Mám dost citlivou otázku, ale hrozně mě to trápí a hlavně do úterý musím najít odpověď. Jak víte, zemřel mi tatínek a dnes jsem se dozvěděla, že bude "vystaven" (hrozné slovo) v otevřené rakvi.
Lidé co mě znají a vidí mne, v jakém jsem stavu mě říkají, ať se na něj nejdu podívat, že mne to zlomí úplně a budu ho mít ve vzpomínkách právě v té rakvi, že se toho už nezbavím.
Já tápu, říkám si, co když mě ale potom napadne ta myšlenka, že jsem se na něj ANI nepodívala?
Jak to je s tou psychikou? Jsem z toho zoufalá, láme mě víc věcí, prý někdo bude i fotit, bože asi ho zabiju, co to je za nápad? Prý to je normální... Mě se to příčí, zaplňuje mě to zoufalstvím... Přijdou tam lidi, které tatínek neměl nikdy rád... S tím se taky peru a bylo mi vysvětleno, že stejně jako je uměl ignorovat on, se svým známým klidem, ať to udělám tak i já. A hromada dalších věcí. Asi se zbláznim. Je to i můj první pohřeb v životě a ještě tatínkův. Nevím jak to probíhá, co se dělá a co se nedělá, jak se chovat jak to zvládnu. Nevím nic. Otázek mám v sobě hromadu, klidně se rozepište, ale hlavně...
Podívat, nebo ne?
4x
Mařenko, není vaše povinnost a to ani morální jít se podívat na zesnulého, pamatujte si tatínka když byl zdravý a pohledný muž, připomínejte si ty šťasné chvilky které jste spolu zažili jen tak překonáte bolest. Obyčejně jsou ale zesnulí pěkně upraveni, ty co jsem viděla já vypadali jako by spali. Nesnáším focení na pohřbech a kar po obřadu kde lidé dělají jako by nic a povídají o všem možném, bohužel jen na toho zesnulého moc nevzpomínají, na druhou stranu život jde dál a naši drazí co tento svět opustili dříve jak my nás někde čekají a my se s nimi opět setkáme. Ta tělesná schránka není podstatná, vědomí chcete-li duše ta s námi zůstává stále. Budu na vás myslet, všechno přebolí.
Takhle to cítím taky, Liduš děkuju, jen jsem se bála, abych si to nevyčítala, nebo by to nebylo potom podsunuto, jakože bych si to měla vyčítat. Dělám teď hromadu hloupostí, kolikrát řeknu, pomyslím na věci, které by mne nikdy nenapadly, proto začínám být opatrná a ptám se, hledám možnosti, odpovědi. 
2x
Ach Mařenko, upřímnou soustrast... mně zemřeli oba tatínci - ten vlastní, který o mě nikdy nestál, a stejně mě to zasáhlo, a pak i ten nevlastní, který se o mě staral od malinka, v rozmezí 3 měsíců... ale já bych doporučila nedívat se... Nebuď zoufalá. Uchovej si tatínkovu podobu, jaký byl za života, když se ještě cítil dobře. Stejně se mi kolikrát úplně zastaví srdce, když třeba na ulici nebo v obchodě uvidím starého pána postiženého Parkinsonem, okamžitě mám slzy v očích a začnu se dusit potlačeným pláčem - a už je to pět a půl roku, co otec zemřel. Nepotřebuješ ještě k tomu vidět před sebou jeho mrtvou tvář, i když se říká, že po smrti je obličej klidný a mírný, výraz zbavený všech trápení... ale já bych to nedělala. A jestli ho někdo vyfotí, fotka je o ničem, je to jenom plochý obrázek, nejsou v ní žádné pocity, neboj se toho. A s těmi lidmi, kteří přijdou, i když neměli ktaz´tínkovi vztah... no, to je na každém pohřbu. Myslím, že tohle nebudeš ani vnímat.
Neboj se, že to nezvládneš. Pohřbu se ujmou profesionálové a řeknou vám dopředu každý krok. Všechno zvládneš, bude to jenom velmi vysilující. Netrap se zbytečnostmi a čerpej sílu a energii, kde budeš moci.
Myslím na tebe.
2x
Mařenko, když mi umřel děda, tak jsem se na něj podívat nešla. Prostě jsem nemohla. Ani babička (jeho manželka) nešla. Prostě nemohla. Když jsem se potom ptala mamky, jak děda vypadal, řekla, že "naštvaně". On totiž mrtvý člověk vypadá jinak, než ten živý... Vypadal prý, jako kdyby říkal: "Tak, a to máte za to!" A tohle byl pro mamku hrozný šok.
Já jsem ráda, že jsem se NEŠLA podívat. Jak už jsem Vám někdy psala, umřel den předtím, než jsem se s ním měla jít "za života" rozloučit. Brala jsem to jako znamení, a nešla jsem se tedy podívat ani na pohřbu.
Pamatuju si ho jako usměvavého stokilového pána s tmavým knírkem a pivním bříškem, a ne jako (s prominutím) tu trosku, kterou z něho rakovina udělala.
Mařenko, rozhodněte se až na místě. Když budete cítit, že to zvládnete, podívat se běžte. Když to nezvládnete, nikdo Vám to určitě nebude vyčítat.
I když, stejně si myslím, že pohřeb je takové divadýlko, třeba zrovna pro příbuzné, kteří zemřelého viděli třeba párkrát za rok a rozloučit se potřebují a chtějí. Já jsem byla s dědou rozloučená hezky, sama v sobě, v 
. A žádný pohřeb už bych k tomu nepotřebovala...
2x
Mařenko upřímnou soustrast . Za mě určitě ne.Nedoporučují to ani pracovníci pohřební služby.Obzvlášť po nemoci, u hodně starých lidí a už vůbec ne po pitvě. Zažila jsem to na babiččině pohřbu a dodnes mě z toho mrazí. Zachovejte si ho v paměti tak, jak jste ho měla ráda. Před rokem jsem také pochovala tatínka a k vystavení nám bylo řečeno, že se to již ani nepraktikuje, spíš výjimečně. Pokud neznáte jak to na pohřbu chodí, zeptejte se před obřadem pracovníka pohřební služby,vše Vám vysvětlí,příp. se s ním domluvte,že Vám dá pokyn, kdy máte při obřadu vstát, kdy si sednout , kdy položit květiny apod. Svěřte se se svými obavami některému ze starších příbuzných ( mně např. vždy pomáhá taťkova sestřenice,obzvlášť na pohřbech v kostele). Mluvte o tom, Vaše otázky jsou v této situaci naprosto pochopitelné.Myslete také na to, že lidé, kteří se přijdou rozloučit s Vaším tatínkem ho také měli rádi a sdílí Vaši bolest a to Vám v den pohřbu dodá sílu.Co se týká focení na pohřbech,tak to fakt nechápu
,ještě jsem se s tím nesetkala.U nás by asi fotografující přišel k újmě...
Děkuji všem za podporu i rady, podívat se nepůjdu. Už jsem se po velikém přemáhání a práci s vlastní psychikou dostala do stadia, že si dokážu prohlížet fotografie a dokonce se i usmát 
Skutečně, v slzách jsem narazila na fotku taťky, kde stojí s cigárem v koutku, kšiltovku obrácenou dozadu, schválně vytažené tepláky po prsa a směje se. Usmála jsem se taky, ano, to je on. JE on, ne byl. To si ještě nepřipouštím, pořád je tu se mnou a já nevím, možná čeká na úterý a pak odejde, kdo ví. Je tu se mnou, ale příjemně. Cítím ho vedle sebe, možná blbnu, ale je to pocit příjemný. Moje ségra a brácha naopak mají strašidelné sny. Nechápu to. Jestli je něco mezi nebem a zemí, oni mi říkají, že je táta straší, ale já cítím oporu, jako by mi říkal nebul, hele pamatuješ, jak tenkrát...
No a právě nepochopím další hádky v rodině. Pochopíte to někdo? To je strašný a babička, tátova maminka už říkala že je ze všeho unavená, má pocit, že ve výsledku bude tak naštvaná na pohřbu, že snad nebude moct ani brečet. Ano, řeší se u nás i focení, no to je hnus. 
Brácha se ségrou a s dost podivným strýcem si vymysleli focení obřadu i otce v rakvi. Mě, babičce a tetě je z toho neuvěřitelně smutno a zle zároveň. To přeci není normální? Všechny jsme se shodli, že pravděpodobně vyneseme fotícího člověka v zubech. Je to strašné, táta je ještě v márnici a už jsou dohady. Místo tichého, pokorného truchlení jsou dohady. Je mi z toho zle a nechápu už vůbec nic. Ani po smrti nemá pokoj.
Místo, abych si tu plakala, tak se rozčiluju a bráním ho. Bráním úctu k němu. Klidný a důstojný odchod. Já už fakt nerozumím ničemu a začínám se strašně bát dalších dní, aby to nebylo jako u dědy, kdy se pozůstalí dokázali pohádat i o staré rádio. Je mi z toho fakt zle.
Mařenko, nech to plynout. Mysli si na svoje věci a ostatní nech, ať organizují focení a kdovíco. Nestojí to za hádky a teď se potřebujete všichni spíš zklidnit než rozhádat, Nemá třeba babička právo veta, že by jednoznačně řekla, že si focení nepřeje? To by si snad nikdo netroufl porušit. A je taky potřeba přijmout myšlenku, že ti, kdo mají na obřad jiný názor, považují svůj způsob zřejmě taky za vhodný a důstojný. Vezmi v úvahu, že pravděpodobně nikdo nechce, aby se pohřeb zvrtl v cirkus. Jenom jejich představa důstojného pohřbu je jiná než tvoje, takže i když ti to jde na nervy, nechtějí tím nikomu ublížit. Zřejmě bude muset babička říct konečné slovo a pak se o tom přestane konečně mluvit.
Držím palce a myslím na tebe.
. Nepodstatné věci si vypni a´t to zítra zvládneš.
2x
V prvé ředě vyslovuji upřímnou soustrast. Jsem starší dáma (1945) a tak ještě pamatuji, když babička a později dědeček zemřeli doma. Rodiče prarodiče umyli, převlékli a funebraci přivezli rakev a černými závěsy se zlatým vyšíváním vyzdobili místnost - obývák. Babička se uložila do rakve na máry, rakev byla odkryta až do pohřbu, t.j. 3 dny. Nekdo se nesměl smát, bavit, rádio nesmělo hrát. Dnes už jen to, že to popisuji může někomu připadat morbidní, ale dříve to tak fungovalo. Smrt není skličující ani vzrušující, je to prostě životní skutečnost. Proč je tak těžké pohlédnout smrti do tváře? Čím déle odkládáme pohled smrti do tváře, čím víc ji ignorujeme, tím větší strach a nejistotu vzbuzuje, aby nás děsila. Čím více se pokoušíme před tímto strachem utéct, tím obludnější se stává. Dříve bylo společenskou události chodit na popravy, dnes se většina lidí bojí hovořit o smrti a bojí se ji. Snad nejhlubším důvodem, proč se bojíme smrti, je, že nevíme kdo jsme. Věříme ve svou osobní, jedinečnou a separátní identitu. Ale když se ji odvážíme prozkomat, zjišťujeme, že tato identita plně závisí na nekonečném souboru věcí, které ji podpírají.: na našem jménu, našem "životopise", našich partnerech, rodině, domově, práci, přátelích, úvěrové kartě ...apod. A tak budeme-li jich zbaveni, zbude nám nějaká představa o tom, kdo skutečně jsme? Ale dost filosofie, dobrou noc.
1x
Milá Mařenko, asi docela chápu, jak se cítíš. Mně zemřel táta, je to něco přes rok. Vždy předtím jsme při úmrtí kohokoliv z rodiny nechtěli odkrývat rakev, podle mne je v pořádku, když si blízkého člověka pamatuješ jako živého a tyto vzpomínky si navždy uchováš. V případě smrti mého táty rozhodla většinově jakási "rodinná rada", že bude možné na nebožtíka naposledy pohlédnout (především kvůli příbuzným a známým, kteří ho léta neviděli - a nějak jim to vůbec nevadilo 
), a já, jakožto syn jsem měl jakousi morální povinnost se této "výstavy" zúčastnit.
Dnes si velmi vyčítám, že jsem byl příliš pasivní v tom, že jsem tuto morbidní přehlídku připustil, a že jsem byl příliš aktivní v tom, že jsem podlehl zvyklostem a šel se také podívat!
1x
asi každý z nás musí sám nejlépe vědět, zda to psychicky dokáže nebo ne. Byla jsem na pohřbech, kdy se ve mně nic ani nehlo, protože je to smutné, ale úmrtí dotyčného mi bylo tak nějak lhostejné díky chování dotyčného. A pak byl pohřeb, kdy mi umřela prababička a to mě zasáhlo moc, dlouho jsem se z toho dostávala, z pohřbu si nepamatuju nic, prootže jsem ho celý prořvala. A vím, že pokud by právě třeba prababičku vystavili, nešla bych se podívat, protože bych se psychicky zhroutila. A navíc bych pak po zybtek života měla v očích tento pohled. A raději si zachovám spoustu jiných krásných okamžiků a vzpomínek. Takže rada - nebrat to jako nějakou morální povinnost, ale rozhodnout se jen na základě svého srdce a svých pocitů
1x
Mařenko, já jsem měla svého tatínka moc moc ráda. Zemřel v 59 letech na rakovinu. Šla jsem se na něj naposledy podívat v otevřené rakvi. Neměla jsem to dělat, byl po pitvě a na hlavě byl vidět řez, nebyla to pěkná podívaná. Myslím, že je lépe uchovat si poslední vzpomínku jinou, ještě když byl žívý. Protože mě i po 11 letech chybí, častokrát si na něj vzpomenu a občas ho bohužel vidím v rakvi s tou zašitou hlavou. Ale záleží jen na Vás, já už bych to znovu nikdy neopakovala.
0x
Upřímnou soustrast.
Ja osobně bych se nešel podívat, když mě zemřela maminka, taky jsem ji neviděl mrtvou a mám ji v paměti navždy z poslední navstěvy u ní doma jak se smála.
Čeká tě několik těžkých dní, ale jak bude probíhat pohřeb si určíš ne? Když nechceš aby byl v otevřené rakvi tak nebude.
0x
Letos 19.února jsem řešila to samé, rakev otevřená být musela kvůli sourozencům kteří ho vidět chtěli. Já se nešla dívat ani na otce a ani před rokem na matku, chci si je pamatovat živé. Neboj se, celý pohřeb řídí obřadník, který ti přesně řekne co dělat.Doporučuji vzít si nějakej prášek, já si vzala 1/2 h před obřadem růžový Lexaurin a ustála jsem to dobře. Třeba v Brně je otevřená rakev jen před obřadem, v takové místnosti vedle obř. síně, ale potom při obřadu už je zavřená a fotit se může jen při obřadu.
0x
Mařenko, ať se rozhodnete jakkoli, snažte se nevnímat okolí. Vím, že to asi nepůjde. Tak aspoň se snažte řeči, které zaslechnete, nepustit k sobě, do sebe. Je to tak akorát na naštvání. 
Vykašlejte se na to, co dělají nebo říkají ostatní. Jsou takoví a budou dělat to, co si myslí, že od nich okolí očekává. 
Vy vzpomínejte na něco pěkného s tatínkem. A kašlete na to, že někdo fotí nebo co. Ty lidi možná v životě už vůbec nikdy neuvidíte.
Já bych se bývala, na na tatínkově pohřbu, asi poskládala a nezvládla bych to. Ale zachránila mě skutečnost, že řečník procítěně pindal neuvěřitelné blbosti. Muzikanti neskutečně falešně šmidlali a jeden měl košili z kalhot, přes rozparek na saku venku a shrnuté ponožky. Druhému vylízalo velké břicho z košile, které chyběl knoflíček. Ti hoši udělali neuvěřitelnou estrádu. Nesmála jsem se, ale byla jsem jako bomba. Naštěstí jsem to ustála a nevybuchla. Maminka tatínka přežila. Je zajímavé, že maminčin pohřeb vůbec, ale vůbec nepamatuju. Dnes je to 13 let, kdy zemřela. Mařenko, hodně sil, abyste to přežila ve zdraví. neosypala se a neměla noční můry.
0x
Upřimnou soustrast. Je to zbytečný nervák navíc a je lepší si uchovat v paměti podobu živého než mrtvého. Můj názor, ale každý jsme jiný.
Mařenko, upřimnou soustrast ještě jednou. Mařenko, rozhodněte se podle svého, jak to budete v tu chvíli cítit. Mně, když zemřela babička, kterou jsem měla ze všech nejraději, tak jsem pořád brečela. Babička byla v otevřené rakvi, a já se šla podívat. Byla pěkně ustrojená, jako když spinká. Tak jsem se s ní rozloučila a řekla jsem ji: " nashledanou, babinečko, moje zlatá". Pak se mi o ni v noci často zdálo, vždy jsem se až vzbudila radostí, že je se mnou, ale byl to jen sen. Za pár let to odeznělo. Když mi zemřeli rodiče, už jsem nikdy takové pocity neměla. Rozhodnutí je na Vás. Je to také poslední možnost ho vidět. Je to můj pohled na věc. PT /stařenka/
0x
Maruško, já jsem před lety tento obřad absolvovala na pohřbu babičky mého bývalého manžela. Navíc s náročnou cestou do zahraničí. V té době měl BM na noze sádru od kotníku až ke tříslům. Pokud mohu doporučuji něco na uklidnění. Záleží co ti více vyhovuje zda bylinky či tabletka. Dej sezobnout i něco babičce prosím bude to potřebovat. Z osobní zkušenosti byla ta situace pro mě velmi emotivní, ač babička měla své roky a nebyla má přímá příbuzná. Vzpomínám jak jsem ztuhlá vstoupila do místnosti / snad to byl nějaký kostelík už je to dávno a vím ,že jsem se situaci velmi dlouho snažila vytěsnit / vcházelo se jednotlivě, přede mnou šel manžel. Já jsem nebyla schopna zvednout hlavu / nikdy jsem člověka takto neviděla/ a tak už to zůstalo. Jak jsem se dostala k dotyčné je mi záhadou a ven také nevzpomenu. Prostě to jinak nešlo. Tehdy jsem nedovedla pochopit proč lidé nemají raději nejbližší bytosti v srdíčku zakódované ve vzpomínkách a hezkých prožitcích. Snažila jsem se zkousnout jiný kraj jiný mrav. Vzpomínala jak má tchyně vyváděla v kostele při našen svatebním dni. Slzavé údolí. Byla to naprosto stejná lokalita .Myslela jsem na naprosté ptákoviny při svatbě mi uvízl podpatek před vstupem do kostela v rohožce. Když mne vysvobodili tak manžela sestřenka řekla a´t jej pořádně šlápnu podpatkem, aby byl pod pantoflem.Poté jsme nestihli fotografa / kvůli hladovcům, kteří chtěli do motorestu/ a při jeho vyzvednutí doma cestou poztráceli zákusky, které jakýsi šikula položil na střechu auta. No popravdě vědět co a jak bulila jsem já.
Příjde mi velmi necitlivé pořizovat v tento hořký okamžik fotografie. Buďte si s bábinkou oporou. Ty poslední dny byly pro Vás obě velmi náročné...Je mi to moc líto. Určitě jsi mu vybrala nějakou pěknou hudbu ,,Tam u nebeských bran,, uvádím jako příklad nevím jakou hudbu píseň měla rád. Tak mu udělat radost, alespoň takto si být v tuto chvíli blíže.
Já bych si ho nechala ve vzpomínkách, tak jak byl pro mne tím nejlepším a nejdůležitějším človíčkem.
0x
Upřímnou soustrast. Já jsem se na svého tatínka byla podívat, a nelituji toho. Vypadal jako když spí. Je to již pět let, ale stále je to pro mě smutné.
Mně už zemřeli 3 mí nejdražší lidi na světě. Babička, tatínek a maminka. Pokaždé jsem se byla na ně podívat, ne z důvodu zvědavosti, nebo povinnosti, když zemřela babička byla jsem velmi mladá, ale z pocitu, že chci s nimi být co nedéle, ještě je chvíli vidět, a říci sbohem jsem s vámi určitě se setkáme. Nevím jestli mi rozumíte. Vždy když si na ně vzpomenu, vidím je jenom jak byli zdraví a živí. Lidi co byli na pohřbu jsem vůbec neřešila, každému poděkovat za účast a je konec. Dokonce jsem poslala parte i sousedům, se kterými jsme léta nemluvili, všichni přišli, přinesly květiny a od té doby se zdravíme, dá se říct, že se snášíme. Chtěla jsem, aby maminka měla po smrti klid. Jinak přeji upřímnou soustrast, čas všechnu bolest zahojí.
0x
Upřímnou soustrast. Už jsem bohužel prožil mnoho pohřbů. Pamatuju, že když jsem byl malej, tak se hodně chodilo dívat na zesnulé. Čím jsem ale starší, tak mi to nedělá dobře, tudíž se na zesnulého nechodím dívat. Většinou ale zbytek rodiny toto nevyžaduje. Nechávám si ve vzpomínkách ty krásné okamžiky s tím kdo odešel. Přeji hodně sil.
Kouknout či nekouknout.,.,. Ono hlavně záleží na tom, jak kdo po smrti vypadá. Moje babička umřela smířená se smrtí a ve spánku. Na tváří měla ten svůj krásný úsměv. Opravdu vypadala, že si jen "schrupla" o chvilku déle . Ale lidé, kteří například před smrtí byli nemocní, hodně pohubli, vypadají úplně jinak. A to je pak šok.
Ano, pohřby v naší "civilizaci" to je teror na naši duši. Jen to čekání na pohřeb - to je vypětí.
Já nic takového nechci. Žádná smuteční řeč od člověka, který mě neznal. Žádné "zajíždění" rakve. Až umřu, tak ať se se mnou každý rozloučí ve svém nitru sám. A to co po mě zbyde, to ať spálí a popel rozsypou na moje tři nejmilejší místa
0x
Milí moji přátelé. 
Cítím, že bych měla uzavřít tuhle otázku, pro všechny, kdo na mě mysleli a díky za to, že vás bylo požehnaně. Jste zlatíčka.
Tak babička, tatínkova maminka nakonec zařídila, že se ani nevystavovalo, ani nefotilo. Řečníkova řeč byla krásně stručná. Nikdo se nepohádal, přišli přátelé i naprosto neznámí lidé. Dokonce i tatínkův nejlepší kamarád, který přerušil dovolenou v zahraničí, aby se rozloučil. Ten, když mě objal, tak jsem měla pocit, že objímám tátu. Byli velká dvojka a hodně mě ssebou brali na houby, když jsem byla malá, i na limču do oblíbené hospůdky. V tak těžké chvíli jsem se musela i usmát, přišla i tatínkova velmi blízká kamarádka,(záležitost stará velmi mnoho let zpátky, cca 27), kterou jsem znala jenom já a spiklenecky mi něco pošeptala. To vystavení hrozně chtěl brácha, protože dal tátovi do rakve doutník, který měl taťka schovaný pro zvláštní příležitost, jako James Bond. 
Dva okamžiky mě málem položili. Tahle písnička:
Petr Spálený, Až mě andělé
Až mě andělé zavolají k sobě
nechci mít na pohřbu šumaře
dám přednost před smutečním maršem
bluesové smutné kytaře.
Předem prosím pozůstalé lidinechte doma sváteční šat
v džínách si sedněte u mně
ať můžu s vámi zazpívat.
Že se obávám té neznámé pouti
chápejte _ umřu poprvé
na světě nechávám svou touhu a lásku
duše má bude bez krve.
Až ze hřbitova půjdete někam pít
dejte si za mě taky skleničku
jenom své ženě chtěl bych říct
zůstaň pak se mnou chviličku
Koukám se do ulic slzy mi lezou do očí
můj život končí ve hvězdách lidi se dole plahočí
měl jsem rád život bláznivej
já neměl srdce z kamene semtam si někdo vzpomene
Až mě andělé zavolají k sobě . . .
A odjíždějící rakev. V tu chvíli jsem dala tatínkovi poslední sbohem...
Teď už zbývá jen nadále žít tak, aby se za mne nemusel tam nahoře tatínek stydět a aby byl NAVÝSOST spokojený. 
Děkuji všem za podporu.
Milá Mařenko, jsem moc ráda, že jste poslední rozloučení s tatínkem zvládla, a že to nakonec dopadlo podle Vašich představ. Ve vašem srdci tatínek žije stále a je s Váma ve vzpomínkách a ty budou vždy pěkné. Teď už má tatínek pokoj od bolesti a tak je mu dopřáno klidu. Hodně síly Vám, než se rána zacelí. PT /stařenka/
Maruško, bylo mi jasné, že Růženka je rozumná žena a nenechá cloumat svým majestátem.
Jsem ráda, že vše proběhlo takříkajíc kulantně a dle bontonu v bolestném okamžiku.
0x
Upřímnou soustrast - potkalo mne minulý týden totéž, tatínek zemřel. Ale máme opačný problém - poslední chvíle, kdy jsme s bratrem (a hlavně maminka) tátu viděli, bylo když ležel bezmocný, v komatu v nemocnici, napojený na hadičky a dýchal za něj přístroj. Takže volba soukromého rozloučení (jen nejbližší rodina) s otevřenou rakví, kde bychom se mohli s tatínkem důstojně rozloučit a naposledy ho vidět ustrojeného a upraveného, byla nasnadě. A v pohřební službě nám řekli, že se to nesmí, že je to protizákonné (?!) a že se maximálně můžeme podívat přes sklo, než rakev naaranžují do obřadní síně.
Takže teď nechápu - smí se to a nebo ne? Měli jsme trvat na svém? Ale kdo v takové situaci dokáže být asertivní? Už to, že jsme podle tatínkova přání odmítli uspořádat veřejný pohřeb, s účastí příbuzných, kteří ho neměli rádi a půlky vesnice, která tam přijde akorát sbírat drby, chtělo od maminky značnou statečnost, odolávat řečem okolí.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.