Současný vs bývalý přítel - kterého si vybrat?

Dobrý den,

mám otázku, u které si asi mnozí z Vás začnou ťukat na čelo, proč o tom vůbec přemýšlím, ale jak se říká citům neporučíš.

S bývalým přítelem nejsem půl roku (rozešla jsem se s ním já - nejprve nesouhlasil, nakonec to proběhlo po společné dohodě). Seznámili jsme se přes internetovou seznamku a vydrželo nám to 4 roky. Já byla jeho první a on můj. Při první schůzce mě nějak extra vzhledově nezaujal, byl o dva roky starší, student VŠ. Projevem působil jako profesor a trošku mě to děsilo. On se také obával, jestli jsem holka pro něj, ale nakonec jsme se do sebe zamilovali. Všechno bylo fajn, byl pozorný, vymýšlel program (večeře, kino, překvapení atd.), rozuměli jsme si, zajímal se o mojí rodinu, no zkrátka o vše. Byla jsem šťastná.

Po roce jsem se nastěhovala k němu do Prahy, kde studoval. Byl celkem dominantní a některé věci do budoucna byly pevně dané již od začátku vztahu, což mi po nějaké době začalo vadit a cítila jsem, že se musím podřizovat. Ze začátku se vše podřizovalo jeho studiu, což jsem nakonec chápala, našla jsem si své koníčky a uměli jsme trávit čas i každý sám. Měl dohodu s rodiči, že se za nějáký čas vrátí do jejich domu a firmy na vesnici, s čímž jsem na první schůzce sice souhlasila, ale po čase mi přišlo, že nemám možnost volby, jakým směrem se bude můj život ubírat. Po tom, co jsem s ním žila nějaký čas v Praze jsem se bála přesunu na vesnici, kde nebylo tolik hlavně pracovních, ale i volnočasových možností. Nejvíce mě děsilo, že by jeho rodiče bydleli vedle nás, jelikož jeho táta do všeho mluvil a každý den mu 3x denně volal, což bylo dost otravné. Z těchto důvodů vznikaly sem tam nějaké hádky.

Chtěl si mne svým způsobem předělat ke svému obrazu, což na konci vztahu také přiznal. Začalo to tím, že bych měla cvičit více kardia (vážila jsem 50 kg), více vyrýsovat břicho, hubenější stehna, větší prsa atd. Když jsem si dala hrst slaných oříšku, byl naštvaný, že makáme na postavě a já jím takové věci. Z toho začala pramenit nespokojenost sama se sebou a nemohla jsem vynechat ani jeden trénink, protože jsem se bála, že nebudu vypadat dobře. Pokračovalo to tím, že jsem jen recepční a mám na více, přitom práce mne baví a mám rozsáhlou náplň práce, ne jen sezení a čekání a ž někdo přijde. Začal mne tlačit do toho, abych se karierně posunula, vydělávala více kuli bydlení (přitom v jeho případě o hypotéku apod nešlo), přátelé mu říkali, že má na lepší holku. Zkrátka cítila jsem se méněcenná. Vynucoval si, že do budoucna by chtěl 3 děti, když já věděla, že mi budou stačit dvě. Měla jsem být dokonalá žena - modelka, inspirativní, starat se o 3 děti, mít super zajímavou pozici v jejich firmě a starat se o velký dům. Dá se říct, že na mě dost vyvíjel tlak, jelikož ho vyvíjel i sám na sebe.

Po 3 letech společného bydlení jsme neměli pračku, jelikož jemu chtěla prát maminka a žehlení by mi dle něj zabíralo moc času. Netrávili jsme spolu Vánoce, na víkend jsme jezdili k jeho rodičům - přišlo mi to málo soukromé.Já nebyla na prvním místě, na tom byli rodiče, synovci a neteř, i když tvrdil, že jsme všichni na stejné úrovni.

Vím, že toto je dost zásadní, ale jinak jsme si sedli dá se říci ve všem, jako kdyby jsme byli pro sebe stvoření. Měli jsme rádi stejné jídlo, rádi chodili do restaurací, kina, občas divadlo, bruslit, kolo, běh. Mne díky němu začalo bavit fitness, jeho zase cestování, výlety. Libily se nám stejné žánry filmů, humor...no zkrátka vše. Byl velmi aktivní a naučil mne užívat si život na plno. Každý jsme měl i svoje zájmy a tím jsme se navzájem obohacovali. Jeho komunikativnost také byla výhodou, já jsme spíše tišší a vždy jsme se měli o čem bavit. Koukali jsme se i na dokumenty, debaty - rozvíjel mne.

Dva měsice před koncem našeho vztahu šel na operaci a v ten moment mi začaly docházet věci, které mi vadily. Chodila jsem za ním do nemocnice každý den, volala, psala si s ním. Po propuštění mi slíbil, že jak to bude možné vrátí se ke mne do Prahy - byl u rodičů. Chápala jsem to, jelikož měl problém pohybovat se i na krítkou vzdálenost, natož si něco přinést a máma mu mohla poskytnout nepřetržitou péči. Jenže i po měsíci rekonvalescence zůstal dú rodičů z důvodu svého pohodlí (bazén, videohry a má to tam rád). Většinou, když jsem mu volala mluvil s kamarádem a já neměla šanci. Začalo mi docházet, že bez něj je mi asi lépe. A do toho mi začal psát kolega, který o mě již skoro rok zájem a na první pohled se do mne zamiloval. Nepatrné náznaky byly už dříve, ale to jsme se ve vztahu cítila šťastná.

V tu dobu mi přišlo, že přítele nezajímám a probíhaly dost časté hádky (kolikrát říkal, že mne vyhodí, že se mnou být nechce, poté jsme to říkala já a naknec jsme vždy toho druhého prosili, ať odpustí), tudíž ve mne zájem od kolegy vzbuzoval nadšení a touhu poznat něco nového. Jednoho dne však jeho kolega zjistil, že mám přítele a začala jsem se do toho zamotávat. Byl moc hodný, o rok mladší, líbil se mi i fyzicky (více než přítel) a svěřil se mi, že nikoho nikdy neměl a proto mi bylo asi i trochu líto ho odmítnout. Řekla jsem mu, že s přítelem být už nechci, ale on se mnou jo, což byla tak trochu pravda a rozhodovala se s kým budu. Neustále mne zval na rande a já odmítala.

Po dvou měsících se přítel vrátil do Prahy, ne kuli mne, ale kuli doktorovi a druhý den měl odjíždět na teambulding s novou prací, proto zůstal se mnou i přes noc. Čekal na mne před fitkem, což jsem nevěděla a bylo mi vyčteno, že na mě čeká a mne to trvá tak dlouho, když si chce se mnou užít poslední den. Přitom kuli mne nepřijel.

V den, kdy odjel na teambuilding jsem souhlasila a šla na první rande s kolegou.Byla jsme nadšená, kolik mi dával lásky a i pouze z toho, že jsme zkoukli film, dali si víno, pizzu, měli jsme společné téma práci...na což jsem nebyla spřítelem zvyklá z důvodu velmi nabitého programu. Poté jsme se s přítelem po následné dohodě shodli, že se rozejdeme, jelikož jsem jím vyvíjený tlak na mne už nezvladála. Bylo mi řečeno, že jsme málo inspirativní, bez zajímavé práce (vždycky říkal, že máme jen samé příhody, nic pracovně zajímavého) a nikdy mě asi nemiloval, jen mě mel rád, což mne velmi mrzelo. Přitom psal všude po sociálních sítích jak mne miluje, jsem úžasná atd. Dále mi bylo řečeno, že pokud bych byla celý život recepční/asistentka, tak by mu to vadilo, počkal by až odrostou děti a rozvedl se se mnou.

S kolegou/ současným přítelem jsem pů roku a skoro celou dobu společně i bydlíme. Je hodný a moc mne miluje. Fyzicky mne přitahuje více a je lepší i v posteli ( více se mi věnuje atd.) Samozřejmě nemá se vztahem zkušenosti a rozvedené rodiče, tudíž nemá úplně žádný příklad. Je spíše introvert (v dětství ho šikanovali, nemá žádné sebevědomí), býval dost velký, tudíž není tolik komunikativní, což mi chybí, nezajímá se o mojí rodinu. Nemá žádné zájmy kromě koukání na YouTube (zajímá se o IT věci) + TV, sociální sítě a sem tam hraje PC hry. Když se ptám, ať mi vysvětli, co hrál, na co koukal, tak mi to řekne, ale jinak o tom nemluví, protože si myslí, že mne to nezajímá. Jinak většinou nedělal nic a s programem spoléhal na mne. Chodí se mnou do fitka, pojede se mnou jednou za dva týdny na výlet (ale žádný nevymyslí, protože se v tom prý nevyzná), bazén, procházka. Opravdu se snaží. Prý má už od malička, že se mu do ničeho nechce, ale když už jde do toho, tak ho to baví. No, je spíše línější, částečně válecí typ a já se vždycky bojím, abych ho nenavezla do něčeho, co nechce. Jsem pro něj na prvním místě a šel by se mnou kamkoli. Jezdíme spolu do práce, z práce, chodíme spolu na obědy...zkrátka jsme spolu pořád, pokud neodjedu k rodičům a já mám pocit nesvobody - podotýkám, že mi nezakazuje někam chodit atd, ale cítila bych se blbě, že on je doma a nemá co dělat. Zkrátka tím jak je tišší, tak mi přijde, že se nemáme o čem bavit a nežije život na plno...spojuje nás hlavně práce. Nevím, jestli je to tím, že je vztah v začátcích a postupem času se to zlepšilo.

Z těchto důvodů mám vždy měsíc co měsíc myšlenky na minulý vztah, jaké jsme měli společné zážitky, jak byl naplněný, měli jsme hodně aktivit a přemýšlím, zda se k bývalému přiteli nevrátit. On by mě vzal zpět, jelikož si myslí, že jsme pro sebe stvořeni z důvodů, co jsem psala výše.

Po rozchodu mne bývalý přítel neustále psal a chtěl, abychom byli dobří kamarádi. Poté jsme se mu ozvala já, že bych se nejspíš vrátila zpět k němu s čímž souhlasil, ale domluvili jsme se na určitém časové rozpětí. Následně mne začal vydírat svým zdravím, že musím okamžitě přijít, když mu je zle, lákal mne na dárky, dovolenou... Já nepřišla, jelikož jsem se ještě nerozešla a on to moc dobře věděl. Na to mi velmi sprostě nadával, i když já nikdy nic sprostého říct nemohla, jelikož u nic v rodině se tak nemluví. Říkal, že mne už nikdy nechce vidět a psaát manipulativní e-maily. S kamarády rozebíral náš sexuální život, jak jsem byla málo aktivní atd, přitom pravda byla jinde. Po tom všem jsem si řekla, že už s ním nikdy být nechci.

Přítel mi přijde jako skvělý chlap, ale vždy po měsíci se objedví toto nutkání vrátit se zpět, vzpomínky. Navíc ex mi začal opět psát, chce se scházet, chodil na psychoterapie a tvrdí jak se změnil. Já nechci udělat chybu a zkazit si život. Hlavně mi je líto odkopnout hodnýho kluka, který nemá sebevědobí a říká jak nikoho jiného nechce a nikoho jinýho si nenajde. To samé říkával ex, ale ten měl sebevědomí až až. Bojím se, abych se do toho nezamotávala tentokrát z druhé strany.

Vrátli byste se k ex? Myslíte si, že je to jen o zvyku nebo, že se současný vztah časem trošku změní?

Moc děkuji.