Zas je ta divná část noci, kdy mám hloupé nápady jako psát do internetových poraden.
Už jsem sem před několika lety napsala a nedostala jsem tenkrát žádnou skutečně použitelnou odpověď a vlastně to nečekám ani teď (je sakra těžký nepoužívat obvyklé fráze, podle kterých bych mohla být poznána).
Šlo ve zkratce o to, že jsem zamilovaná do kamarádky.
Abych předešla případným radám o hledání se a vyrovnávání... Táhne mi na třicet, takže už jsem se našla. Se svou orientací jsem taky smířená, ale mám ráda svůj svět takový jaký je a nechci si ho rozbít. A k té orientaci, nejsem na holky, ale nejsem ani na kluky a tím myslím, že mě nepřitahují všechny ženy (ani třeba v upnutých svetřících) a nepřitahují mě všichni muži (ani v džínách přiléhavých na těch správných místech), jsem prostě už jen několik let (asi šest) zamilovaná do téhle jedné holky a nedokážu si představit, že bych mohla milovat někoho jiného. Tím chci jen říct, že je mi jedno, jestli je holka, kluk nebo třeba plyšovej poník. Takže si to klidně nazvěte homosexualitou, bysexualitou nebo pansexualitou, jak vám to vyhovuje, ale pro mě je to nepodstatný. Ale ano ke své orientaci se veřejně nehlásím a ani s tím nezačnu i když je několik lidí, kteří to o mě vědí.
Četla jsem tu názor, že gayové to mají složitější než lesby (nemám rádá a nechápu používání zdrobněliny). Na jednu stranu chápu, co tím autor myslel, ženy jsou obecně sociálně daleko tolerantnější, ale když pominu společnost, máme to mi holky daleko těžší. Dá se celkem snadno poznat, jestli se klukovi líbí jinej kluk protože důvěrné chvání mezi nimi není běžné, ale mezi kamarádkami ano.
Můj problém je v tom, že nevím, jestli ke mě kamarádka cítí něco víc, nebo ne. Vím jistě, že mě má ráda (hodně a upřímě), ale do některých jejích projevů si asi vkládám (protože doufám) jiný význam. Tady je pár příkladů: hodně společně tráveného času, časté náhodné doteky, dlouhá obětí, lehká pusa (když myslela, že už nevnímám, nebo si to nebudu pamatovat, dost jsme vypily), usínání v jedné postely většinou při sledování filmu, vzkazy plné srdíček, přání k Valentýnovi, sem tam nějaký ten homoerotický vtípek...
A i když už jí znám poměrně dlouho, nedokážu s jistotou říct, na co vlastně je. Jednou mezi řečí řekla, že není lesba, ale byli u toho i další lidé a neřekla to při vážném hovoru (že by vlastně bylo snazší, být lesbou), ale nikdy jsme se na toto téma nebavily otevřeně na osobní úrovni (prostě vždy jen o problematice jako takové). Za dobu co se s ní přátelým, měla jen jeden vztah a toho kluka nemilovala. Nechápu, proč by měla mít problémy se vztahy, vím, že v tomhle nedokážu být objektivní, ale je úžasná (jen příliš stydlivá a možná konzervativní na to, aby udělala první krok).
Problém, ke kterému nedokážu najít řešení je, že jí prostě nemůžu dostat z hlavy, celý můj život se točí kolem ní. Jsem schopná vymyslet jen tři různá pokračování:
1) Řeknu jí co k ní cítím a ona bude mé city opětovat...
A žily šťastně až do smrti a měly dětí jako smetí... Zazvonil zvonec a pohádky je honec (teď bych vážně potřebovala ironicky se ušklíbajícího smajlíka).
2) Řeknu jí co cítím a ona se vyděsí...
Vím, že je hodně tolerantní, že by mě jako lesbu přijala bez problémů, ale každého vyděsí, když se do něj zamiluje kamarád. Nejspíš by se mi nezačala vyhýbat, neodřízla by mě, byla by milá a chápavá, ale naše přátelství by to poznamenalo. A to by mě nejspíš zabilo. Vím, jsem přehnaně dramatická, ale nedokážu si představit, jak by můj život dál pokraačoval, kdybych o ní přišla.
3) Nechám to tak jak je to teď...
A budu čekat, jestli něco neudělá ona. Někdy mám pocit, že mi vidí do hlavy a jsem přesvědčená, že ví, takže míč je na její straně hřiště, ale co když ne. A taky, téma láska je mezi náma tak trochu tabu, nesvěřuje se, ani se neptá.
Jenže začínám mít pocit, že mi ujíždí vlak. Mí vrstevníci zakládají rodiny a já se točím v kruhu (a biologické hodiny pracují).
Loni jsem měla vztah s klukem déle, než půl roku, bylo mi s ním dobře, spala jsem s ním (ano, je to možné), vzrušoval mě, ale i když jsem doufala, nedokázala jsem se do něj zamilovat. A kdykoliv kamarádka pískla, běžela jsem jak poslušnej pejsek za ní. Myslím si, že na sebe navzájem trochu žárlili, on na ní určitě, ona mě jen začala zaměstnávat mnohem víc, než před ním.
Uvažovala jsem, že si přes nějakou seznamku zkusím najít holku, ale myslím, že by to dopadlo stejně. Dokud miluju kamarádku, nebudu prostě schopná milovat kohokoliv jiného.
Ale ono to bolí a hodně. Každý její dotek, vtípek, každé milé gesto, každá nová úžasná věc, kterou mě překvapí, foukne do té jiskřičky a donutí ji hořet a dokud mě (třeba neúmyslně) bude povzbuzovat, tenhle můj cit nevyhasne. Jen mám někdy pocit, že to všechno, co držím pod pokličkou jednou vybuchne.
Omlouvám se za slohovku typu "Milý deníčku", ale prostě jsem si potřebovala vylít srdíčko a Milý deníček už nefungoval.
Holt používat cizí termity je velké rizoto
Používání cizích termitů je sice rizoto a to z toho důvodu, že my rádcové sice víme, co to ošklivé cizí slovíčko v nadpisu vašeho dotazu znamená, ale když se někdo nemá chuť se vyjadřovat česky, tak mne okamžitě přejde chuť na takový dotaz psát radu.
Je ale taky otázka, jestli byste něco dokázala poradit a případně co,kdyby to autorka dotazu napsala česky a sice třeba - odmilovat se.
Děkuji za upozornění, pojem znám jen v mluvené podobě a uznávám, moje angličtina je nevalná, zároveň ho ale považuju tak trochu za terminus technicus LGBT komunity. Jeho použitím jsem chtěla docílit právě toho, aby na můj dotaz reagovali především lidé, kteří chápou, o čem mluvím.
mikihans ® chybí mi tu možnost komentovat komentáře ke komentářům :D.
S těmi termity máte pravdu, zvláště pokud je neovládám suteréně a nejsem v dobré konvici a pouze se tvářím jako suvenýr, může to pro mě skončit katastrálním fiakrem.
Přiznávám, pojem znám pouze ve fonetické podobě kraš, krašnout a chápu ho ve smyslu neopětovaně se zamilovat, zamilovat se bez naděje na úspěch. No a když jsem si ho hledala, prostě mi základ nehoda/srážka přišel jako výstižný, zvlášť pro hovorový termín.
babajaga: Ano, jsem Češka, ale ať se nám to líbí nebo ne, čeština se jako jazyk vyvíjí a to i přejímáním a počešťováním cizích slov do slangové mluvy. Prostě mi můj nadpis zněl lépe, než kdybych použila něco ve smyslu: Jak se zbavit lásky, pravděpodobně nemající šanci dojít k naplnění...
Ale uznávám, už patřím do digitálně dementní generace, takže se možná pletu.
5x
Přečetl jsem celý příspěvek dvakrát.
Jednak, není podstatné, že jste sem do poradny napsala dřív nějaký dotaz a že jste nedostala žádnou vhodnou odpověď. Tady na poradně není celé roky nějaká nonstop poradenská služba. Prostě si tehdy možná ten Váš příspěvek nepřečetl někdo, kdo by dokázal poradit tak, jak byste potřebovala.
K bodům 1) a 2)
Když byste se odhodlala jí to sdělit "otevřeně", tak si myslím, že vhodnější by to bylo písemně (samozřejmě zajištěné tak, aby jste měla jistotu, že ten dopis si přečte jen ona). Protože pokud by její reakce byla odmítavá, tak rozhodně by to bylo lepší tak, aby to nebylo sděleno z očí do očí.
Ale vzhledem k tomu, jak jste napsala Váš příspěvek, tak předpokládám, že to risknout nechcete.
K bodu 3)
Pokud by ona taky měla zájem o milenecký vztah a pokud by taky vyčlávala jako Vy (tedy naopak by čekala, jestli něco uděláte Vy) tak takto byste obě mohli čekat po zbytek života.
---
Nemyslím si, že najít si nějakou jinou přítelkyni by bylo dobré. Jako "zahojení rány " Vašeho (zatím) ne úplně vydařeného vztahu by to asi stejně nefungovalo a možná byste tím způsobila trápení někomu dalšímu, kdo by se případně zamiloval do Vás.
Možnosti jak to zkusit vyřešit jsou
Můžete se objednat k psychologovi a zkusit to probrat (tedy pokud jste to ještě s psychologem neprobírala). Tím nemůžete nic pokazit. Myslím si, že rady od psychologa by měli být vhodnější, než rady některých lidí z poradny.
Můžete pracovat na tom, aby ta "touha ve Vás nevybouchla". Myslím si, že případným "výbuchem" byste to ještě víc pokazila. Když už byste to v budoucnu nevydržela, tak si myslím, že vhodnější je napsat hodně sdrdečný a promyšlený dopis, než případně na kamarádku vychrlit nějaké vyznání lásky, na které by nebyla připravena a v dané chvíli by nevěděla, jak by měla zareagovat. Když už by měl nastat "výbuch", tak by to měl být "řízený výbuch".
Samozřejmě je jasné, že hlavně potřebujete ověřit, jaké jsou city Vaší kamarádky k Vám. Když se nelze zeptat přímo, tak je potřeba to zkusit nějak zjistit přes náznaky. Třeba nenápadně začít rozhovor o homosexualitě, aby z toho rozhovoru vyplynulo, co si o tom kamarádka myslí. Z její reakce byste můžete možná mohla rozpoznat, jestli ona sama je nebo není homosexuální. To, že před lidma řekla, že není lesba, to nic neznamená. Pokud je homosexuální nebo bisexuální, tak to možná byla jen snaha, aby druzí neměli podezdření.
Jinou možností by mohlo být navrhnutí společné dovolené nebo třeba nějakého víkendového pobytu někde, kde byste byli v pokoji jen dvě. Samozřejmě to bude možné, až když bude zvládnutá epidemie a budou otevřeny hotely, penziony atd.
Snaha ty city "crashnout" by se Vám asi stejně nepodařila. City se nedají jednoduše vypnout, jako např. světlo v místnosti. Snaha vytěsňovat city může být příčinou dalšího trápení.
Doporučuju to probrat s psychologem. Psychologové jsou profesionálové a jsou vázáni mlčenlivostí. Pokud jste z většího města, tak by bylo dobrý, objednat se k psychologivi na druhém konci města (pro jistotu).
Pokud jste z menšího města, tak by bylo dobrý, objednat se k psychologovi v jiném městě (pro jistotu).
Nedoporučuju dělat nějaké závažné rozhodnutí bez konzultace s psychologem. Samozřejmě není 100% zaručeno, že psycholog dobře poradí. Ale rozhodně je větší pravděpodobnost dobré rady od psychologa, než od lidí v poradně.
Není samozřejmě vyloučená varianta, že se třeba po měsíci můžete objednat ještě k jinému psychologovi, abyste měla rady od dvou psychologů (nebo samozřejmě i od ženy psycholožky).
Dobrý by bylo, zkusit jít k psycholožce, která je sama homosexuální. To se ale samozřejmě nedá veřejně zjistit, jestli nějaká taková je a případně která to je.
Děkuji.
Váše odpověď je přesně to, v co jsem doufala, když jsem se sem rozhodla napsat. Ve skutečnosti nehledám nějakou odbornou radu, ale spíš vyslechnutí, pochopení a projevení účasti. Takové to metaforické obětí, poklepání po rameni a slova "To bude dobrý".
Z Vašich odpovědí i reakcí k ostatním rádám je jasné, že jste hodný, soucitný člověk a za to Vám děkuji. I za Vaší snahu opravdu pomoci bez souzení a kritiky. Také vnímám Vaše obavy, abych na základě rad odtud neudělala nějakou blbost, nebojte, i když se to nezdá, mám nějaké kritické myšlení a dokážu rady přecedit.
K návštěvě psychologa... Tady se musím přiznat, že jsem trochu konzervativní a myslím, že odborníka by měli vyhledat lidé, kteří mají skutečný problém. Ano, vím, nepřiznat si, že mám problém je první známka toho, že ho mám, ale pochopte mě. Vyrůstala jsem v milujícím prostředí, mám kolem sebe dost lidí, o které se mohu opřít a to přátelství, i v podobě ve které teď je, je jedna z nejlepších věcí, které mě v životě potkaly a jsem za ně vesmíru vděčná.
K tomu "výbuchu", ono to snad tak vážné nebude. Právě napsání sem byl způsob upuštění ventilu. A taky třeba svěření se přátelům, které ona nezná. A to, že se jí pod vlivem alkoholu (no dobře, namazaná jak Dán) věším na krk, z toho si pak za střízliva děláme legraci, však ona je po několika skleničkách taky daleko přítulnější :D.
K tomu poznání, jak to cítí ona... Když já jsem asi děsně natvrdlá. V dopise už jsem frázi "miluji tě" použila v reakci na její dopis, kde napsala totéž, ale to je ten problém, že jsme holky, ono u holek se to nedá vykládat jednoznačně. A být spolu o samotě... romantický hotýlek, chatka, stan, u mě doma, u ní doma... toho už bylo a vzhledem ke splečným plánům ještě doufám bude...
A jak jste správně odhadl, bojím se riskovat a je téměř nulová pravděpodobnost, že bych tento strach někdy překonala.
Takže ještě jednou moc děkuji za Vaší odpověď a přeji Vám krásný den.
4x
Vydal bych to knižně, jako dotaz v poradně se to nedá dočíst ani do 1/4.
Děkuju za projevenou důvěru , vždycky jsem chtěla psát, jen mi poraďte, jak do trapného, milionkrát ohraného slaďáku přidat nějakou akci?
2x
Po přečtení těch třech komentářů mám potřebu napsat radu znovu:
DOPORUČUJU ZKUSIT ZAJÍT NEJPRVE K NĚJAKÉMU PSYCHOLOGOVI POPŘ. K PSYCHOLOŽCE i vícekrát a důkladně ten problém zkonzultovat. Když už to trvá roky, tak "zdržení" několik týdnů nebo měsíců není tak podstatné. Jestli je psycholog(psycholožka )příjemný, to poznáte možná už z reakce při telefonním hovoru, při kterém byste několika větami měla naznačit, s čím máte problm. Dle reakce se dá poznat, jestli by ta konzultace mohla být smysluplná.
Psycholog(žka) se Vám minimálně hodinu bude věnovat a měl(a) by mít snahu poradit profesionálně.
Na poradně může kdekdo poradit kdeco. A když byste si užitím nějaké rady pokazila život, tak ti rádci na poradně by si život nepokazili. Ti třeba za několik minut zapomenou, že existujete. Je velký rozdíl radit někomu, kdo má problém s nějakým vztahem a např. radit někomu, třeba jak něco uvařit, nebo kde něco sehnat nebo jak něco opravit.
2x
Další možnost je dobře rozvinutá dvojsmyslná komunikace a nějak přejít k tomu, teda kdyby jsme tohle zkusily opravdu, kam bychom se asi dostaly (nepřesně řečeno).
Další je možnost využít alkoholu. Vždycky se můžete omluvit, že jste byla úplně mimo.
Tak jestli myslíte něco ve smyslu, zdálo se mi, že jsem ti špičkou jazyka přejela po šíji... Tak na to nemám (dámy prominou) koule. Na to má příliš dobré vzdělání ve Freudových teoriích o podvědomí.
Dobře rozvinutá dvojsmyslná komunikace se občas podaří, ale většinou já začnu rudnout, případně lapat po dechu, zvlášť když se ten původní smysl začne vytrácet.
A alkohol dokáže spoustu zajímavých věcí. To pak kupujeme letenky, zakládáme podniky, párkrát už i rodinu. Dokonce i na to vyznání lásky došlo, jen se to prostě nedá brát vážně.
1x
Za mě jít s pravdou ven.
Pokud ne, je velká pravděpodobnost že v současném stavu prožijete celý život a to není k žití.
Buď to dá nebo ne, ale budete mít jasno a můžete ten život někam směřovat. Nikdo tady nejsme napořád...
S tím bych nepospíchal, sdělit té kamarádce ukvapaně pravdu a už vůbec ne z očí do očí. Ta kamarádka by mohla začít mít rozpaky a nevědět,jak má reagovat.
Pravda je zlá věc, dokáže ublížit. Lidé nemají rádi pravdu. Pravda by pokazila to, co je teď dobré, i když ne dokonalé a ve skutečném světě (narozdíl od románů) nic není dokonalé.
A aby můj život mohl někam směřovat, asi by stačilo, kdyby si někoho našla ona. Kdyby měla vážný vztah, asi bych to dokázala vzdát. Občas se jí pokouším někoho dohodit, ale potvora odolává . A taky (opět neobjektivně) žádný mi pro ní nepřijde dost dobrý.
0x
Doteraz ste mali intimne vztahy s akym pohlavim?
Nevidm to ruzovo : objekt vasho zaujmu moze byt striktne hetero a keby nebol, nemusite sa mu pacit.
Nevím, jestli se můj jeden vztah dá považovat za vztahy, ale s mužem, ale jak jsem psala, láska to nebyla. Bojím se toho striktně hetero. Jsem si docela jistá, že kdyby byla s holkou, mě by brala (jak jsem psala, vím, že mě má hodně ráda) a na kamarádky máme opravdu blízský vztah. Nikdy jsem s žádnou jinou holkou takovýhle vztah neměla.
0x
Mě napadá ještě jiná možnost. Nedávejte jí hned najevo své city, ale jen jí prozraďte, že jste "asi" lezba. Uvidíte jak zareaguje. Když dobře (třeba se i přizná že si to o sobě také myslí), tak jí řekněte, že si to myslíte pro to, že jste se do ní zamilovala.
Bojím se, že to nepůjde. Vlastně už jsem jí i naznačila, že nejsem 100% hetero a dokonce i to, že podle mě je opravdu sexy, ale...
Kdybych jí na tvrdo řekla: "hele jsem na holky" bylo by jí jasné, kam tím mířím a dotlačila bych jí do situace, kdy by musela reagovat a to je přesně to, z čeho mám strach.
Když jí řeknete, že nejste asi 100% hetero, tak to hodně vzdálené k tomu rovnou jí říci, že jste lesba (ať už je to pravda nebo ne). Záleží pak na její reakci. Podle toho bych postupoval dál. Přijde mi to šetrnější než jí rovnou vyjádřit city, na což bude muset také reagovat, jak píšete.
Ano, určitě nevybalit to narovinu, ale jít diplomaticky. Třeba se vyslovit k nějakému podobném případu ze společnosi či televize. A zpočátku ani to, že se do ní zamilovala. Volila bych, že je jí s ní dobře a že si nedovede představit, že by tu nebyla...
To všechno už ví, že je mi vlastně jedno, jestli je někdo kluk nebo holka, že pro mě je důležité to, jaký je. Ví, že je mi s ní dobře, ví, že jí mám ráda...
Myslím, že dál už diplomaticky jít nemůžu 
A když si spolu dáte skleničku něčeho dobrého, možná se to posune..někam/?/ On každý vztah se má nějak vyvíjet. Třeba padne slovo o nějakých dalších společných plánech...
Jo, když si dáme skleničku (kdyby to skončilo jen u jedné), to je kapitola sama o sobě. To pak děláme velkolepé plány, kupujeme letenky, zakládáme podniky, myslím, že už jsme i adoptovaly děti (naštěstí to není tak jednoduché) . Teda dokud je mi rozumět. Ale ano, často to končívá mým polosrozumitelným "Víš, že tě miluju" a jejím nepatrně srozumitelnějším "Ale to víš, že jo, já tebe taky"...
0x
U nás je na tohle specialista: MUDr Hana Fifková.
Má poradnu speciálně pro lidi s problémy s orientací. Na ni se obraťte.
Napište jí to, jako tady. Jen si opravte v textu Objetí, v posteli,.. se přátelím
Děkuji za radu, kontakt si ukládám, ale nemyslím si, že by mi mohl psycholog pomoci. A máte pravdu, pravopis je mým věčným prokletím, i když jsem si text několikrát přečetla, ale v literatuře jsem byla celkem dobrá 
.
0x
Nemyslím si, že miluješ.
Jsi jen bezhlavě zamilovaná. Tohle je platonická láska. Vysněná, zidealizovaná. A ty se nechceš pustit právě toho ideálu.
Máš sice už 30. Ale potřebuješ dostat pořádně na čuňu, jak se říká. Aby ses z toho sna probudila. Dostaneš facku , zjistíš, že ta baba není zas takový klenot, vlastně zjistíš, že je to svině. Ztratíš iluze. Chvíli se z toho budeš zbrchávat, ale teprve pak si budeš schopna najít někoho na reálný život.
A víš, co, ten někdo bude chlap.
Zamilovaná 
... Tak se tomu možná dalo říkat v prvním roce. Ano, je to platonické a ano, nechci se pustit snu. Ale neidealizuju si jí. Vím, že není dokonalá, má spoustu zvyků a vlastností, které mě dohánějí k šílenství a jsem si jistá, že kdybychom byly spolu, došlo by i na nádobí, popírající gravitaci. Ale i proto jí miluju, dodává to šťávu.
Myslíme hodně podobně, jejími slovy: ví, co udělám, protože by udělala totéž. Ale právě to, v čem se neshodneme je důvod, proč si myslím, že by nám to spolu fungovalo.
30 ještě nemám, psala jsem myslím: "táhne mi na třicet" a myslela jsem blíž ke třicítce než ke dvacítce.
Vím, že tu facku myslíte metaforicky (aspoň doufám), ale taky už mi jí dala a pokud si dobře pamatuju, ne jednou .
A i kdyby moje city neopětovala, nedělá to z ní svini. Svině rozhodně není, naopak, někdy je tak nesobecká a hodná, až je blbá. To já tak altruistická nejsem.
A k tomu chlapovi, po rozchodu s ex (a musím říci, že to byl moc hodný a pozorný chlapec a rozchod proběhl v klidu), asi se mi víc líbí představa dožít v klidu jako zahořklá stará pana, než si pustit do života chlapa 
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.