Když bylo malé 6 měsíců odešel od nich, protože takhle si to "mít dítě" nepředstavoval. Ačkoliv ona své dítě miluje, tak mnohokrát si posteskla, jak je blbá, že je jí 52 a místo aby měla konečně klid, kdy děti dospívají, jsou na intru, finančně je na tom docela dobře a mohla by se starat sama o sebe, cestovat... Tak vozí prvňáčka do školy, kreslí "takhlenašedítězamotalonitě" a chodí sbírat kaštany na zvířátka.
On je totiž problém v tom, že chlapovi vzniknou s děckem převážně výdaje, ale ženské se otočí celý svět. A vážně se nedivím, že ve 40 nechce tahat břicho, nechce znovu řešit plenky a zoubky...
Jak se k tomu máte postavit vy, je jen na vás. Já bych si asi vážila vztahu, pokud je opravdu dobrý. Mladou holku nechcete a bála bych se že ty okolo 32 budou dost tlačit na pilu a vy se za pár let budete divit, s kým že to vlastně žijete.
Píšete, že mladá by vás utahala. Nebojíte se, že vás utahá dítě?
Samozřejmě, že se "bojím" toho, že mě v tomto věku to dítě utahá. Přijít vyřízený z práce, mladá mi strčí dítě do ruky a makej. Trochu se vyspi a znovu. A dvacet let vydrž. A když to přežiješ, tak pak dítě odejde do světa a ty půjdeš do důchodu. Tohle si uvědomuji. Vím, že je to jen na mě. Proto vznikl tnto dotaz.
2x
Ahoj, to je hezká otázka 
Je někde nějaké místo třeba v přírodě, rodném místě, kde to máš rád a kam se rád vracíš?
Jdi tam a popros si o pomoc k rozhodnutí, zda jít cestou za dítětem (40 není pozdě) Boha, strom, řeku, vesmír, přírodu, nebo cokoliv co tě jako první napadne a buď na tom místě tak dlouho, jak bude potřeba. Třeba se ti ukáže odpověď v podobě ptáčka, který přiletí na strom, nebo ti skočí do těla nějaká myšlenka, pocit..., nebo se stane cokoliv jiného... Důležité je, abys tam šel z hlouby srdce, bez očekávání, odevzdaný, ať se ukáže cokoliv...
To je myslím jediná správná cesta, která ti může pomoci se rozhodnout tak, abys toho nikdy nemusel litovat.
Pokud ti tady sdělím své názory a představy, jsou to věci které se týkají mě a mého života. Ty však žiješ svůj jedinečný a originální život a tvůj jediný a největší rádce je tvoje nitro, tak ho zkus poslechnout, i kdyby to mělo jakékoliv důsledky. Protože když se dokážeme odevzdat neznámému, přicházejí vždy od života neuvěřitelné věci. Tolik za mě a z mých zkušeností, držím pěsti 
Děkuji za pěkný komentář. Míst mám hned několik a chodím na ně, hledat odpověď. Ale asi špatně. Nikdo a nic se neozývá. Snad jen, že je to prostě na mě, že já sám se musím rozhodnout. Ale to je má slabina, neumím se rozhodovat. Takže možná je na čase, se to naučit. Chdoím i na hřbitov, ale rodiče i prarodiče mlčí. Žiju teď tak, že si všímám znamení, poslouchám intuici, ale v tomhle se neumím rozhodnout. Je to opravdu těžké.
Moc děkuji za te komentář. Udělal mi dobře, přečtu siho určitě ještě několikrát.
Znám pak už jen jednu cestu, kterou je možné se vydat, ale bude prostě záležet na tvých pocitech, jaké budou přicházet. Ta cesta je cestou přijetí... Přijmout fakt, že mám nyní slušný a perspektivní vztah, který bys mimochodem neměl jen tak opustit, protože by se ti to vrátilo v dalším vztahu a přijímat, poukoušet se o to, přijímat fakt, že nyní prcka partnerka nechce a tedy přijmout, že ho již mít nebudeš. Bude fakt záležet na tvém nastavení, nastavení tvého osudu, jestli tě do tohoto pustí. Já se pokouším přijmout, že moje životní láska je pryč už skoro třetím rokem a stále mi to nejde. Pořád na ni myslím a trapím se tím. Cítím k ní ohromnou lásku, ale je to zkrátka "program", který musím odžívat a výsledek je nejistý. Možná máš v karmickém nastavení podobné jako já a to je karmické nastavení "překonávání", které se dá zjistit ze jména 
Chci zabojovat. 100% myšlenek věnovat jen nám. Chci být 100% partner, opora, její muž. Starat se, chránit, pomáhat. Mít čistou hlavu, nemít jí plnou myšlenek, negativ. Včera jsme spolu mluvili. Šance na vztah je tu veliká a dokonce je tu malinká na to dítě. Mám poslední šanci a nehodlám jí promarnit.
Jinak já měl předtím vztah, který mě naučil, že musím milovat nejprve sám sebe. Až pak mohu milovat druhého. Miloval jsem jí víc než sebe a to byla chyba. Odešla, bylo to drsné, krvavé, bolelo to. Ale pak jsem právě udělal to přijetí, odpuštění a víte co se stalo? Objevila se u nás v práci. Nevěděla, že tu pracuji a najednou stála na chodbě přímo předemnou. Ano, v první chvíli jsem se rozklepal. Ale díky tomu přijetí a odpuštění to funguje. Potkáváme se, pozdravíme, prohodíme pár slov. Dokonce chodí s jedním chlapíkem od nás z práce. Přeju jí jen štěstí a lásku a je to v pohodě.
Člověk se pořád učí. Chybami, ale učí. Tedy pokud chce.
Dost mi pomohlo, že po rozchodu jsem dal výpověď v práci (po dvanácti letech) a odešel z krajského města zpět domů do maloměsta. Z pozice projektanta jsem chvíli dělal zedníka (formou brigády) a na té stavbě jsem na sobě makal. Každý den jsem se pral se špatnými myšlenkami. Každý den jsem asi stokrát myslel na to, že je to kráva, že mě chtěla využít, že byla psychopatka, že to udělala schválně a pod. A každý den jsem se pomalými krůčky toho pocitu zbavoval. Jak přišla myšlenka, tak jsem si jí zakázal. V duchu jsem si nadával. Pak jsem přidával smích. Ne že bych si za to mohl sám, ale že se to muselo stát, abych se změnil. Nebylo to to, co jsem chtěl, ale to, co jsem potřeboval. Četl jsem si o tom a dávalo mi to smysl. Pak už to šlo lépe a lépe. Bylo to trochu sebemrskačství, když jsem si třeba zkusil myslet na to, že teď už je s někým jiným, někoho jiného miluje a spí s ním (sex byl naprosto ultimátní). Když to bolelo, tak jsem přestal a hlavně jsem trochu přidal v práci. Respektive jsem zapnul mód "dělej, co si myslíš a mysli na to, co děláš". Takže jsem třeba štukoval a místo špatných myšlenek jsem se díval na svou ruku a hladítko myslel jen na to. Pomohlo to. Po x měsících jsem zjistil, že už na ní nemyslím. A když, tak že mi to neubližuje. A když jsem si představil, že už je třeba i těhotná a šťastná, tak jsem si řekl, ať je a ať je i zdravá a má se dobře. Že má svojí cestu a já teď tu svojí.
No a pak jsem potkal tu, co s ní řeším to, o čem je původní tento příspěvek.
Pracoval jsem jako zedník ještě asi rok a pak jsem nastoupil do nové práce a za půl roku jsme se potkali na chodbě, jak jsem psal.
S tím dítětem to je něco jiného. Podle mne je to tak, že nejprve sebeláska, pak láska, vztah a děti. Já žil trochu laxně, takže teď se mi to vrátilo a asi mi ujel vlak. To je to, co řeším.
Když se narodí dítě, člověka to změní. Vím to, znám to kolem sebe, od kamarádů a kolegů. Bohužel dnes kolem sebe ale vidím i podstatně dost dětí, které nepoznali tátu. Nebo hodně samoživitelek, rozvedených párů. Znám kluky, co sice dítě mají, ale nevychvávají ho. Stálo to za to? Dost jich opustí partnerku ještě před narozením svého syna. Vždyť je to hrozné. Asi jsem trochu staromódní, ale ctím tradiční rodinu.
Podle mě je to sebeúcta, přijmutí sebe sama takovou, jaká jsi. Nelhat si, věřit si, nepřesvědčovat se. Mít se ráda. Láska musí jít zevnitř. Pokud člověk nemiluje nejprve sebe, nemuže milovat druhé. V pravém slova smyslu. Jsem o tom přesvědčen z vlastní zkušenosti.
Mě ještě napadá, jestli si třeba chcete vyměnit na sebe kontakt
2x
Copak pocit, že ujel vlak, ale udělat dítě čtyřicítce, notabene takové, která děti má a další moc nechce, nad tím byste se měl zamyslet.
Asi dobře ví, proč už dítě nechce. Vzal jste si ji a dítě jí do roka udělal? Ne. Budete ji v době, kdy ona už je nastavená na konečně trochu klidu nutit, aby se starala o miminko, batole, školáka, puberťáka, byla z ní hausfrau, pár let nevyspalá, věčně ustaraná? Aby chodila v přechodu na třídní schůzky poslouchat, jak je Pepíček zlobivý a nejde mu matika? Je to dost ponižující. Budete za ni půl roku tahat břicho a oteklé nohy? Máte dost peněz na to, aby si nemusela dělat vůbec žádné starosti následujících dvacet let?
Pokud si na toto odpovíte, budete vědět, co dělat, respektive nedělat. Je-li vám čtyřicet a přijal jste její děti zcela za své, chodíte všechno možné učit třeba toho prepuberťálního chlapce? Tak ji nechte být, najděte si nějakou pětadvacítku a napravte, co jste prošvihl. Byt, svatba, do roka dítě. Skutečně není čas otálet.
Ano, prošel si tím mnohý a na stará kolena lituje, že něco prošvihl. Spíš jde ale o to, jak se s tím vyrovnal a zda někomu neublížil.
Máte pravdu v tom, že od ní už dítě čekat nemohu, to prostě nevychází. Ale je nám spolu dobře, za ty roky jsme si prošli už snad vším a vše jsme vždy vyřešili. Její starší kluk mě má rád, i ten mladší, ale ten je takový docela asociální typ, takže je těžké s ním mluvit, natož ho něco třeba naučit. Ale cestu jsme si k sobě taky našli.
Pětadvacítku ani omylem. Ta je ještě nevycválaná, nakonec by mě utahala, až mi bude pade. Ani nemám chuť hledat jinou s dítětem co by ještě jedno dítě chtěla. Spíš tedy proto, že nechci přijít o tu současnou.
No lítám v tom jak nudle v bandasce. Je mi z toho už dlouho úzko, trápím se. A přitom vím, že odpověď musím najít v sobě. Ale jak poznám, že neudělám chybu?
Ještě do toho se blíží Vánoce. Nebydlíme spolu, oni je slaví 23. protože pak jde ten mladší na Vánoce k tátovi. A my dva si pak máme udělat štědrý večer u mne.
prvotní nepochopení úrovně, z které daná osoba komunikuje je ta, že si myslí, že ona je tím, kdo rozhoduje.
není.
je evidentní, že prožívá protichůdné stavy vědomí (myšlení), které reálně vedou k různým způsobuům projevu (=jinému životu). co budeš považovat za chybu v jeden okamžik, se časem může přestat jevit jako chyba a naopak, takže sice ten způsob myšlení znám, ale není nutné na něm lpět.
co se týče toho, že nevíš, jak se máš rozhodnout, tak už teď aktuálně "se rozhoduješ" pro tu jednu variantu v konfrontaci s tou jinou variantou - vnitřní nastavení versus vnější podmínky (možnosti).
to dilema je v pohodě,
začal bych možná důležitějšími otázkami, jako třeba jestli nutit dítě se 9 let učit něco, co nechce - protože mu to nařizuje stát je ok a jestli není bezohledné klást si na dítě nějaké nároky.. a když si přiznám, že bych neměl dítě nutit, pokud nebude chtít např. se některé věci učit, nebo nebude chtít některé mé přístupy, jestli se vůbec hodim na to, ty děti mít.
protože já jako rodič i jako vědomí nenarozeného dítěte nemám zájem o to, co je mi timhle státem (státy) - touto společností předkládáno.
Jsem přesvědčen, že ona má navrch, protože děti už má. Jsem přesvědčen, že většině lidí, kterým se narodí dítě, se trochu změní život, priority a že prostě více dospějí. Získá nějaké vlastnosti a některé posílí.
Jak mohu získat takové vlastnosti, pokud se mi dítě nenarodí? Budu už provždy bez těchto vlastností?
Jednou jsme někde spolu byli na dovolené a přisedl si takový starší pár. Povídali jsme si, ale když šlo o děti, neměl jsem co říct. Po nějké době se ten pán zeptal, jestli mám děti. Řekl jsem, že ne. A on na to, že je to na mě vidět. Chvilku bylo ticho. Pochopil jsem to hned. Vyzařuji to, vidím to na mých kamarádech, kteří děti mají. Pamatuji se, jak se změnili, když se jim narodilo první dítě.
Dokáže se člověk změnit v tohle směru, když dítě mít nebude?
V tomhle směru je moje partnerka o dost vyzrálejší. Závidím jí to a přeju jí to.
Je mi mizerně. Cítím velkou úzkost a smutek.
1x
"kdybych teď měl mít dítě, ať už s "kýmkoliv", tak mi nezbyde, než po zbytek života chodit do práce, vydělávat, starat se. Na společenský život čas moc nebude, a tak podobně. Mohou přijít nemoci, pracovní zvraty, víte jak to je."
- no, ale takhle by to bylo, i kdyby vám bylo třeba jen 30... Mít dítě vždycky vyžaduje to, že člověk něco obětuje, že musí zvládnout nějaké to sebezapření apod. a je potřeba se k tomu všemu postavit zodpovědně a čelem. Vlastně s dítětem už člověku ani nic jiného nezbývá než se starat a na nějaké polemiky o životě už pak ani není čas.
Taky jsem měla období, kdy jsem si říkala, že bez dítěte je život vlastně fajn a byla jsem srovnaná s tím, že dítě nikdy nebude. Jenže potom tomu chtěl osud jinak a dítě nakonec mám - i když je to s ním náročné (také nemáme žádné hlídání a taky jsem na první dítě nebyla už úplně nejmladší plus to je samozřejmě i zásah do partnerského vztahu), tak jsem ráda, že jsem se stala mámou a neměnila bych. Ale věřím tomu, že kdybych nikdy nepoznala ten pocit mít vlastní dítě, byla bych pravděpodobně rovněž spokojená. Tím chci říct, že ať si zvolíte jakoukoli životní cestu, vždy může být šťastná Záleží na úhlu pohledu a jaké si to v životě uděláte.
1x
Vaše družka už asi nebude taky žádná mladice, když má dospělé dítě. A ve věku kolem čtyřicítky je těhotenství a porod opravdu velký zápřah na organismus. Být paní tak 30, bylo by to ještě rozumné. Dneska různé herečky a rádoby celebrity se předhánějí, která z nich bude matkou v co nejpozdnějším věku. Zatím jsou to spíš už babičky.
Paní nenuťte, času jste na zplození potomka měl do svých 40 let dost, promarnil jste ho. Pokud si s ní i jejími dětmi rozumíte a máte je rád, není důvod. Nevíte, co je to dětský noční pláč, prdíky, klubání zoubků, dětský vzdor a další dětské problémy. Paní se nedivím, že už nechce, má svůj klid a má na něj nárok. Až by šlo dítě do tanečních, byl byste spíš už děda, než otec. A prostě starší člověk už nemá to myšlení, tu pohodu na problémy s malým dítětem, na jeho výchovu. Sám rozumně píšete, že ten vlak Vám už ujel. A je to pravda.
Jinak si protiřečíte. Chtěl byste s partnerkou cestovat, tvořit, mít koníčky. A malé dítě tato přání zcela vylučuje. Vše se točí jen kolem něho a veškeré koníčky, cestování apod. jdou stranou.
Každému z nás něco chybí. Někdo nemá peníze, jiný zdraví, vzdělání, nebo partnera. Vy máte všechno, družku, která Vás má ráda i děti, které jsou vlastně Vaše. Buďte za to rád. Nikdo z nás nemá za život všechno, musel něco oželet.. Tak hezké Vánoce. Jaga.
0x
Neboli mas dilema, zda setrvat s partnerkou, ktera deti uz nechce (kolik ji je, 36?) a cizimi detmi anebo hledat o dum dal...
To si musis rozhodnout sam. Zvlaste ale kdyz nemas kredit appeal ( tzv. financne nezavisly ), tak zvaz sve sance si najit mladsi partnerku, co ji muzes nabidnout?
Vlastni dite evidentne chces, jinak bys nenapsal tento dotaz. Ve 40 imho neni pro chlapa pozde, ale zvaz, na co mas materialne, fyzicky (zdravi, i vyhledove) i mentalne (kombinace vsech faktoru). Na to ja ti ani nazor rici neumim, kdyz te neznam a ani ty parametry.
Ano, taky mám pocit, že dítě chci (hodně lidí mí říká, že bych byl skvělý táta). Vždy jsem si myslel, že jednou budu dítě vychovávat, ukážu a naučím ho, to, co umím já. Jak být hodný, správný, poctivý, šikovný a tak pod. Ale nikdy jsem vlastně neudělal te krok, že bych s někým to dítě měl. I když jsem byl téměř stále ve vztahu. Asi to je tím, že sám jsem ještě dítě. Ale už chci z toho vyrůst. Jenže není už pozdě?
Partnerce je 40.
Patrně to bude daň za to, že "nevím, co chci od života". Zatím jsem zdravý, práci mám, plat dobrý, nějaké peníze taky, vlastním polovinu vetšího bytu (napůl se sestrou). Cítím se dobře (jen jsem dlouhodobě unavený). Prostě ten věk a ten pocit, že mi ujel vlak. Respektive že pokud se rozhodnu, že dítě chci mít, tak než někoho najdu (bydlím na malém městě), bude mi zase o pár let více.
Tak to mas blby, partnerka je rozumna ze ve 40 decko uz nechce a ty pokud mas jen pulku bytu a ne pasivni prijem, dovedes si predstavit ve 45 letech kde budete bydlet a cim budes rodinu zivit a jak sezenes babu vhodnou na mnozeni (idealne tak do 32 let)...
nejsu si jisty zda tady s tou partnerkou mate domacnost (bydlite spolu)? Pak muzes ty decka vychovavat podle zakona taky, jim narezat a neco je naucit
ale uz ted pozorujes na sobe, ze ti je neprijemne opousteni komfortni zony a to se bude zhorsovat... a my nevime zda partnerka chce pomoct s domacnosti detma nebo proc je s tebou, zda jsi sikovny kutil apod.
Takze, nechci nic radit, ale zkus si dat inzerat: "zajisteny 40tnik si chce upichnout dite s bezdetnoun SŠ, foto napovi", no a uvidis jake budou ohlasy Na malym meste trochu problem, noo.. Jsi ochoten zmenit lokalitu?
Inu, neni to jednoduchy: Andy se rozbrecel
0x
doplněno 19.12.22 14:10: P.s. ve stáří lidé vždy litují pouze toho, co neudělali. Nikoliv toho, co udělali.
Geniální. Takže ženská, si zařídí dalších dvacet let starostí, aby nevypadala jako zlatokopka.
Tu poslední větu jste ani nemusel psát, to kape z každého vašeho slova.
prostě úplně klasický, stále se opakující scénář p.s. ano, a kdybych byl Vašim dítětem, asi bych se už ani neudržel 
Vidíte, já jsem si vždycky myslela, že partner je parťák do života, opora, kamarád a taky milenec. A ne další zdroj příjmů
0x
Děkuji za komentář. Ano, mám mladého ducha, nevypadám ai na svůj věk. Mladý tělem i duchem, ale vlastně mi to nevadí. I mi jeden kolega kdysi řekl, že na svůj věk ani nevypadám, ani se tak nechovám. A opravdu mi to v podstatě nevadí. Dokud nestojím vedle chlapa, který má peníze, děti, dům, manželku, vše na co si vzpomene, stříká z něj testosteron a hlavně to dáva patřičně najevo. Ale nebojáím se toho. Jen pak vetšinou cítím, že mé partenrce imponuje a já jsem pak trochu mimo hru. To už jsem párkrát zažil.
mé partenrce imponuje a já jsem pak trochu mimo hru. To už jsem párkrát zažil.
A nejsi náhodou jen kamarád s výhodami? Jestli spolu ani nebydlíte, co spolu teda děláte, nakolik vážný to mezi váma je? Tak jí řekni natvrdo prostě chci děti anebo pa pa... pokud u ní jseš jenom nedospělej kluk, no tak to máš blbý, budeš muset se začít rozhodovat sám i když to bude bolet
0x
Je otázkou, co znamená "mít děti".
Když odevzdáme svou tělesnou schránku kytičkám nebo červíkům, mohou tu po nás zůstat geny a memy.
Geny mohou znamenat talenty, ale i defekty a nemoci a neovlivníme je.
Memy jsou to, jak vychováme či jen ovlivníme lidi kolem sebe. I děti. Své nebo nesvé. A jak je ovlivníme, co jim předáme je jen a jen na nás.
Geny dělají člověka, memy Člověka.
Učitelé vědí.
Až tu nebudete, geny na Vás vzpomínat nebudou ..
Tohle ještě s dovolením doplním o skutečnost, že pokud zemřeme, odejdeme z tohoto světa, z této reality a realita jako taková samostatně již dále neexistuje a dále nepokračuje, jak by si naše mysl mohla myslet Tento pohled vychází z uvědomění, že pokud jsme vědomím, které zažívá přesně tuto zkušenost v této realitě - takvou jaká je, je to v podstatě běžící film, tak jakékoliv obavy z toho, že by nám "ujel vlak" jsou bezpředmětné. Jsme nekonečným vědomím, které se zrodilo do této reality, do hmoty a až zemře (vědomí opustí hmotu), vypne se veškeré vnímání a uvažování. Bez hmoty a mozkové části uvědomování si je samotné vědomí neživé, bez jakéhokoliv projevu, či života, protože projekce je zkrátka zastavena
Pak se opět rodíme do další životní fáze, kterou máme předem určenou a prožíváme a prožíváme a i dokonce trpíme a i se občas radujeme
Pak přichází život, kde zemřeme během života - zemře naše ego, naše falešné já... Hodně to bolí, dlouho, jste vystaveni těm největším finálním zkouškám, které si ani nedovedete představit. Obstojíte, zvládnete to, protože to tak máte dané.
Když zemře vaše ego, zažíváte, prožíváte přítomnost, kde již vás vaše mysl nebtěžuje. Už vás neovládá a jste jen plujícím listem na hladině říčky, kde pomalu začnete přitahovat pozornost ostatních lidí, protože z vás ucítí skutečnost, že něco ve vás je jinak... A je to lákavé, božské, hřející, moudré...
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.