Nejste přihlášen/a.
Dostala jsem se do situace,kdy je potřeba udělat životní rozhodnutí a já nevím jak...Přes dest let jsem s přtelem,žijeme spolu sedm let a máme šestiletého syna.Máme za sebou pár krizí ale ty jsou stále častější a horší...já jsem už z věčných hádek opravdu vyčerpaná,ale jsem ráda za jistotu kterou mi dává...i když láska z mé strany je pryč...Dospělo to tak daleko,že jsem se rozhodla odejít...potkala jsem muže který mne miluje a to možná jen posílilo mé zozhodnutí,ale najednou jsem zjistila že jsem s mým dlouholetým přítelem těhotná...co teď?Žít dál ve vztahu bez lásky a dělat že je vše ok...nebo od základu změnit život,jít za hlasem srdce a věřit že bude líp...?
List papíru rozdělte svislou čarou na poloviny. Levou polovinu nadepište "pro" pravou "proti" a podtrhněte.
Potom do levého sloupce napište všechno, co vás napadne a co podporuje vaše rozhodnutí. Na pravou stranu všechno, co jsou argumenty proti. Nespěchejte, bývá to práce na několik dnů - dopisujte všechno, co se vám mihne hlavou. Neukvapujte se. Dělejte to poctivě - pokud chcete být objektivní.
Až budete mít pocit, že už jste napsala všechno, že už vás nic nenapadá, sečtěte všechna "pro" a "proti" a určete si, která strana má větší "váhu". Toto vám s rozhodnutím velmi pomůže. Nikdo z nás nezná váš život a nedovede objektivně posoudit, co je pro vás lepší. Nemůžeme rozhodnout za vás. Nevíme, jak se třeba váš nový přítel srovná s dítětem/dětmi, které není/nejsou jeho... A přečtěte si něco o vztazích mezi muži a ženami, pár knih už jsem tady zmiňoval. Veškeré potíže, co máte, jsou způsobeny nedorozuměními a problémy v komunikaci vůbec. Nikde není psáno, že váš nový vztah za nějaký čas nedopadne stejně.
Chce to trochu přemýšlet.
Hodně zdaru.
V iluzích dávno nežiju,nejsem pubertální naivka a taky vím že ve finále jsou všichni chlapi vlastě stejní...každý má své mouchy...Je fakt že nový muž( mimochodem on žije taky s přítelkyní)mi poněkud zatemnil mozek(jak už to bývá) a pokud bychom se nepotkali( je to taky delší příběh),tak bych si nejspíš žila tenhle v podstatě spokojený život,kde mi sice z materiálního hlediska nechybí nic,ale názorová propast mezi náma je větší a větší ... hádky mne stále víc ubíjí...bez lásky...bez sexuální touhy...ale jak dlouho bych to vydrzela?Nikdy by mne nenapadlo,že se ocitnu v takové situaci...a je to pěkně husté...přítel je nešťastný protože mne nechce ztratit...najednou vidí vše jinak,když už mne nemá tak jistou a trpí...a ten druhý trpí taky...trpím já a to neskutečným způsobem...je mi ze sebe špatně,že uvažuji o miniiterupci,protože si opravdu neumím představit že bychom ted měli dítě(mimochodem moc jsem vždycky moc chtěla druhé dítě a on nikdy ne...najednou chce...)Nevím jak z téhle situace ven...a jsem už opravdu vyčerpaná
Jinak děkuji všem za názory.papa
Chlapa nezměníš a ani ho k ničemu nedonutíš. jediný člověk, kterého můžeš změnit, jsi ty sama. Chtělo by to přečíst si pár knih - Carnegie, Jak získávat přátele a působit na lidi; A. a B. Pease, Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách; Louise L. Hay, Miluj svůj život; Barbara de Angelis, Tajemství mužů, která by každá žena měla znát... A další.
Tím pochopíš KDE je problém a najdeš způsob JAK ho řešit. Kluci jsou velmi jednoduší tvorové a když víš, jak na ně, můžeš si s nimi dělat, co uznáš za vhodné. Jenže tohle se ve škole nenaučíš a pokud se nedovzděláš sama, svůj problém nevyřešíš. Nejsi ani zdaleka jediná, kdo má tyhle potíže, nejsou nijak výjimečné a dají se řešit. Jenže nikdo z nás nezná tvůj život a tudíž ti nemůže říci chovej se takhle, udělej tohle, zajdi tam...
Hezký den.
Sama určitě nezůstaneš, ale právě teď jsi pod nátlakem. Přítel Tě citově vydírá. Mysli na sebe! Nic nemusíš, nic mu nedlužíš... Jdi svou cestou, tohle nemá budoucnost. Sliby se slibují... Ty musíš vědět, jak moc mu můžeš věřit. Znovu opakuji, mysli hlavně na sesbe. Užívej si život, nebude druhá šance.
Hezký den.
Moc děkuji za názor...ale jak si ten život užít?Kudy se dát?,Která je ta správná cesta pro mne a pro syna(6)?Tohle nerozhodné období trvá už příliš dlouho a já zraňuji,ač opravdu nechtěně, dva muže...Obávám se že věřit mu už nemůžu a on mi také ne...vím že pro něj znamenáme všechno,snad to pro něj byla natolik velká rána,že se snad i změní a bude lepší otec a přítel...ale jako člověka si ho už vážit nemohu,bohužel tak to cítím...
Spíš už nemám sílu ten boj dotáhnout do konce a případný návrat k němu beru jako svou prohru...najednou vidím černě úúúúplně všechno...
Hele vzpamatuj se. Já za Tebe rozhodnu jo? Ty stejně chceš, aby "někdo mohl za to, co se s Tebou děje" - říká se tomu alibismus. Máš kam jít? Má ten nový vztah perspektivu alespoň na tři roky? Na pět let? JDI DO TOHO. Takhle umíráš. A zbytečně. Ty bys potřebovala pár facek, aby ses dostala z té hysterie, co v ní lítáš. CO VLASTNĚ CHCEŠ? Jakmile se rozhodneš, uleví se Ti.
Sbal si kufry a stěhuj se k novému příteli. TEĎ HNED!
Když to nevyjde, přijdeš mi sem vynadat.
Hodně zdaru.
Dobrý den,děkuji všem za názory,ale nakonec jsem se rozhodla jít za hlasem srdce a nelituji toho.Ten půlrok byl opravdu strašný a po tom co jsem,nyní už bývalého přítele,našla po tom co spolykal další dávku prášků,nastal rychlý sled událostí.Odtěhovala jsem se k rodičům ... k mé radosti i syn to vše nesl naprosto v pohodě,s mým nynějším přítelem si skvěle rozumí a já dostala nabídku k sňatku, mám pocit,jako by ze mne spadl obrovský balvan,který mne roky tížil...On už se z toho dostal a má taky známost.Doufám tedy,že budeme teď šťastní oba zvlášť,když spolu nám to nešlo...
Přeji všem krásný den
Radime,popravdě dost dobře nechápu,co jsi mi vlastně chtěl říct,ale cítím z tebe bolest a zklamání...Byla jen otázka času kdy se rozejdeme,myslím že jsme to věděli oba,ale ani jeden z nás si to nechtěl připustit.Ano ten krok jsem udělala já a věř mi že to nebylo nic jednoduchého,ten vztah mne zabíjel...on není zlý,jen má představy o ženě a o životě,které já nenaplnˇovala i přes veškerou mou snahu bylo pořád všechno špatně...Tím co udělal se budu užírat do konce života,dvakrát ho najít mimo a volat záchranku...to si neumí nikdo představit,kdo to nezažil...ale nenechala jsem ho v tom,snažila jsem se mu pomoct jak to šlo,ale v takové situaci je každá pomoc na nic...Je hrozně těžké popsat všechny ty pocity...a nechci se tím ani nijak obhajovat,máme na tom oba svůj podíl viny...To slunce mi snad bude v životě svítit,přeji si to moc...
Pěkný den
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.