Zdravím, je mi ted 25 a občas premýšlím jestli jsem využil svůj dosavadní životní čas nejlepším způsobem. Některé dny jsou prostě takové obyčejné, hlavně ted když je vše zavřené. Chodím do práce, učím se nové věci v oboru, cvičím doma. Jak se tak nějak naprogramovat, že jsem prostě žil tak jak jsem v danou chvílí uměl. Myslíte si že třeba vetšina lidi kterým je 60 je spokojena stím jak strávila svoje předchozí léta?
2x
Já už pár let v důchodu jsem a nemůžu říct, že bych v životě všechno promarnil, i kdyby to mohlo být lepší.Na kytaru jsem hrál i klasiky, jak mě to naučili v Lidušce, Lezl jsem štíty ve Vysokých Tatrách, jen tak mimochodem absolvoval VŠ, drandil jsem na motorce i ve sportovním autě. Teď už mi zbyly jenom hory a houbaření. Úplně nejlepší trefa je zjistit, pro co máš největší nadání a čemu bys věnoval většinu volného času. Prostě superhobby, pak po tobě třeba i něco zůstane.
1x
Taky si občas kladu podobnou otázku, ale odpověď je asi silně individuální.. Někoho uspokojí poležení na gauči a televize a to třeba denně, někomu nestačí cesta kolem světa. Asi je důležité ujasnit si priority a podle toho se pak snažit žít. Pro někoho je prioritou rodina, pro někoho kariéra.. A stejně si člověk za ten život pamatuje jen pár dní které byly nějak důležité, zvláštní, to tak prostě je. Život je do značné míry rutina.
No a kolik lidí okolo šedesáti je spokojená se svým dosavadním životem? Řekl bych že většina. Nebo potkávám šťastné lidi
. Z mého pozorování vyplývá, že lidi nejvíc litují toho co neudělali (jí vím, klišé, ale mě to tak přijde) a nejspokojenější jsou ti, co svůj život věnovali rodině.
1x
Rozšiř okruh svých zájmů! Já celý život nevím, co dřív. Sotva si vyčistím kolo od soli, tak někam vyrazím na kopec. Domů dotáhnu plno přírodnin, ze kterých se dá něco vytvořit. Momentálně hmyzí hotel. Už plánuji, co si kdy vyseju do krabiček a vysadím do truhlíků a sháním semínka. Zatím seju jen řeřichu zahradní na chleba. Taky vylepšuji příbytek, rozhodla jsem se prodat křesílka a místo nich si pořídit jeden pořádný ušák. Zkouším vymýšlet jídla nebo udělat něco zajímavého podle receptů na internetu. Stanovila jsem si v okruhu bydliště řadu turistických cílů. Jdu a fotím, pozoruju přírodu, zvěř..Večer si čtu o historii onoho místa nebo si u telky uháčkuji čelenku. Někdo si koupí barvy a pustí se do malování... Když na výpravách objevím nějakou nepravost nebo něco úžasného, napíšu u tom do novin..Občas potkám někoho, kdo má nějaký problém, tak se zapojím do pomoci. Jestli mám v plánu vyrazit po covidu někam za hranice, opakuji si cizí fráze. A slovíčka si mohu lepit všude po bytě. Hodně si dopisuji s kamarády. Už jsem si na květen zajistila pobyt v hotýlku na druhém konci republiky. Tak zkoumám mapu, co tam vše navštívit. Člověk má pořád něco plánovat, aby bylo na co se těšit. A pak se má donutit zvednout zadek a vyrazit třeba i do nepohody...
takže vzhůru do života a vyzkoušej každou novou příležitost která se ti naskytne 
0x
Za nejvyšší vzor, pokud jde o charakter, považuji jogíny. Dnes jim dost rozumím. Dotkla jsem se nejvyššího cíle jógy. Splnila se mi většina snů, myslím. Ale zase naopak neusiluji o kariéru. Asi nejde úplně o dny, spíše o celkový pocit užívání si života v nějakém časovém období, dívá-li se člověk zpět.
Ona spokojenost v životě znamená ani v 60 letech nebýt zklamaní a zdrcení ze svých vzpomínek, "co by bylo kdyby".
Zvlášť když jsou děti, je víc hodin denně, kdy člověk neřeší nic jiného, než aby zvládly učení a úkoly. A aby se učily logicky myslet. To pak nejde vnímat jako zbytečně ztracený čas.
0x
mě je 33 mám dětskou mozkvou obrnu a chtěl bych toho ještě hodně dokazat zažit a proto bych tu chtěl co nejdele
mám rád moře a chtěl bych tam nemovitost a nebo tam často jezdit pro příklad
taky bych chtěl vrátit čas a v některých založitostech ,ale to snad každy ,ale co tě nezabije to tě posili
a Dum Spiro Spero
0x
Je mi 43 a hodně často o tom to přemýšlím.Co jsem udělal,co bych mohl udělat.Co jsem neměl udělat a nebo co naopak jsem měl udělat jinak,...líp,...
Spíš hodně lituju toho,co jsem neudělal.Ale v té době jsem vždy jednal tak,jak se mi v tu dobu to zdálo nejlepší a podle svých schopností...no..Změnit se to nedá.
Nebo bych taky chtěl prožít svůj život ještě jednou.Ale se současným rozumem a v té dané minulé situaci se zachovat jinak a změnit svůj život.z dnešního pohledu správně.
Teď jen tak z aktuálního dění,mě tak napadá,že jsem se před 15-ti lety neměl seznámit se svojí nynější manželkou,ale raději v té době zajet do vedlejšího města a zazvonit u dveří tehdy ještě svobodné mojí nynější milenky a říct (samo,že s pořádnou kytkou,..) a říct dobrý den a zkusit se s ní seznámit.Třeba by se dala přemluvit.No a dnes by mi bylo na světě o hodně o hodně líp no...Nebo taky ne..kdo ví...Tak asi tak,ale nestalo se to...Takže asi se to stát nemělo.
Jo život je boj.
Nedělejte si moc iluze a nesrovnávejte. Po 15 letech s milenkou byste byl nejspíš ve stejných kolejích. Kdyby tam byla ta každodennost, stejné starosti. Láska je touha, doma se nedá moc toužit. Ale po něčem tajném, vzácném, nevšedním...Vím, jak dopadl můj bývalý. Ještě 2x se ženil a rozváděl, a pokaždé to byla ta pravá
To Liska 5@..no,všichni to tak nějak říkají.Ale taky se říká,že když nevyzkoušíš,tak nevíš.Prostě s manželkou to bylo od začátku tak nějak z rozumu a s milenkou už téměř 4 roky je to pořád hezký a ta vášeň ze začátku teda ta byla...,jen nejsou příležitosti no.Ale zase jsou starosti v původních rodinách a hlavně malé a pubertální děti
0x
Rozhodně jsem se v životě nenudila, vždy jsem měla v zásobě plno přátel a tolik plánů, že jsem je nemohla ani všechny realizovat. Zrekonstruovali jsme dvě chalupy, postavili dům, vybudovali krásnou zahradu, postarali se o děti, vybudovali si každý svou firmu, stále bylo co dělat. Jakási krize se dostavila po čtyřicítce, kdy nastalo nějaké hledání hlubšího smyslu života, kdy jsem byla již dokonce přesycena i kvalitní literaturou, ale stále mi zůstaly některé koníčky. Měl jsem pocit, že stojím na křižovatce a nevím kudy se vydat dál. Ani změna zaměstnání mi nepomohla. Dnes vím, že jsem prožívala psychospirituální krizi, tzv. probuzení duše, což touto dobou prožívá stále více lidí. Duše tlačí člověka, aby se vydal cestou naplnění svého úkolu, což se projevuje vnitřní nespokojeností a člověk jistou dobu neví proč se tak cítí a jak z toho ven. Osobně jsem se začala zajímat o věci mezi nebem a Zemí, přesedlala jsem na tuto literaturu, začala se v tomto směru rozvíjet, absolvovala jsem svůj první duchovní seminář (nic společného s náboženstvím, pouze duchovní rozvoj osobnosti) a konečně jsem našla, kam mně moje duše tlačila. Otevřely se mi různé schopnosti, naučila jsem se pracovat se svým tělem, zdravím, psychikou, emocemi, programy i pomáhat druhým lidem. Ale rozhodně nemám pocit, že jsem svůj život promarnila. V mládí jsem hodně sportovala, lezla po horách, jezdila na vodu, pak přišlo budování hnízdečka, dítě, chalupa, koníčky a dnes se v zimě těším na jaro a podzim , kdy jedeme s mužem (s koly a motor. člunem) na 2 - 3 týdny k moři.
O létu ani nemluvím, to uteče jako voda , v krásné zahradě s bazénem, výlety na kolech, nebo autem s člunem někam na vodu. Manželovi bude letos 70 let, denně chodí běhat, vášnivý cyklista, mně bude 68 let, miluji plavání, slunce, kolo, přírodu a oba jsme naprosto zdraví, spokojení a užíváme života. Také ještě oba podnikáme a občas se staráme o vnoučata. Nemůžeme si stěžovat a doufáme, že to tak vydrží co nejdéle.
0x
Je mi 60 + něco navíc a kdybych byla znova mladá, život si uspořádám úplně jinak. Dneska už vím, co jsem tehdy nevěděla. /především bych se víc věnovala vzdělávání, protože to se nikdy nikomu neztratí./ Taťka umřel den po mé úspěšné maturitě, mamka řekla, že teď už nebudou peníze, aby mě mohla vydržovat na VŠ. Prostě, dál studovat nebudu a hotovo. Byla jsem telátko a poslechla jsem. Dneska už vím, že bych i jako částečný sirotek studovat mohla. Jenže mamce ubyla jedna starost.
Později, už jako vdaná, jsem studovala pedák dálkově.
Něco bych změnila. Byli lidé, kterým jsem příliš věřila a zklamali mě, naopak, k jiným jsem se nechovala zrovna vybraně a nezasloužili si to. Čím jsem starší, tím častěji vzpomínám na ty, které už nikdy neuvidím a nemohu jim říct ani obyčejné "Promiň."
Myslím, že tohle má každý z nás, řadu věcí by udělal jinak. Jenže se ta možnost už nikdy nevrátí. Jaga.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.