Mamka kouří- JAK se s tím vyrovnat?

Moje mamka opět začala kouřit a já na sobě cítím, že se z toho začínám opět hroutit. Moje mamka je nejlepší člověk na světě, hrozně moc ji miluju, opravdu. Stará se o rodinu jak nejlépe umí, vše mi dá, se vším mi pomůže, můžu jí říct cokoli a ona mi je oporou. Přesto ji část mě nenávidí, protože jinak se s jejím kouřením prostě nedokážu vyrovnat. Mamka opravdu dlouhou dobu kouřila cigarety, pak začala kouřit ICOS a všichni jsme z toho měli ohromnou a radost. Poté se jí našel nějaký stín na rentgenu a to, že by mohla mít kvůli kouření nějaké onemocnění ji natolik vystrašilo, že přestala úplně. Samozřejmě to nějkou dobu trvalo,ale opravdu se svou závislostí bojovala a lepšila se. Po asi roku nám ale oznámila, že znovu kouří ICOS , protože to prostě nezvládla. Od celé rodiny měla vždy podporu při procesu přestávání a pomoc, nikdo ji neodsuzoval, všichni jsme se jí snažili pomoc a opravdu nikdy jsme ji kvůli kouření neoduzovali , protože samozřejmě nikdo není dokonalý a ona je jinak úplně úžasná milující matka a na to nikdy nezapomínám. Když přestala, byla jsem nejšťastnější člověk na světě, ale teď... Musíte si říkat, že jsem úplně hloupá, když mi vadí, že moje mamka kouří, protože kouření není přece nic hrozného. Ale mě to vážně vadí. To, že se za její kouření opravdu stydím bych do toho nemíchala, protože na kouření máme každý jiný názor a ten můj je, že vše se dá vyřešit lepší cestou než být na něčem škodlivém zavislý, ale chápu že si to mnoho lidí nemyslí. Mě to vadí z mnoha jiných důvodu : škodí jí to, a já opravdu nechci, aby se jí něco stalo, škodí to nám , protože to dýcháme, stojí to peníze ( ale to je vedlejší ) a prostě se o ní fakt bojím. Ale já a i zbytek rodiny máme ještě jeden další důvod, proč nám to vadí- psychicky nám to ubližuje. Konkrétně já : Když ji za oknem nebo kdekoli jinde vidím kouřit, ať je to normální cigareta, nebo ICOS, mám chuť něčím praštit, vysklít okno je mi zle a chce se mi zvracet a když vidím, jak do sebe tu cigaretu tahá a pak vyfoukne ten kouř, mám nutkání ji to prostě vytrhnout z ruky a zašlapat to a z ní to svinstvo dostat pryč. Ale dopadne to tak, že běžím do pokoje a brečím a jí za oknem s cigaretou vidím v hlavě donekončna. Když kouřila cigarety a pak Icos, stála vždy před tím oknem a já rok co rok musela svoje pocity prostě vybreřet. Teď, když opět kouří ICOS tak se aspoň někam zašije, abychom ji neviděli. Ale já když zjitím, že byla kouřit ( člověku to prostě dojde) tak vždy vidím to okno a jí kouřit a mám zase chuť něco rozbít nebo se rozbrečet a to jí vlastně doopravdy nevidím. Ta představa, že bych ji ale do budoucna za tím oknem mohla znovu vidět, mě děsí. A to je můj problém. Když si vzpomenu , jak jsem byla šťastná když přestala pak si uvědomím, že to znovu všechno začalo, prostě to psychicky nezvládám. A nevím, jak dloho zvládnu jen brečet v pokoji a nic jiného nedělat. Určitě se ptáte, proč si s ní o tom nepromluvím... Já i zbytek rodiny jsme s ní o tom pokoušeli mluvit už snad milionkrát, ale vždy to dopadne stejně. My se jí snažíme pomoc, ona řekne že je dospělá a že si o tom může rozhodovat sama a někde se zašije . Když s ní o tom mluvím sama, řekne mi že jsem drzej spratek a odejde. A to my se jí opravdu jen zeptáme, co má konkrétně za problém a jestli bychom jí s ním nemohli pomoc a když jí já řeknu, proč mi to vadí a že mi to vadí i kvůli mé psychice, řekne že to je blbost že to není moje věc a že nemám důvod brečet a tím to vždy skončí. Já už asi ani nedoufám, že někdy vážně skončí, i když jí v tom skončení vážně podporuju i kdž jsem naštvaná. Já už jen doufám v to, že se nám někdy otevře, řekne co má za problém a pokusíme se ho všichni vyřešit. Prorože já vím, že ona s kouřením skončit chce. Jen nevím proč jí to nejde a proč ji k tomu tenkrát donutila jen ta hrozba onemocnění. Mamka je jinak opravdu báječný člověk, když se nebavíme o kouření je to prostě moje nejlepší kamarádka, milujeme ji a určitě to není žádná závislačka, co se nevěnuje rodině- to fakt ne. Ale i když jí miluju, kousek mě ji prostě za to kouření nenávidí. Jsem schopna se ní vážně hnusně pohádat kvůli jakékoli kravině, protože mě prostě štve to kouření a vybijím si to jinak. Jak to mám vstřebat? Jak se mám vyrovnat s tím, že moje milovaná maminka začne zřejmě zvova pravidelně kouřit? Jak se mám vyrovnat s tím, že zase uvidím před očima tu jedinou věc, která mi mojí mamku kazí? Nechci ji nemít ráda, ale bojím se, že jestli mi neslíbí, že s kouřením znovu začne bojovat, prostě mi moje zlost proti tomu jejímu kouření zničí náš normální krásný vztah. Chápu, že nějací lidé prostě skončit tak rychle nedokážou, ale proč s námi o tom nemluví, když má naši podporu a když sama přestat chce a ví, že nás to kouření ničí? Nemusí přestat, ale ať si se mnou o tom aspoň promluví