Krásný den.
Jsme spolu s přítelem necelý 1,5 roku a přisla nám naše první vztahová krize. Já chodím do školy (VŠ) a on pracuje. Já jsem stále zavřená doma, protože toho mám kupu a neustále dělám něco do školy, on chodí do práce v pravidelbých časech a je v kolektivu s lidmi. Nebydlíme spolu zatím, ale máme to v plánu. Teď to mezi námi moc neklapalo, né v tom smyslu že bychom se hádali, ani to není o tom, že bychom si nerozuměli, ale spíš už jsme přestali dělat věci společně a moc si nepovídali. V pátek jsme si o tom popovídali, řekli jsme si co je špatně, a když jsem se ho zeptala, zda to chce ukončit či nad tím přemýšlel tak mi řekl, že nad tím uvažoval a já to mám od té doby v hlavě a nemůžu se toho zbavit. Je to jeho první dlouholetý vztah, ale rozhodně teď neprocházíme krizí, kvůli které by jsme se měli rozcházet. Nehádáme se, vše řešíme v klidu, jsme na sebe hodní, v posteli problém není.. Řekl, že mě opustit nechce, že na tom chce pracovat, ale já jsem mu třeba řekla, že je to nejlepší co mám a že ho nechci ztratit a on se jen usmál, ani na to neřekl, že to má stejně. Je tedy pravda, že on se nikdy takhle moc nevyjadřoval, moc to neumí, ale já nevím, co si o tom mám moc myslet.. Myslím, že to zbytečně řeším, ale jsem z toho taková celá nesvá a pořád na to musím myslet. Co si o tom myslíte?
Děkuji.
6x
Hezký den
Na tomto světě není nic "dokonalé" a vztahy už vůbec ne, v podstatě asi neexistuje vztah kde by vše trvale klapalo na 100 %, je to teoretická "fikce" "iluze", naopak vztah se většinou = problém, problémy všeho druhu. Chce-li člověk vztah musí přijmout i problémy které z toho zákonitě plynou a plynout budou,musí přijmout kolísání které je přítomné v celém životě člověka, ten neběží nikdy lineárně ale vždy po sinusoidě, tj. lidově známé "někdy je líp někdy je hůř a zase bude líp a tak stále dokola". Zároveň nezapomínat na to že vážný vztah a potažmo rodina znamená oboustrannou toleranci oboustrannou vzájemnou oběť, nutno je často objetovat velkou část vlastních "věcí" i "sebe samého" ( své zájmy potřeby atd.) jinak to nebude ani trochu fungovat, to je realita, ovšem kdyby si lidé opravdu uvědomili že vztah rodina je spíše druhem "řeholního života" než něčeho svobodného a radostného patrně by do takových podniků nikdo nešel. 
2x
Myšlenka na rozchod neznamená, že se člověk snaží odejít. Naopak člověk víc vnímá třeba i to, jak by nechtěl být bez toho druhého člověka. Jak by mu chyběl. Pokud jste se partnera zeptala, jestli přemýšlel nad ukončením vztahu, musela myšlenka na konec vztahu napadnout i Vás samotnou. Ale nejspíše jste se pro konec vztahu nerozhodla. Přesto jste různé možnosti promýšlela také. Když se člověk pro rozchod nerozhodne, sám před sebou začne skrývat, že ho varianta rozchodu jako jedna z možných možností, napadla také.
Jedním z důvodů, že se nevyjádřil, že jste to nejcennější, co má on, může být třeba strach. Hodně lidí si myslí, že když opravdu něco ocení, tak to rychleji mohou ztratit. Nebo případnou ztrátu mnohem hůře budou snášet. Někdy se člověk právě proto bojí si vychutnávat něco, co lze ztratit. Věřím, že mnohem častější je, že se víc soustřeďoval třeba na práci, než na oceňování hodnot, co pro něj partnerka znamená. To ale vůbec není o tom, že by Vaše hodnota v jeho očích byla nižší. Jen nevěnoval čas nějakému uvědomování si něčeho, jako Vy. Řešil jiné myšlenky. A nad touto myšlenkou se třeba zamyslí až poté, co jste ji vyslovila Vy. Člověk něco může cítit automaticky, ale nemusí si to právě ve chvíli komunikace uvědomit, že to cítí také. Nebo o některých svých pocitech moc nechce mluvit. Je hodně možností, jak se dá komunikace vykládat. Ona je teď i taková zvláštní divná doba..
2x
Máte nějaké jiné možnosti v této době?
Jsme skoro všichni na stejné lodi. Jen málokdo je elita, aby si mohl chodit kam chce za kulturou, sportem, předávání cen, do restaurací, výlety a cestování do ciziny, chození bez roušek atd..
Klade to velký tlak na pevné nervy, disciplínu, soudružnost ...
Takže za Vaše malé společné aktivity nikdo z vás obou nemůže.
Prověřuje se vaše i naše /celého národa/ schopnost přežít, vypořádat se s nastalou situací. I když já osobně nevidím v blízké budoucnosti jasný zítřek, ale může se stát cokoliv.
Nikdo, nikdy tohle tady nezažil. Všechny situace jsou nové.
Je jasné, že Vy tápete i Váš přítel.
Netlačila bych, ani nedávala otázky tohoto typu. Myšlenka předchází skutku.
Moje rada jedině - dát od sebe chvilku odstup, zkuste si říci, že budete třeba měsíc bez kontaktu, co to ve Vás vyvolá, jaké budete mít pocity.
---------------
Radujte z maličkostí, že jste zdraví, že má přítel práci a dostává výplatu, že Vy studujete a máte vůbec možnost, že jedete metrem a nikdo Vás neohrožuje, máte co jíst, žijete v čistotě, voda teče z kohoutku, máte automatickou pračku, buďte skromní, večer se podíváte na film, který si vyberete, važte si toho, co máte, že máte třeba i oba dva svoje rodiče, prarodiče, svoje přátele.
Myslím, že ta krize není nijak veliká, jste oba dva inteligentní, popátrejte v historii, když tady byla dvouletá povinná vojenská služba. A ti kluci to vydrželi 2 roky a mnozí, co měli vztahy též. A byli to i tátové od rodin. A viděli se na opušťák párkrát za rok. Možná ani to ne.
Jaký byl opravdový život před 45 lety? Přesně takhle jsme to prožívali i my. Stejné problémy.
---------------
Tak ať se zadaří a všechno překonáte, i my jsme museli překonávat těžkosti a problémy s penězi, bydlením, vztahy, komunikací.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.