Měl bych vyhledat odbornou péči, anebo je to ještě v normě?

Zdravím,

posledních pár týdnů, možná už i měsíc a půl, mě doprovází taková nemilá věc, celé se to zhoršilo po tom, co jsem si po dvou letech dvakrát popotáhl trávy, abych se uvolnil, jenže se dostavil zcela opačný efekt. Sice ze začátku byla sranda a smál jsem se fakt všemu, tančil jsem a usmíval se jako sluníčko, ale po chvilce se vše obrátilo. Začal jsem mít strach, že jsem v minulosti provedl něco špatného a že to o mě všichni lidi ví, protože se na mě všichni dívají tak podezřívavě a divně, měl jsem opravdu strach a cítil jsem se zmateně a myslel jsem si, že jsem na zábavě středem pozornosti, musel jsem si sednout, to ovšem nebylo to nejhorší. Začal jsem mít strach, že mě všichni sledují. Potom se mi najednou v hlavě vyrojila v hlavě vzpomínka, že jsem právě před chvilkou prozradil jednomu ze známých velké tajemství, které by druhému člověku mohlo docela ublížit, a začal jsem cítit o to větší úzkost, která vedla k tomu, že jsem se musel lidí ptát, jestli jsem nic neprovedl, jestli jsem jim neublížil nebo něco neudělal, a když jsem sdělil své obavy, ostatní mi řekli, že jsem s tím člověkem nikdy nemluvil osamotě a snažili se mě uklidnit, ale to nepomáhalo, protože já si vše vybavoval. No, nakonec jsem se jim omlouval, že jsem brečel, ale já prý dokonce ani nebrečel, přitom jsem měl vzpomínku, že jsem brečel a procházel jsem po celém areálu, jenže všichni mi potom potvrdili, že poté, co jsem přestal tančit, jsem celou dobu seděl na jednom místě. A aby toho nebylo málo, tak jsem si ani nepamatoval, jak jsem se na mé místo dostal a dostal jsem jeden z největších strachů, který předčil i panickou ataku. Jelikož jsem si nemohl vzpomenout, jak jsem se dostal na své místo, tak jsem si vzpomněl, že přece ve snu si člověk nemůže vzpomenout na cestu, jak se na "přítomné" místo dostal, a začal jsem mít strach, že žiju ve snu a že nějaký člověk právě teď sní, a tak jsem se pokusil začít chovat zcela normálně a nijak strašidelně, abych toho člověka náhodou neprobudil a já nezemřel. Jo, tohle už bych teda nikdy nechtěl zažít. Přisuzuju to trávě.

Od té doby spím poměrně neklidně, v noci se párkrát probudím se strachem, že vedle mě někdo stojí, jindy se probudím s tím, že jsem vedle sebe někoho slyšel, jednou se mi zase stalo, že jsem se probudil a viděl jsem nějaké stíny. Ale to vše přisuzuju ospalosti a rozespalosti, i ty spánkové paralýzy, které občas zažívám už od třinácti let.

Víc mě ale znervózňuje fakt, že si pamatuju události, které se ani nestaly, konvezrace, které neproběhly. Když si s lidmi povídám a říkám jim společné vzpomínky, které se třeba staly jen čtyři dny dříve, řeknou mi, že se to nikdy nestalo, případně mi řeknou, že mi to nikdy neříkali nebo se o to se mnou nikdy nebavili. Týden zpátky to bylo s těmi vzpomínkami, které se nestaly, kritické, ale teď už to vypadá zase v pohodě, stane se to jen párkrát. Dnes se mi třeba stalo, že jsem si na brigádě nebyl jistý, jestli jsem s dotyčným člověkem skutečně mluvil a a jestli mi nechal takové dýško, jaké jsem si myslel, že mi nechal.

A teď zažívám dilema, jestli se obrátit na odbornou pomoc, anebo to nechat být, protože to je normální a občas se to prostě stane každému. Rodina (sourozenci) má bohatou historii onemocnění - bipolární-afektivní porucha, OCD, ADHD, úzkostné poruchy.

Díky.