Přítel se nechává dobývat

Vztah se má vyvíjet, jinak upadá. Dřív to bylo: po dvou letech svatba a do roka 1 děcko.. Jak nejsou děti, tak nějaký společný zájem, abyste se vedle sebe nenudili.A nedolézala bych. Dala bych se do gala a udělala bych si svůj program, že by hned zpozorněl, kam že jdu tak vyfešákovaná...Prostě měla svoje zájmy a záliby, aby moji náladu neovlivňovalo tolik jeho chování. Píšete 6 let. Sedmý rok bývá osudový a přináší změnu.

Vypadá to na přechozenou známost. Úroveň zábavy a způsob chování neodpovídá uvedenému věku.

Zdravím. Dovolí si k Vám jen to co mu sama dovolíte. Promluvte si spolu o tom co Vám vadí. Jestli mu na Vás záleží, zamyslí se nad sebou a své chování změní. Mně to spíš přijde tak, že o Vás nemá zájem. Že by se chtěl nechat dobývat tak, že Vás někde nechá a pak si Vás nevšímá a nekomunikuje? To nedělá nedostupného, to Vás jednoduše ignoruje. Pokud se trápíte pak takový vztah nemá smysl. Najděte si lepšího partnera.

Je vám 34 let, 6 let spolu bydlíte. Nechci být nějak drzá, ale proč už spolu nemáte děti? Kdyby vám bylo o 10 let míň, tak bych to chápala, ale v tomto věku / hlavně vy / už je načase.

Každopádně na vaši otázku odpovídám tím, že se ptám proč mu to trpíte? Po všech svých zkušenostech bych s takovým chlapem nebyla. Podle toho co vám předvedl kvůli takové blbosti se obávám, že kdyby došlo na něco horšího tak byste se možná ještě divila jak by se choval.

Přítel se chová jako kretén a vy jste divná, že to trpíte.

Nechápu, na co vlastně pořád čekáte. Co podle Vás má přijít? Je vám oběma 34 let, 6 let spolu žijete. A neposunuli jste se ani o krok dál. Je logické, že když se nic neděje, vztah se nikam neposouvá, pomalu zaniká.

Vím, byla jiná doba, ale: vdávala jsem se po 2,5 leté známosti. Bylo mi 20,5 roku. Ve 23 letech jsme měli dceru, za 2 roky nato syna. Byli jsme rodina, přišly sice starosti o děti, ale současně nám ti prckové přinášeli radosti. Chodili jsme s nimi na procházky, poznávat přírodu, koupat se, pouštět draky, opékat buřty, sáňkovat, bruslit...podle ročního období. A nenudili jsme se.

Nechápu, na co čekáte. Ve svých 34 letech by to už opravdu chtělo děti. Nebo na to přijdete za 5 let a budete pak dělat všechno možné, aby to přišlo. A teď zatím zájem žádný. Na všechno je dost času a nakonec se zjistí, že už je pozdě. Někdy, bohužel, nevratně. Pomalu se dostáváte do věku, kdy na rodičovství už budete přezrálí. Bude vám vadit dětský křik, jejich šarvátky. Budete z dětí nervózní. Čím je rodič mladší, tím snáz se dovede vžít do péči o rodinu. Kráčíte spíš k rozchodu, než k tomu, co lidi naplňuje. Bohužel, podobných lidí je dneska hodně. Sami, pořád sami, dlouho sami a nakonec už sami zůstanou nadobro.

Já to vidím buď na svatbu a rodinu, nebo na rozchod. Proč spolu vlastně žít bez nějaké vize do budoucna? Vy navíc spolu vlastně ani nežijete, spíš vedle sebe. A to je opravdu strašně málo. Jaga.

Proč s ním jste? Co Vás u něj drží? Kolik Vám je? To spolu bydlíte?

Zdravím. Z toho co píšete mi vyplývá, že jste velmi nevyzrálá osoba. Vy nevíte, co chcete, ale nedáte příteli pokoj, dokud to od něj nedostanete. A čekáte, a nevíte na co. Jste silně nespokojená se svým životem, a tu nespokojenost si promítáte do svého přítele a litujete se. Taky si myslím, že stále s přítelem rozebíráte jeho chyby. Ne ty vaše, protože vy žádné nemáte a jste hezčí než vaše kamarádky, ale ty jeho. Opakovaně mluvíte o tom, co se vám na něm nelíbí, jak se kvůli němu cítíte => prostě podle modelu dnešních moderních tzv. "biožen" promlouváte si s ním. To je ale ta největší hloupost pod sluncem. Probrat to! Promluvit si spolu! Promluvit si o citech! Proboha, o citech se nemluví, city se probouzejí, city se prožívají, city se opětují, city se hýčkají a před ostatním světem se city třeba i skrývají. Ale proboha, nemluví se o nich! Lásku, o kterou si říkáme, tím mluvením zabíjíme. Je to pohodlné, to jo, promluvili jsme si o tom, tak už je to v pořádku, už mě bude dělat šťastnou. Ale ono to takhle nefunguje. Co vyslovíme, to už nevrátíme. Už 6 let mu předhazujete, jak je "hroznej", jak všechno dělá špatně a jaká jste kvůli němu chudinka nešťastná. ...Šli jsme třeba na party a on tam dělal masírku - tancoval sám a koukal se přitom na moje osklivejsi kamarádky a tak jsem ho ptala co jako dela...
... Co vy na to dámy?... Tak třeba já bych to od něj vzala jako výzvu => pojď za mnou – patříme k sobě, bude sranda. Tak bych okamžitě vstala a šla bych za ním. Tancovali a koukali bychom společně na ty ošklivější kamarádky a byla by sranda. Domů bychom šli spolu, tam bychom se nedívali do stropu a v posteli bychom neleželi, ale užili bychom si to a své city i společný vztah bychom posílili. Proč bych měla vedle partnera trpět, když si můžu společně s ním užívat život? Zkuste to taky. Přestaňte na něm hledat chyby a zamyslete se taky jednou nad sebou. Ida

Z vašeho vyprávění mám pocit, jako kdyby jste žila s nevyzrálým člověkem, který od vás očekává vymýšlení nějaké zábavy pro něho. Nepíšete, zda je byt váš, nebo jeho. Myslím si, že ani s příchodem dítěte by to nebylo lepší, jen se budete trápit, protože se na něho nebudete moci spolehnout, když od něho budete potřebovat oporu a pomoc. Dále si myslím, že na dítě by hodně žárlil, nebot by byl odsunut na vedlejší kolej, kdy se budete věnovat dítěti, na místo, aby se zapojit, bude se ublíženě litovat. Můj názor je rozejít se.

To tak ale působí, že o dobývání od vás nestojí, ale že přestává mít o vás už zájem, jeho city k vám chladnou.. Chlap když svou ženu má rád, tak se takto buransky nechová. Tak chápu, že je vám z toho smutně. Asi ten vztah už není o upřímnosti, ohleduplnosti z jeho strany.