Je věk 50 let už důvod neradovat se ze života

Co bych dneska dala za to, kdyby mi bylo 50! A já si toho před těmi 16 lety vůbec nevážila! Byla jsem za to potrestána a sice tím, že další roky mi utekly jako vítr.

Nemáte partnera ani děti? Pokud máte sourozence s rodinami, můžete si užívat neteří nebo synovců. Spíš ale už praneteří a prasynovců. Máte nějaké zvířátko?

Můžete ve volnu jezdit na kole, či si vyšlápnout pěšky, navštívit občas pro radost nějaký film či divadelní představení, číst si pěknou knihu. Vyjet si na pěknou dovolenou. I když pojedete sama, určitě se s dalšími účastníky seznámíte.

Co se týká partnera - nemá cenu tlačit na pilu. Ale může se stát, že Vám někdo do cesty přijde. Moje mamka byla 2 x vdova, ve svých 65 letech potkala náhodně kamaráda z mládí, taky byl už vdovec. A "na stará kolena" se dali dohromady a ještě si spolu prožili kus života. Proto neházejte flintu do žita. Nemusíte tomu chodit naproti, ale zároveň se tomu nebraňte. V padesáti je přece život opravdu pěkný. Klidně si ty roky s Vámi vyměním. Jaga.

Dá se žít tak radostně, jak jen si to sama sobě dovolíš. Jiná omezení nejsou.

Zatím nejvíc si život užívám po 50 a teď po 60 snad ještě víc.

Tak nevím jak to myslíte. Mně teprve po 50ce začal život bavit. Děti z domu,čas na sebe a své koníčky. Dnes už po 60ce cestuji a dělám to co chci já. S kamarádkou na výlet,dovču,chatu ap. pokud nemáte nikoho na setkání je něco špatně.Život je krásný,jen se musíme naučit z něj vydolovat to aby se nám líbil. Jak já říkám. Jaké si to zařídíme...a že v 50 nelze sehnat dobrýho chlapa? Tomu nevěřím,je spousty mužů,jen nesmíme hledat prince na bílém koni. Mně je 64 a sama nejsem když nechci. Přátelství se buduje roky a na stáří se už jen zůročí co jsme zaseli. Ale 50 není stáří...

Životní lásku už opravdu nepotkáte. K lásce patří sex a u starších pánů (pánům se omlouvám, nepomlouvám, jen konstatuji), potřeba sexu a erotiky ustupuje a je nahrazena jinými záležitostmi. Hledají spíše opatrovnici a splečnici, než milenku. Mají větší potřebu péče než rozkoše. Nevím, jestli počátek lásky na tom může hledat základy. Ti, kdo spolu žijí, vztah budovali mnoho let, ti se postupně přizpůsobovali jeden druhému a tak jim to vyhovuje. Ale jako počátek lásky? Ne, to nejde. Najít jiný smysl života určitě lze. Pokud zdraví jakž takž funguje. Jen hlubší vztahy se hůře navazují, ale jde to. Je potřeba najít lidi. Jednotlivce, partu. Třeba mě překvapilo, kolik skupin starších lidí, s batůžky na zádech, jsem potkala o víkendu ráno na nádraží. Znám paní, která našla společníka do divadla, na koncert a zajímavého kina. Zavolají si, co kde zahlédli na programu, kdo koupí lístky a v kolik se sejdou před divadlem. O přestávce dají chlebíček a bílou dvojku. Po představení se rozloučí. Takto jim to funguje snad 5 let. Také existují pc kurzy, kde se schází parta lidí, kteří se rádi něco naučí, jsou rádi spolu, rádi se spolu zasmějí. Ještě musím dodat. V tomhle věku, slušný chlap není volný. S ním je spokojená žena. Bývají volní ti, koho žena opustila a koho žena, v pozdějším věku opustí, ten nestojí za zamyšlení. A vdovci, těch je opravdu málo. Navíc, ti mají v srdci bolest a svou paní.

Věk padesát? Tak v padesáti má člověk své nejlepší roky před sebou, je mladý a když je zdráv, má fůru možností, jak svůj život nasměrovat. Pokud žijete, nic není ztraceno. A na lásku není člověk nikdy starý, znám případ, kdy se zamilovali v sedmdesáti a mají to moc krásné.

VŽDY záleží, jak to máte v sobě nastavené. Někdo má rád samotu, jiný zase společnost. Někdo se dokáže zabavit sám a někdo zase čeká, až ho někdo zabaví. Pokud vám něco nevyhovuje a chybí, musíte něco změnit v svém životě, aby jste byla štastná, spokojená a v klidu. Já osobně jsem zjistil, že nejlíp mi dělá právě ta samota, kde je mi nejlíp, dokážu se nejlíp zabavit sám. Mám už proto pár let nejštastnějsí období mého života, kdy jsem se našel, ale hlavně kdy jsem to začal takto naplno praktikovat. Ale samozřejmě občas mezi lidi vypadnout je potřeba, ale jen jako "pozorovatel"..zatím. Protože v práci s kolegama a kolegyněmi chtě nechtě pokecám za celou směnu až až a to mi jako co se týče společnosti lidí bohatě stačí..mám co dělat, abych si pak o samotě vyčistil hlavu od těch nesmyslných keců, co se tam za celý den vyplodily.

Je to silně individuální... znám takové, kteří (podle jejich názoru) ztratili radost ze života už ve dvaceti či třiceti.

50 let není stáří, člověk, který se o sebe staral a má trochu štěstí je zdravý, na vrcholu rozumných sil, může se bavit i mít pěkné vztahy. Samozřejmě, bez dětí je to trochu smutnější, ale proč je člověk neměl? Pokud se jen dlouho rozmýšlel, pak si může nadávat, že to zvoral, ale plno lidí prostě děti mít nemůže. Náhradou jsou mu ale přátelé, koníčky, práce, studium, ýlety, chalupy atd. Život skončí až za takových dalších dvacet, třicet let. To chcete smutnit tak dlouho? Neblázněte.

Vzhledem ke zkušenostem za svých jen 60 let, můžu k některým příspěvkům jen dodat- viděl jsem madého starce, človíček na VZS cca20 let ale mluvou názory a částečněi chováním = mladý stařec. jinak to neumím. Oproti tomu jsem v nemocnici zažil asi 86 letého dědu, kterému v jedné okr. nemocníci amputovali prstyna noze-prý gangrema- a ono to bylo něco úplně jiného život neohrožující,tento děda byl starý a le vidět jejj, slyšet= mladík. Prostě to byl starý mladík!

Nejsem v této oblasti odborník, ale myslím si, že v tomto věku asi hodně záleží na tom, jak si svou životní lásku předtavujete. Dovolím si dva příklady z širší rodiny. První žena, ovdovělá po čtyřicítce, se zájmem s partnerem bydlet, přestěhovat se a dobře se starat o domácnost našla velice kvalitního muže za pár měsíců a nyní jsou spolu jako manželé přes 40 let. Druhá, rozvedená ve 32 letech, hledající někoho, kdo by jí doprovázel do restaurací, za kulturou a na organizované zájezdy hledá ještě po šedesátce svou romantickou vysněnou lásku.

Myslím že v padesátce by už měly být pasé vymýšlené problémy se vztahy, to se nedohoní. Je relativně nabrán rozum a dá se mnohé podnikat, dokud nezradí zdraví, že.

V mé 50-tce byla možnost a tudíž důvod naučit se jezdit na surfu - s plachtou kudyznudy.cz/... a po 3 letech výuky od kolegyně docela dobře zvládnuté, úplně jiná parta lidí na dohled. V 57 přišlo na řadu vysněné kolo, vybavené blatníky, nosičem a všemi měřidly, samozřejmě sedmi/trojkolečko. Nyní jsou to NW-hůlky a chození - čím dál tím delší výšlapy. Smysl života dá i pobyt v přírodě, krásné a čisté. Třeba u moře, tam radím začít. Po 60-tce věku k tomu přibyde i čas, další důvod k radosti.

Pokial sa budete opustat. lutovat, nemate ziadne zaujimave zaluby, potom ano, nebude ani partnerka.

Mě je 49. Před necelými 5 lety jsem se rozvedla a to, že jsem sama si naopak velmi užívám. Děti nemám.

Na dovolený jezdím sama - dřív to bylo buď s manželem nebo s kamarádkama. A to mi vyhovuje taky. Konečně se nemusím nikomu podřizovat a můžu se celý dny povalovat na pláži aniž by mne někdo nutil do aktivit do kterých se mi nechce.

Jediný co mne v tomto věku trápí jsou nemoci. Nikdy jsem nebyla tak nahromadě jak poslední dobou. Občas to na mne padne a přemýšlím nad tím jak tu budu dlouho, jestli mne nebude umírání bolet apod...Ale to vím, že je taky dočasný. jakmile se dám do kupy, tak zas bude líp.

Každopádně mi tento věk vyhovuje. Člověk už nemusí přemýšlet nad tím kde "sehnat" životního partnera, zda s ním mít děti nebo se třeba honit za kariérou.

Dokud to jde, tak si užívám života a samota mne fakt netrápí.

Třeba by vám pomohl nějaký koníček nebo zájem o něco kde jsou lidi. To vás rozptýlí a bude to mít pro vás smysl dalšího života.

Určitě ano, páč mnoho lidí i po 60 poznalo radost ze života a klidně si ho užívají do 90 a více let.

Včera jsem viděl paní Bohdalovou, po devadesátce a jak si užívala vaření.

Myslím, že rozhodující není věk, ale zda je naplněný dosavadní život. Pokud jste měla v plánu rodinu, snila jste o dětech a zůstala jste sama, budete muset hledat náhradní aktivity. A pochybuji, zda něco plně nahradí, co jste prošvihla. Aspoň já bych takový úděl nesla těžce a nějaké zájmy, aktivity, či domácí mazlíčci by mi byly slabou útěchou.Tady se to mnohým píše, když mají děti a pak vnoučata, jakési svoje pokračování. A když jsou tyhle akční babky zdravé, tak mohou jásat, co zvládají a jak se cítí mladě. Jenže za ten optimismus vděčí právě tomu, že si tenkrát stihly splnit to, co tazatelce nevyšlo. Přesto znám několik žen, co žijí samy a necítí se osaměle. Mají program, zájmy, starají se o někoho...

Není.

Že už končí život? Nestraš! Já čekám, že by už konečně mohl začít ...