Dobrý den, chtěla bych poprosit o radu, případně i názor na situaci, kterou v současné chvíli řešíme s přítelem a mojí babičkou. Jde o to, že na mne kdysi v osmnácti babička přepsala svůj byt s tím, že v něm bude moci dožít. Žila v něm tehdy ještě s mým dědou a prababičkou, kteří ale postupem času zemřeli. Babička se o ně starala do poslední chvíle, bylo to takové to obětavé, trpitelské starání, brala to jako samozřejmost a povinnost, a o oba se starala až do úplného vyčerpání...
Po půl roce samoty nás babička začala přemlouvat, ať neplatíme drahý nájem a přestěhujeme se k ní – že si všechno můžeme zařídit podle svého, a jí bude stačit malý pokojík, kromě toho už stejně s kamarádkou plánují, že se časem odstěhují do penzionu pro důchodce. Mně se do toho moc nechtělo, ale společně s přítelem, který by si jinak mohl dovolit vzít hypotéku jen na byt v nějakém menším městě, mne nakonec přemluvili. Dali jsme si ale podmínku, že když už se máme stěhovat, tak celý byt rovnou zrekonstruujeme. Babička se vším souhlasila a na dobu rekonstrukce se přestěhovala k mým druhým prarodičům. Ti jí nabídli volný byt ve svém vícegeneračním domě, kde bydlí ještě moje maminka (její dcera), taťka a hned vedle strýc (její syn) s tetou, původně s nabídkou, že by tam mohla zůstat na stálo.
Obě babičky jsou ale rázné ženy, každá byla zvyklá být "paní svého domu", a společné soužití (byť s oddělenými domácnostmi) dopadlo katastrofou, babičky se strašně pohádaly a ta naše prohlásila, že už tu druhou babičku nechce nikdy vidět a že do jejich domu už nikdy nevkročí... Ke všemu se rekonstrukce z původně plánovaného půlroku protáhla na rok, a my tak nevědomky dostali babičku do patové situace, ve které se už chtěla vrátit do svého, ale nemohla... 
Pak jsme se všichni tři (já, přítel a ona) sestěhovali. Jenomže babičce začalo postupem času všechno vadit... uspořádání kuchyně, které nám dříve sama poradila, jí nakonec nevyhovuje; vadí jí, že býváme často v práci nebo že si večery trávíme po svém; o mně jako o vnučku se až paranoidně bojí (je mi 32, ale chce po mně, abych jí dávala vědět, kdykoli přijdu pozdě domů – a přestože to tedy dělám, od určité hodiny přechází po bytě sem tam a vyhlíží mě z balkonu; když na 20 minut navštívím sousedku, vymýšlí si, že mi někdo volá, abych už od ní odešla a vrátila se domů...). Zkrátka na mě až nezdravě visí... Často má potřebu mě vychovávat, říkat co jak bych měla, ale tam už si umím stanovit nějaké hranice.
S přítelem ale začínáme přemýšlet o dítěti a já si nedovedu představit, že v tomhle soužití budeme žít i s ním. Chtěla bych se odstěhovat a babičku třeba pravidelně navštěvovat, jenže se bojím, že nebude svou samotu psychicky zvládat... Žijeme s ní teď rok a půl, já ztrátu soukromí prožívám krušně, přítel se s ní nějak vyrovnal, babička jí nerozumí: argumentuje tím, že dřív takhle lidé žili běžně a byli šťastní. A že má jenom nás... To ale není úplně pravda: pořád má dceru, syna, dva další vnuky... Všichni se ale ozývají jen občas a na návštěvy za ní příliš nejezdí.
Nejdřív jsem se snažila trávit co nejvíc času mimo domov s tím, že je tohle soužití jenom dočasné. Postupem času sílila potřeba odejít, v soužití jsem se necítila dobře. Babička také není šťastná, protože nenaplňujeme její představy, ale tvrdí, že je jistější, když tam jsme, než kdybychom tam nebyli – do domova už se najednou stěhovat nechce a začíná říkat, že "tam musí kvůli nám", protože "potřebujeme moc prostoru a nemáme s ní žádný cit...".
Celou situaci jsem probírala s psychoterapeutkou a dobraly jsme se k tomu, že nejlepší řešení bude, když se odstěhujeme my. Dnes ráno babičce přišly nějaké papíry k žádosti o přidělení bytu v penzionu pro seniory (kterou má pro všechny případy podanou). Byla z toho ale hrozně nervózní, začala říkat, že se "snad zabije, když nám tak zavazí" ☹ A že do toho domova chce jen kvůli nám, protože se neumíme přizpůsobit... S přítelem chodíme domů prakticky jen přespat, v ničem ji neomezujeme... Navrhla jsem tedy, že se odstěhujeme my. Jenže to se jí také nelíbí a prý pokud to uděláme, zruší darovací smlouvu.
Jsem z toho opravdu nešťastná. Vím, že je naše chyba, že jsme do tohohle soužití šli, ale dohodli jsme se, že to zkusíme... Nemyslím si, že babičce jakkoli ubližujeme – o cokoli nás poprosí, to jí uděláme nebo pomůžeme – se spoustou věcí ale pomoc odmítá; chceme žít ale hlavně naším vztahem a způsobem života, který se od toho jejího liší... Babičce je 75 let, trpí Meniérovou chorobou a podle mě i depresemi, ale k psychologovi jsem ji zatím nepřesvědčila... Mám babičku ráda, ale to její vydírání už nezvládám. Jsem téměř rozhodnutá odejít a zkusit babičku ujistit, že ji budeme dál pravidelně navštěvovat, že nás tím neztratí, že jí budeme pomáhat... Přítel ale řeší také to, že jsme do rekonstrukce dali spoustu peněz a s následným nájmem taktak vyjdeme; bral babiččina slova o odchodu do domova jako něco, pro co se babička už dříve sama rozhodla a měla by tomu dostát, mrzí ho, že na těchto jejích slovech založil své rozhodnutí do bytu investovat – chápu ho, ale i babičku, které se nakonec do domova nechce... Záleží mi na tom, aby mohla spokojeně dožít – ale i na naší budoucí rodině s přítelem... Co byste dělali na mém místě? Děkuji za všechny případné rady.
2x
bydlet s babičkou je dlouhodobě neůsnoný at uděláte co uděláte nebude to dobře
řešením je se sní domluvit a sehnat pečovatelský dům
základem je se nenechat citově vydírat prostě odsat pocat a hotovo
chápu že vám darovala byt ale to furt není důvod k tomu se nechat citově vydírat
osobně nevěřim že by zrušila darovací smlouvu ono to neni zas tak jednoduchý a že by se chtěla ve svým věku soudit moc nevěřim
s tou sebevraždou tam člověk nikdy nevý ja si spíš myslim že jen vyhrožuje aby si vás udržela poblíž
skuste jí vysvětlit že v domově si najde určitě naký kamarády a že za ní budete často chodit jinak vás to psychycky odrovná
2x
Dovolím si možný pohled z druhé strany. Babička darovala svůj byt milované vnučce k jejím osmnáctinám s představou, že jí bude pomáhat s domácností, dětmi a budou jedna velká rodina. Z vnučky se ale vyklubala rodinně neúspěšná žena, která ani ve velmi pokročilém věku není vdaná a nemá děti. Žije na hromádce s nějakým chlápkem, který nebyl schopný ve středním věku si pořídit vlastní bydlení a ani si jí nechce vzít. Navíc jí na dlouhou dobu vystěhovala do nesnesitelných podmínek a byt přeorala tak, že se v něm už necítí doma. To je na mašli. Chtělo by to více vděku, úcty a tolerance. Jestli toho nejste schopni, neměli jste dar přijímat a měli jste si těch pár miliónů ušetřit z vlastní práce. Z bytu byste se měli odstěhovat. Je možné, že si babička najde partnera, o kterého se bude ráda starat.
2x
To je varování pro všechny staré, aby svoje jistoty nikomu nepřenechávali jen kvůli pofiderní úspoře či úlevě, lítosti. že "mladý nemají kde bydlet" a podobně. A stejně tak mají mladí vypadnout po škole a začít se starat sami o sebe. Pakl můžou posledních pár let prarodičům pomáhat, nenechat je na holičkách, ale zachovat si svobodu.
Já chodila pomáhat tchyni den co den, když už na tom byla hodně špatně, ale domů jsem si ji nenastěhovala. Obě jsme byly rády. Jistě, je to náročné, ale určitě méně než žít spolu. To ale jde jen, pokud bydlí opečovávaný i pečující v jednom místě, to si uvědomuji.
A jedna rada pro tazatelku - nedělejte jí psychodiagnozy a nikam ji nehoňte. V pětasedmdesáti to nemá skutečně význam, už ji nepředěláte. To, že je smutná není deprese, je holt unavená a nic moc nečeká. Ne každý zůstane do osmdesáti čiperný optimista. Nechte ji být, odstěhujte se, jak píšete a zachovejte komunikaci, to bohatě stačí.
2x
1x
Rekonstrukce bytu, přestěhování je moc. Organismus a psychika staršího člověka je křehká.
Navíc si každý pod určitými slovy vybavuje něco jiného.
Do toho vícegeneračního domu jste se měli nastěhovat vy mladí a babi nechat dožít ve svém.
Nebo jestli maminka Vaše /je sama, rozdělila jste otce a matku/ tak měla jít k matce ona. Udělejte ji návrh, aby šla bydlet ona s babičkou, protože vy byste to už s případným miminkem nezvládala. Matka /vlastní dcera/ se o babičku postará lépe.
Protože jste ostala u babičky vy s přítelem, tak ostatní rodina nechtěla jezdit často, aby zase nenarušovali vaše soukromí. Jakmile by babi zůstala sami, jistě by jezdili více.
V tom velkém domě bydlí její dcera a syn. Rodina by se měla domluvit a babičku navštěvovat a pomáhat všichni. Střídat se. Pokud je byt ještě volný, dát babičce stávající jakžtak do kupy a nechat ji tam dožít /nejlepší s Vaší matkou/. Pokud se rozhodne sama do pečovatelského domu s kamarádkou, tak to bude jenom její rozhodnutí. Dcera a syn by měli řešit problémy, ne Vy. Vy jste až další generace.
Ale chápu, že se cítíte být zavázána.
Člověk chce vyhovět a někdy nedomyslí, nejste v takové situaci sami.
-
Babička začíná být nervózní a bude se to zhoršovat, považte miminko, co bude plakat a bude se k němu vstávat.
Máte pravdu... Babička si nejspíš představovala, že se staneme její novou úzkou rodinou, že o nás bude moct pečovat, a tím znovu získá smysl života... Plánovala si, jak by mi pomáhala starat se o miminko, a zároveň tak trochu strašila, že to není žádná legrace a že bych to taky sama nemusela zvládat... Ten byt ve vícegeneračním domě je pro nás bohužel moc daleko, ale pořád se můžeme vrátit do podnájmu. Maminka v tom domě žije spolu s tátou a mým nejmladším bratrem – sem do bytu by se bohužel ještě s babičkou všichni nevešli, je to jen 2+1 (my máme jeden pokoj, babička druhý). Kdyby byla mamka sama, věřím, že by se za babičkou přestěhovala... Myslím, že by se o ni i ráda starala, ale jedinou možností, jak by to mohla udělat, je, že by se babička přestěhovala k nim do toho vícegeneračního domu... kde to zkusila, ale rozhádala se s druhou babičkou a kvůli ní tam už nechce, i když tam má mamku (svou dceru), syna, dalšího vnuka... Měla by kolem sebe skoro celou rodinu, nemusela by do schodů... Zjišťovala jsem opatrně u druhé babičky, jak tom tam spolu měly, a přijde mi, že už naší babičce odpustila, ale ta naše je nejspíš odhodlaná zanevřít na ni do konce života... Když jsem se o tom jednou s mamkou bavila, bere to spíš tak, že tu "péči" máme rozdělenou: ona pomáhá tchýni (druhé babičce) a my máme na starosti zase tuhle babičkou (její mamku)... Jak píšete, mám ale strach, že se to bude zhoršovat, babička se na mne bude víc a víc upínat - na druhou stranu jsem pro ni pořád "jen" vnučka, mé rady nebere v potaz (když jsem jí jednou volala sanitku do nemocnice, protože v noci spadla a uhodila se, přesvědčovala doktory, že nikam nepojede, že já se o ni postarám, že si vezmu volno z práce... a zůstala tam až poté, co ji přesvědčila mamka)... Na případné miminko se babička moc těší a už se vidí, jak mi s ním bude pomáhat (nebo spíš radit 
ale pak bude určitě zase nešťastná, že se jejími radami neřídím). V názorech na výchovu se bohužel hodně lišíme :/ takže se bojím, že by to pro všechny bylo ještě větší utrpení...
1x
Já myslím, že by v tomhle případě pomohl "výměnek". Vy, abyste měli svůj dům a ona na dvoře nějaký pokoj s kuchyní a koupelnou. Byli byste spolu, ale každý by měl svoje soukromí. Samozřejmě nevím, v jakých žijete podmínkách a jestli by to takto šlo zařídit.
Žijeme v 2+1 (jeden pokojík má babička, druhý my s přítelem), kuchyň spojenou s obývákem, wc a koupelnu máme společné... Ve výměnku by to určitě bylo lepší, ale to by šlo asi jenom v případě, že bychom prodali tenhle byt (ve kterém ale babička skoro celý život žila) a vzali si hypotéku na nějaký menší dvougenerační domek dál od města (i tak si ale nejsem jistá, jestli bychom na něj finančně dosáhli)...
1x
Těžká situace a nikdo Vám neporadí. Člověk míní a realita mění. Úmyslně nepíši "pánbůh mění", protože on to opravdu žádný pánbůh nemění, ale mění to jednoduše ta praxe. Teoreticky to bylo vymyšlené dobře, ale v praxi se to ukázalo jako neuskutečnitelné. Babička je stará paní a Vy jste mladí. Jiný způsob života, jiné vnímání nutností a banalit. V jednom bytě, je to nemyslitelné. Ne v dnešní době. Babička oprávněně argumentuje časy, které znala ona, ano, tenkrát jiná možnost nebyla a opravdu tak lidé žili. Jenomže tenkrát to jinak nešlo a lidé byli na takové podivné soužití zvyklí, neboť jiného východiska nebylo. Viz třeba starý seriál : "Taková normální rodinka", jenomže dneska je doba jiná ale tohle zrovna té Vaší babičce, která si pamatuje tuto dobu, asi nevysvětlíte. Mně je teda 73 let a také si tu dobu pamatuji, jako Vaše babička, ale já bych do takového projektu v dnešní době nešla a to mám baráček, protože já si uvědomuji, že mladí lidé lidé mají úplně jiné nároky na život, než mám já. Byla to chyba oboustranná. Těžko se z toho budete dostávat, když jste do bytu už investovali. Fakt mi je Vás líto, protože podle toho jak to píšete, mi připadáte jako hodná "holka".
0x
Ideál by asi byl dvojdomek nebo dva byty u sebe - aby každý měl svoje soukromí a přitom jste byli blízko.. Nebo ten dům a vejminek - v podstatě garsonka nebo 1+1, kuchyň koupelna obývák.. A babičce nějít nějaké známé/ kamarádky, aby nevisela jen na vás...
V tom je možná také ta potíž – babička kamarádky má, denně si spolu telefonují, zná se také prakticky se všemi v bytovém domě. Jenomže je to pro ni málo, chtěla by, aby se o ni více zajímala její rodina... ale protože žijí o kousek dál a nejezdí moc často, o to více by si asi přála, abychom se jí věnovali my... A zároveň se zatvrdila v tom, že ona za těmi, kdo jí chybí, nepojede, i když by mohla. Jedna její kamarádka, naše sousedka, by s ní dokonce ráda trávila víc času – často zve babičku na kafe, nabízí jí, že spolu pojednou do obchodu nebo kamkoli by si řekla, chtěla by společně vyrábět košíky z pedigu... A mrzí ji, že naše babička častokrát řekne ne, protože se jí třeba zrovna nechce nebo ji ty činnosti nezajímají... Přijde mi, že je mezi nimi možná už moc velký kontrast: sousedka je hodně aktivní, pořád se něco učí, baví se s námi mladými, hraje hry na tabletu , zajímá se o zdravou stravu a vůbec o spoustu věcí... Naše babička většinu času sedí doma, dívá se na televizi, je unavená, smutná, rozlámaná, už se nic učit nechce... Má za sebou život plný dřiny. Přitom jsou obě přibližně stejně staré... Podle sousedky se babiččin život zastavil kdesi v tom minulém století, protože celý život jen o někoho pečovala, ale sama o sebe se bohužel vůbec nestarala... A tak nemá žádné koníčky, kromě té péče... A my tu péči moc nepotřebujeme, no... Kamarádky ale má, chodí s nimi ale jen do obchodu nebo na hřbitov (určitě by se s nimi mohla vypravit i do přírody, kdyby chtěla, ale už se jí nechce; někdy si sice posteskne, jak dřív taky ráda chodívala, ale když jsem se jí ptala, jestli třeba v Klubu důchodců není někdo, s kým by takhle mohla na procházku, odpověděla mi, že ne...). Ale asi je to spíš o tom, že nechce, nemá chuť nebo sílu... protože vídám na místní nástěnce fotky důchodcovské skupinky, která takhle chodí... Párkrát jsme jí i nabízeli, jestli nechce na výlet s námi, ale to také nechtěla. Už jsme jí zkoušeli navrhnout i pejska, nejdřív to vypadalo, že by byla pro, ale pak si to rozmyslela, že prý by se o něj nechtěla starat, leda by to byl náš pes... Ale protože jsme s přítelem často pryč, nechceme riskovat, že bychom na pejska neměli dost času nebo že by si s babičkou nakonec nesedli...
0x
Vyhrožování "já se zabiju" je v tomto případě to nejmenší zlo.
Můj otec svolil s tím, že svou tchýni - moji babičku nastěhuje k nim domů. Nachystal jí pokoj, k dispozici má vše potřebné, volnost,... jenže ona občas vyhrožuje, že dům podpálí, protože je její a oni tam dělají bordel. Prášky od lékařů žrát nebude, protože se jí chtějí zbavit. ... - Představte si, že budete mít svůj život konečně pro sebe, první roky důchodu a budete se starat o 90ti letého člověka, který od rána do noci vykřikuje, že dělátě všechno špatně a že vám podpálí dům.
To radši, ať se o nic v tom domově starají ...
doplněno 19.01.22 20:51:
Mimochodem - její maminku, tatíkovu "pratchýni" jsme dochovali v domě do jejích 98 let - a to bylo podobný, jenom snad ještě horší, protože jsme tam žili ještě my-děti.
0x
Situace je doopravdy moc těžká a o to víc vám přeju, abyste si s tím s přítelem dokázali nějak poradit. Něco takového nemuseli mladí lidé (a navíc už po třicítce) před dvaceti ani před padesíti lety řešit, protože bydlení bylo relativně dostupné. Pokud je člověk z Prahy nebo z Brna, má nižší příjmy a nemá bohaté rodiče, tak většinou nezbývá nic jiného než bydlet v nájmu. Bydlení v nájmu sice často vyjde dráž než splátka hypotéky, ale je tam zase možnost si požádat o příspěvek na bydlení, pokud dáte za nájem a energie víc než 30 procent svých příjmů. Klidně to může být třeba 5 tisíc, které dostanete od státu.
A jak jste psala, uvažujete taky o tom, že byste si pořídili dvougenerační dům za městem, kde byste bydleli s babičkou. Nevím, jak by vám to s babičkou klapalo... Takové domy za městem, jsou dneska nejžádanější, takže levné to nebude. Navíc nevím, jak byste si vyřizovali hypotéku (napřed prodat ten byt 2+1 a pak začít shánět dům), to by vůbec nebylo jednoduché. Třeba by to ale šlo s kupujícím domluvit, že byste tam třeba ještě půl roku bydleli...
V tom bytě 2+1 ale doopravdy asi s babičkou bydlet nemůžete. Zkuste tedy asi uvažovat o tom nájmu, i s tím rizikem, že by si babička mohla rozmyslet darovací smlouvu. Myslím, že jí na vás záleží a že to neudělá.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.