Rodiče a mé vztahy

Je to asi tím, že jste vy mladí dnes strašně vztahovační, vše se vás dotýká a jak nejsou věci podle vás je hned "oheň na střeše", z každé prkotiny máte "deprese" a nic vám není dost dobré. Možná je to nedostatkem opravdových problémů, ve kterých by byli ty ostatní pouhou malicherností, nezasluhující si větší pozornost.

Kdo nezažil, tak nepochopí. Je mi padesát, ale dodnes si pamatuji, že moje matka byla to stejný. Od jakživa byla velmi přísná, takže i když už jsem byla dospělá a mohla jsem si chodit bez jejího dovolení kam jsem chtěla, tak se vždy ptala s kým jdu. Mne nenapadlo jí lhát, takže jsem vždy vše řekla. A i když to byl jen kamarád, tak jsem poslouchala to co vy.

Nebudu dál rozepisovat co si dovolila mi říci a jak jsem se u toho cítila. Pomohlo až odstěhování. Pokud setrváte, tak si myslím, že se to nepoddá.

Nevím, zda si děti uvědomují, jak jejich rodiče poslouchali cca patnáct let (první čtyři to bylo spíš takové dětské tlachání) ty hromady blbých dotazů - osmkrát za sebou, zda si můžou vzít koláč před večeří..a to denně, námitek- už jsem si to uklidil, nevím, nebyl jsem tam, byl jsem tam... výmluv (učitel si na mě zasedl, nejel autobus, ztratil jsem peněženku, nevím, kdo provolal na mém mobilu pět tisíc, to cigáro jsem jen držel spolužákovi, než si zavázal boty). Takže je úžasné, že sotva je jim osmnáct, tak se role obrací a jim se to nelíbí...sranda, no.

Zdá se mi, že jsi před rodiči moc ukecaná. Jsi plnoletá, tak si můžeš dělat co chceš. Ale jsi na rodičích stále závislá, jak bydlením, tak i finančně, šetříš. Tak jim nevypravuj všechno a něco si nech jenom pro sebe. Nepřijdeš přece domů a neřekneš maminko, tatínku, dnes jsem se vyspala s Milanem, ale nebylo to ono, zítra to zkusím s Ivanem, a řeknu vám, jestli zůstaneme jenom jako kamarádi. Nemusí vědět, kam jdeš, s kým a proč. Pak nebudou mít do čeho rýpat a bude klid. Tak zkus mít svoje malá tajemství.

@www - ještě nějakou chvíli potřebuji vydržet bydlet u rodičů, než ušetřím něco do začátku
Víte, plnoletá slečno, ono je vždycky něco za něco. Vaše zletilost pro rodiče není rozhodující, pro ně jste pořád dítě - a to, že jste na nich svým způsobem závislá, jejich chování jen posiluje. Řešení asi znáte, jen se vám do něj (zřejmě) moc nechce.

Myslím, že to ve mě vypěstovalo jistý strach ze vztahu. Když se mi někdo líbí, nedokážu to prostě dát jakkoliv najevo.
Nebojte - jednou potkáte někoho, komu to tak dáte najevo, až se budete divit sama sobě. Tak ať je to brzy

Zdravím. Chování rodičů nezměníte. Škoda, že třeba více nerespektují fakt, že jste na některé věci citlivější zřejmě. Možná až přecitlivělá a to Vám snižuje sebevědomí. Píšete, že máte strach navázat vztah. Až se odstěhujete a budete samostatná, může se to změnit. Začnete si více věřit a méně se vztahů obávat. Ale může se stát i to, že si určitý psychický blok ponesete v sobě i nadále a navázat vztah nebudete z obav schopná. Pak byste to asi musela začít řešit s nějakým odborníkem – psychologem. V každém případě se snažte být více nad věcí a "rýpání" rodičů neberte jako útok na svoji osobu, ale jen jako že si prostě to své říci musí, i když by si to mohli klidně odpustit vůči Vám. Chápu, že Vás to mrzí, ale zatím s nimi žít a vycházet prostě musíte a oni s Vámi též..