je mi 24 let, někdy od svých 16-17ti mám takový klasický stavy úzkostí, u psychologa mi byla diagnostikována generalizovaná úzkostná porucha.
Prošel jsem si obdobím hypochondrií, pak všemi různými stavy, ale vždy to bylo únosné. Nikdy jsem si nepřišel, že by mě to ničilo život nebo že bych se měl léčit. Jednu dobu jsem chodil k psychoterapeutovi, ale sezení mi nedělaly dobře, proto jsem po čase přestal.
Jenže teď jsem ve fázi, že uvažuji o nějak léčbě nebo minimálně o lécích.
Úzkosti mám prakticky celý život, zvyknul jsem si, vždycky to nějak přešlo. Po rozchodu s přítelkyní (6 let) na mě padly deprese, do toho se mi začal motat život, plno práce, problémů všeho druhu. Ve všem jsem viděl nějaké negativum, pak přišlo období, kdy jsem byl myšlenkově nucen něco udělat nebo bych se zbláznil. Rozhodl jsem se, dát výpověď, prodat byt, sebrat se a odstěhovat pryč.
Najednou bum, nic mi nebylo, měl jsem cíl, všechno bylo růžové, říkal jsem si, sakra proč jsem to neudělal dříve.
Byly to fajn poslední měsíce, všechno super. Odjel jsem a nastěhoval se na naprosto jiném místě. A rána přišla. Namísto nějakého zlepšení se to ještě zhoršilo, není tu nikdo, nikoho tu nemám, je tu naprosto jiný svět, než jsem byl zvyklý, najednou se mi to vše zhroutilo a já dostal do hlavy zas myšlenku, že jsem vlastně vůl a snažil jsem se pouze utéct před problémy, co se daly řešit a teď jsem někde, kde vlastně nedokážu žít.
Takže jsem dnes dal výpověď a příští týden jedu zpět. Vracím se. Nevidím jiné řešení, stavy by se mi prohloubily.
Vesměs se mi už nic neděje, mám zkušenost a teď cíl se vrátit, vidím plno věcí jinak. Jenže mám strach, co nastane až se vrátím. Další stres, hledat práci, bydlení, než se to vše uklidní bude trvat. A možná i představa toho jak to tam bude fungovat a jak si to teď představuju nebude taková a mám strach že mě to pak zase složí.
Vyčítám si, že jsem vlastně třeba 3/4 roku strávil naprosto zničený, kvůli mojí kravině, co jsem si dal do hlavy.
Mám obavy, z toho, že se vrátim a nic se nezmění. Začal bych to řešit s psychologem nebo někam začal chodit, ale vím, že to nevydržím, nebude mi to dělat dobře, spíše mě to horší stavy.
Na antidepresiva si nechci dělat závislost.
Poradíte, co dělat v mem případě?
5x
Snad jít k tomu psychologovi a vysvětlit mu, že ta sezení nejsou pro vás, ať vám poradí něco jiného. Třeba mu dát přečíst i tuto zpověď.
Najít si přátele. Jste mladý, nebude to tak těžké. A lásku, samozřejmě. Chodit na dlouhé procházky, výlety, sbírat známky, chovat králíka...najít si smysl života.
4x
Dobrý den,
otázka je, jestli Vás správně diagnostikovali, protože to je u psychických poruch opravdu těžké.
Můj syn má podobné potíže a prý má bipolárně afektivní poruchu (maniodepresivní psychózu). Nicméně je už dlouhou řadu let kompenzován prášky a žije úplně normální život, pracuje, oženil se, má syna.
Nezříkejte se farmaceutické pomoci. Kdybyste měl cukrovku nebo epilepsii, nebo vysoký tlak, nebo cokoli takového, budete s láskou užívat prášky celý život. Nepřipisujte psychické nemoci nějaké stigma. Dnes se na psychické nemoci nahlíží opravdu jinak. A nemusí jít vůbec o antidepresiva, kterých se bojíte kvůli zábvislosti, dnes jsou léky jiné generace.
Svěřte se do péče psychiatrovi. Kdyby to můj syn nebyl před 10 lety udělal, dnes by tady po velkém psychickém utrpení možná nebyl.
Inžinýrka
jsem stejného názoru jako vy. Nevím, proč tady na poradně každého posílají k psychologovi, to je úplně k ničemu a bez podpory léčiv, které může napsat jedině psychiatr, je to zbytečné trápení.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.