Jsem v invalidním důchodu, je mi 28 let a do této doby žiji s maminkou. Měl jsem vlastní byt ale nebyl v dobré lokalitě a nedávalo to smysl, vysvětlím.
Důvod proč jsme stále spolu je, že já nejsem schopný navázat vztah a s mamčou jsme si rozuměli, dělá mi společnost. Mamče se zas hodil parťák - pomůžu doma, odvezu jí, zařídím a také si ráda pokecá. Já si jinak vše raději dělám sám. Zároveň táhnout jednu domácnost vychází i lépe finančně.
Poslední půl rok se ale situace změnila, já zjistil, že se vše točí kolem ní a můj osobní život zůstává upozaděný, tedy spíše vůbec neexistuje. Neměl jsem velké nároky ale situace je taková, že mi všechnu energii vezme péče o mamču a zbytek trávím odpočinkem abych další den zvládl. Když náhodou není nic, vymyslí si mamča vlastní výlet, který musím absolvovat s ní.
Vše vyvrcholilo, když se mi z nervů a únavy začali zhoršovat mé zdravotní potíže - neurologie. To je pro mne velmi nežádoucí. Další věcí je, že jsem nucen do věcí, které nechci dělat. Ona vymyslí a já realizuji. Kdyby jste znali mamču, je to typický manipulátor, hodně lidi kolem sebe vytěžuje a za vším je další skrytý záměr aby se to vyplatilo jí. Mě to nevadilo, rozuměli jsme si a já bral, že jí to i dlužím, protože mi také pomohla.
Pro mě by bylo schůdné sednout si a jasně se domluvit, co a jak budu dělat, který den budu mít pro sebe a který naopak věnuji mamče.
Domluva ale u nás doma nefunguje, většinou se hned rozpláče.
Cítím se pod tlakem, nesvobodný, prázdný.
Pocit svobody je pro mě důležitý, spontánnost, upřímnost, duševní klid na tom si zakládám.
Přiznám se, že mám už i představy jak matku dusím polštářem ve spánku.
Potřebuji nějaký čas pro sebe abych se cítil jako člověk - procházka, pokec s vrstevníky, prostě sám mezi lidi.
Tak mě napadlo jestli by už nebylo rozumné osamostatnit se. Je jasné, že ať to udělám jakkoliv budu za zrádce. Rodinný rozpočet máme společný.
Finančně to bude určitě daleko složitější, mám jen invalidní důchod a budu si muset platit vlastní domácnost, ale početně mi to vychází. Holt bych si na běžné věci do domácnosti nebo elektroniku musel šetřit, přestanu kupovat dražší jídlo a oblečení. Za kulturu ani restaurace neutrácím ani dnes. Nejvíce se obávám, že budu potřebovat dražší doplňkovou léčbu a nebudu na ní mít - různé bylinky, vitamíny, enzymy. Teď za ně utrácím dost, něco je vhodné něco byl omyl, to bych musel omezit.
Co myslíte?
Mám do toho jít?
Podotýkám, že nechci nikomu ublížit
0x
Zdravím. Buďte samostatný, soběstačný a žijte si svůj vlastní život. Za mamkou pak můžete docházet jen na návštěvy, nebo jí vypomoci, když bude potřeba. Pokud u vás nefunguje domluva, uleví se třeba vám oběma.
0x
Něco mi říká, že už jste tu psal. Pokud si to myslím dobře a je pravda co jste o své matce psal, tak za mne se rozhodně odstěhujte. Vaše matka je ještě relativně mladá a věřte, že věkem to bude ještě horší. Ona je manipulátorka a vy poddajný. Vemte nohy na ramena, osamostněte se a matce se věnujte jen tak, abyste z toho nebyl psychicky vyčerpanej.
Chápu, že je to těžký. Nebudu rozepisovat co jsem zažila já, ale někdy i ten první krok, kterej se vám nyní jeví jako bolestnej je ve finále to nejlepší co uděláte.
Normální člověk se snaží být co nejvíce samostatný. Mamče dělá dobře když se o ní někdo stará, naslouchá jejím potížím a nechá se od ní řídit.
Ale je to tak, že člověk když se nabídne, může u ní být 24 hodin a stále něco dělat. Ona ho prostě vytěží.
To jsou až absurdní úkony jako vyhrnout rukáv u mikiny.
Jakmile na to člověk upozorní, chce si promluvit, začne plakat. Pokud člověk pokračuje, začne se jakoby dusit, něco ve smyslu úzkostné ataky.
Funguje zakřičet, to si uvědomí, že by mohla o člověka přijít a začne sekat latinu.
Ale to nechcete dělat, protože je dlouhodobě hnusná atmosféra.
Vím, že je mamča psychicky labilní ale je taková jen když něco potřebuje, prostě herecký výkon.
Těžko to popsat, prostě když to dovolíte, máte tu malé dítě na které musí jít neustálá pozornost a musíte se o něj non stop starat.
Přitom víte, že když tu nebudete ten člověk se o sebe postará, s omezením ale postará - je pomalejší, nemá tolik síly na otevření sklenice, nedosáhne vysoko,...
Ale je vám jasný, že to je jen psychický vydírání? Není to žádná stará nemohoucí babička. Jsem stejně stará jako vaše mamka, momentálně po operaci, plno věcí teď taky nemohu dělat, ale protože žiju sama, tak si musím poradit. A nejen teď. Musím si poradit i jindy. Viz třeba to otevírání sklenic. Prodávají se různý "udělátka" , který mi v tomto pomohou.
Prostě musím zatnout zuby a poradit si musím ve všech situacích. Ano, jsou věci u kterých pomoc potřebuji / např. jsem si koupila novou sedačku a i když mi bylo řečeno, že ji sama zvládnu smontovat, tak vzhledem k tomu, že vážila 110 kg, tak jsem to sama nedala a pozvala jsem si hodinovýho manžela / , ale vyhrnout rukávy, otevřít sklenici, přisunout si židli a sundat něco z výšky zvládne i mnohem starší a méně pohyblivá žena než je vaše padesátiletá matka.
Mám pocit, že ji neustále omlouváte. Jste dospělej chlap, měl byste myslet i na svoje zdraví a ne se pořád otáčet na to co vaše maminka... I já mám staré rodiče, když můžu, tak pomůžu, ale mám svůj život a nenchám se vydírat a omezovat.
Často dám ultimátum ale stejně ho nedodržím.
Já jsem takový charakter, s každým hlavně vyjít, nechat na sobě dříví štípat, pořád se omlouvat.
Berte ale, že je to jednostranné vyjádření, druhá strana nemůže reagovat.
Se mnou také není lehké vyjít, jsem náladový, v názorech i zálibách přelétavý.
Na této konkrétní situaci ale nemám žádnou vinu a zatím dělám vše co se po mne chce, sice s kecama ale dělám.
Z toho co píšete mám opět dojem, že ji omlouváte.
Pane, vaše matka tu může být dalších 30 let. Vám bude téměř šedesát a budete se bít do hlavy, že vám kvůli vaši manipulativní matce protekl život mezi prsty. Nebudete mít vlastní rodinu, protože žádná žena nepřipustí, že je maminka na prvním místě. Další možnost je, že vám jednoho dne hrábne a vy uděláte to na co nyní jen myslíte. Taky tu v té době být nemusíte, protože se vám RS rozjede takovým způsobem, že to tělo nevydrží.
Už jste tu psal jednou, že vám to přerůstá přes hlavu. Kdo uteče, ten vyhraje.
Dneska jí šiblo a burcuje příbuzné aby jí nakoupili, sousedy i zdravotní sestru ať k ní chodí, že nechce být sama.
Od sousedky si nechala uvařit polévku, to máme aktuálně doma čtvrtou polévku - dnes jsem udělal čistý vývar, včera zelinovou a dva dny zpět je v lednici polévka s krupicí.
Nákup přivezl příbuzný, přitom jsem byl na větším nákupu naposledy ve čtvrtek a zásob máme na měsíc s přehledem.
Jsme doma nemocní s "chřipečkou". Já ulehl ve čtvrtek, ven nechodím ale doma stále funguju stejně - vynáším záchod od postele, vařím, serviruji, trošku uklízím. Včera jsem dobře spal, tak jsem mohl zase fungovat ale přehnal jsem to a večer vysoké teploty a špatná noc + mám hrozný strach, že další den to nezvládnu - uvařit. Tak vše naplánuji a systematicky si třeba nakrájím dopředu suroviny a uložím do lednice.
Mamča když si něco usmyslí musí to mít ideálně hned, jinak je apatická. Takže nějaké doplňky z lékárny na průjem vymyslela a měla asi pocit, že nám dochází přesnídávky a sýry. Já včera odmítl jet do města, tak vytáhla nejbližšího příbuzného.
Teď teda jí co 2 hodiny, protože zhubla a bojí se. Tvrdí, že většinu věcí nemůže polknout, takže se pořád vymýšlí něco nového, protože 2x za sebou mít třeba polévku nelze.
Když vše funguje je normální ale jakmile máme nějaký zádrhel, změní se v něco šíleného. A člověk ví, že jí neuspokojí ničím.
Vlastně není den, kdy by nebrečela.
Dneska už jsem to nevydržel a rozčílil se.
Příslib, že se nechá vyšetřit psychiatrem.
Jste tu taková má zpovědnice.
Plánuji jak budu fungovat sám a už se na to i těším, já se totiž nikdy nenudím. Pořídím si nějaké zvíře, můžu poslouchat hudbu, chodit do přírody a na kroužky, kterých jsem se vzdal.
Jen mám hrůzu, že mamče totálně přeskočí a skončí jako troska ale říkám si, když bude muset, třeba se namotivuje a zase obrátí.
Ona se bojí tolika věcí ale hlavně o sebe a své zdraví.
I v nemocnici, když je a nejde to podle představ, změní se v malé ubrečené dítě a oni se pak tak k ní i chovají. Právě jí říkám, že takto nemůže, že je plné oddělení a, že oni jí pak zaškatulkují jako blázna.
To jsem za ní jezdil každý den ale už si ani nebylo o čem povídat a na konci dne stejně volá domů, brečí a že chce domů.
To jsem si užíval, sám doma. Žádné hádání, pánem svého času, hodně odpočinku a stejně jsem vše zvládal a ještě furt veselý v dobré náladě.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.