Co dělat, když vás manžel odkopne?

Přeji dobrý večer,

ocitla jsem se v situaci, o které bych si nikdy nemyslela, že budu. Poslední měsíce jsem měla zdravotní problémy, byla jsem slabá, unavená, přičítala jsem to hypotyreóze, která se mi po covidu hodně zhoršila. Ale protože jsem OSVČ, pracuji z domova, nebrala jsem si ani neschopenku, manžel mě živit nemusel, zvládala jsem i chod domácnosti. Jen muž byl zvyklý na to, že jsem byla akčnější a zvládla vše rychleji a lépe začal mi vyčítat pomalost, únavu apod. Mluvila jsem o tom s lékařkou, jestli by se nedalo něco dělat, aby se to rychleji zlepšovalo, řekla mi, že v mém stavu bych správně podle všech příruček měla lézt po čtyřech a že je s podivem, co zvládám. A že to klidně manželovi vysvětlí. Když jsem mu to navrhla, řekl, že nikam nepůjde a že se jen vymlouvám. Takže jsem pro něj zůstala líná ženská, což hlasitě dával najevo každý den, řvával na celý dům, už jsem se styděla vycházet z bytu. Bylo to tak často, že jsem musela začít brát léky na nervy, které jsem nikdy předtím nebrala. Když to zjistil, přidal ke svým tirádám, že jsem nejenom lenoch, ale i magor. Zhubla jsem, myslela jsem, že to od nervů, vůbec jsem člověka, se kterým žiju přes 20 let (je mi 47 let, jemu 51 let) nepoznávala. Nechápala jsem, proč na mě začal den co den křičet, proč mi začal nadávat (kripl apod.). Ale pracovala jsem dál a dělala, co mohla. Manželovi jsem asi svou chabou kondicí nějak lezla na nervy a vypěstoval si na mě nejspíš nějakou averzi. Co jsem se o sobě naposlouchala za poslední měsíce, to jsem od nikoho (ani od něj) neslyšela za celý život. Říkala jsem si, že asi nezvládá tu moji nemoc, pro sebe jsem ho omlouvala, vysvětlovala jsem mu, že se to časem upraví, ale že to nepůjde hned. Nebrečela jsem před ním, byla jsem klidná, vyrovnaná, jediný, kdo doma dělal scény a křik, byl on (a vlastně vůbec nevím, co ho k tomu vedlo). Ale nedávno mi našli nějaké novotvary v těle a v odběrech nějaké hodnoty, které by mohly svědčit pro rakovinu. Tak jsem absolvovala několik vyšetření magnetickou rezonancí a čekám na výsledky. Taky mám naplánovanou operaci, která má odstranit ty novotvary a ty musí projít analýzou. A dnes mi manžel oznámil, že už chce mít klid a že mě odveze k mému otci, ať si sbalím věci a nachystám se na zítřek. Po dni, kdy jsem uvařila, uklidila, nakoupila a normálně jsem se s ním bavila, nechápu to. Sice je fakt, že od rána se mi zdál divný, ale to je poslední měsíce pořád. Už mi bylo poslední měsíce jasné, že když nejsem OK, pro manžela jsem ztratila hodnotu a strašně mě to bolelo, ale věřila jsem, že se to nějak dá do dřívějšího stavu. Ale nikdy bych nevěřila, že mě v té nejhorší chvíli odkopne, to tedy ne. Za celý život jsem mu nebyla nevěrná, pomáhala jsem mu, když byl nemocný se slinivkou i se srdcem, vařila mu speciální stravu, doprovázela ho k lékaři, načetla jsem si vše o těch jeho zdravotních problémech a nečekala jsem za to pochvalu ani odměnu, brala jsem to jako samozřejmost. A teď když bych potřebovala já pomoc od partnera, nemám nárok. Ani nebrečím, to by nemělo smysl, možná to přijde později. Ale jak se vás může někdo zbavit jako prašivého psa, nepotřebné věci, něčeho, co je na obtíž? Když jste na tom mizerně a stejně se snažíte, nechcete utěšovat a jste vyrovnaní a říkáte si, že se nebudete trápit, dokud to nebude jisté a ani potom že není vše prohráno? Když jsem sice v šoku, ale klidně žádala vysvětlení, tak se jen obrátil zády, uvařil si u stolu v kuchyni kávu a odešel se dívat na televizi? Mě nechal sedět v kuchyni. Já tomu prostě nemůžu uvěřit, že je toho muž, se kterým jsem byla celý život, vůbec schopný. Já nevím, čím bych se teď měla zabývat, abych zvládla to všechno, vyhození z bytu, odkopnutí od člověka, kterému jsem v životě neublížila, možný zlý výsledek vyšetření a s jistotou operaci? Musím to všechno vydržet a zvládnout, nemůžu si sednout a zoufat. Co bych měla dělat? Já vím, že přesně mi to říct nikdo nemůžete, ale třeba jste někdy byli v podobné situaci a můžete mít nějakou radu. Moc děkuji.