Je mi 23 let a přitahují mě holky, tedy lépe řečeno ženy. Vzhledem k mému pokročilému věku to již nepovažuji za nějaké pubertální rozbouření hormonů, právě naopak - změnu už neočekávám. Tento samotný fakt mi vlastně nijak nevadí, i když z označení "lesba" mám husí kůži, nejen proto, že škatulkování v této oblasti nepovažuji za žádoucí, ale i proto, že ani kluci mi až tak lhostejní nejsou. Nikdy jsem se sice do žádného nezamilovala, na druhou stranu jsou ale mé sexuální představy zaměřené právě tímto směrem. Zjednoduším-li to, očekávám od mužů sexuální uspokojení, od žen vše ostatní - něžnosti, blízkost, ale i např. líbání. Kdybych se tedy přece jen chtěla někam zařadit, tak to nebude jednoduché, protože nesplňuji definici hetero-, bi- ani homosexuality.
Tolik jen k objasnění situace. Když přejdu k věci - zamilovávám se téměř výhradně do starších žen, řekněme kolem 35 let. Většinou je to osoba i dle jiných kritérií úplně jinde než já, tedy například nadřízená nebo žena žijící zcela jiným životem než já. Nevím, proč si vybírám tyto "objekty", zda podvědomě eliminuij možnost vztahu, protože se ho bojím nebo ho nechci, nebo zda to žádný takový důvod nemá a jedná se pouze o subjektivní přitažlivost. Ač o kluky bych nouzi neměla, končí samozřejmě všechna taková má vzplanutí bez uspokojivého výsledku. Zatím to bylo vždy tak, že jsem s touto ženou měla v rámci možností velmi dobrý vztah, ale bylo jasné, že nikdy k ničemu nedojde.
Ze začátku mi to bylo tak nějak jedno, sice jsem si uvědomovala, že svou zamilovaností narušuji stávající přátelský vztah, částečně jsem např. byla nervózní, takže jsem se chovala nepřirozeně, neměla ze sebe dobrý pocit, řešila jsem hlouposti a podobně. Samozřejmě to má i svá pozitiva, z času stráveného s touto osobou se více těším, náhodné doteky způsobují příjemné mrazení v žaludku, no, všichni to asi znáte. Postupem času ale, jak se historie stále opakuje, si začínám uvědomovat negativa. Být stále nešťastně zamilovaná asi ani nic moc dobrého přinášet nemůže.
Jak mám postupovat, když se do někoho zamiluji a vím, že není šance, že to bude opětovat, ale přesto buď nemůžu nebo nechci náš styk přerušit? Jak zůstat nad věcí? Mám se bránit fantaziím o této osobě, mám se vyhýbat dotekům? Nebo bych jí měla přímo říct, že mě přitahuje? Možná by to mohlo vést k tomu, že se mi bude vyhýbat sama a byl by pokoj 
Tohle ale vlastně nechci, tak nevím...
Na svůj věk nemám různých zkušeností málo, ale smutné je, že jsem se ani jednou nelíbala s osobou, do které bych byla zamilovaná, tedy ke které bych něco víc cítila. Co se týče sexu, platí samozřejmě to samé, ale tam vlastně ani tuto podmínku nevyžaduji, myslím tím - když můžu mít "sex" s vibrátorem, proč ne s chlapem, o zamilovanost tam nejde.
Vím, že je to dost zmatené a děkuji všem, kdo si to přečetli. Abych to shrnula, tak mi jde o to, zda můžu podle vás nějak narušit tento pravidelný běh událostí. Ve výsledku to vlastně vypadá tak, že jsem téměř pořád nešťastně zamilovaná (většinou dosáhnu přátelského vztahu z její strany, z mé strany jsou tam však plané naděje, což kromě nervozity a mého částečně nepřirozeného jednání vede k mému zklamání, frustraci a nespokojenosti).
3x
Asi jsi nepoložila tak složitou otázku na správném místě. 
Tuto otázku bys měla položit sexuologovi, psychiatrovi. Tady, jsme přílišní laici a mohli bychom tě akorát tak zmást a domotat tě ještě více. 
A pokusila ses vyhledat větší společnost žen, takto orientovaných? Určité podniky jsou oblíbenější než jiné. A tam by jsi mohla využít zkušenosti ostatních. A s jejich pomocí si zjednodušit život. Takto se musíš strašně trápit. 
Neplácej se v tom tak sama. Pohledej pomoc a vysvětlení.
Přeji ti, ať se najdeš bez bolesti a sklamání. A také ať tě příjme rodina a nejbližší takovou, jaká jsi a ne takovou, jakou by tě chtěli mít.
Děkuji za milou odpověď. K sexuologovi se stydím a nechci si přiznat, že bych měla tak vážný problém, že bych ho potřebovala. Na psychiatra to podle mě není, protože nejde o duševní chorobu. Různé homo-kluby jsem párkrát navštívila, ale typy žen, které se tam ve velké většině případů vyskytují, mě nepřitahují (klučičí typy). Možná, že je pro mě nějaká žena víc přitažlivá, když se projevuje heterosexuálně, tedy "normálně", ale nevím. Každopádně jsem se do homosexuální ženy ještě nezamilovala. Reakce rodiny problém není, takové věci vesměs nepovažují za důležité.
Kamarádi v normě, láska pouze platonická plus formální vztah (bez lásky), vztah s rodiči ideální určitě nebyl, rozvod ano, ale až později, ten ale znamenal pouze úlevu.
Ello. Domnívám se, že takových dívek a žen, jako jsi Ty, je mnoho. Řekla bych, že jejich řady neustále vzrůstají. Zkus mrknout na nějaké seznamky. A k tomu samotnému setkání. Netlač na pilu. Nečekej hned, že právě TAHLE je ta pravá. Já jsem si hledala partnere - muže. Na každý rande jsem šla s tím, že TENHLE už MUSÍ být ten pravý. No, nebyl. Pak jsem toho svého našla úplnou náhodou.
K dobréu sexuologovi si dojdi. Od toho tu je. Ty to máš opravdu trošku těžší v tom, že něco očekáváš od ženy, něco od muže. Moc Ti přeji najít v životě tu pravou lásku
Ahoj, děkuji za reakci. Nečekám, že právě TAHLE je ta pravá, uvědomuji si, že je to vždy jen jedna z řady lásek, které s nejvyšší pravděpodobností zůstanou platonické, přesto k těm pocitům však nedokážu být imunní. Seznamky jsem ještě nezkoušela, ale myslím, že to tam typově nebude o moc jiné, než ve "speciálních" klubech.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.