Rozchod - něco se v přítelkyni zlomilo

Ahoj,

rád bych si také s někým promluvil o mém problému.

S přítelkyní jsme se rozešli teď přes svátky po cca 4 letech (vím, že to není žádná doba, ale pro mě je to už dost velká doba, a to abych někoho mohl skutečně milovat).

Důvod rozchodu byl takový zvláštní. Nijak jsme se nepohádali, já jí nikdy neublížil, a vždy pro ní udělat, co jí na očích viděl a stoprocentně vím, že jsme byli oba šťastní. Jsme spolu od jejich 17 let (mě tehdá 23), poslední měsíce byly strašně náročné, já dostal novou práci, kde jsem byl dlouho, poté virová epidemie, kde jsme spolu kvůli různým karanténám nebyli snad měsíc. Přítelkyně tak nějak vycítila jistý stereotyp, potřebu si užít ztracené mládí, ale stejně jsme se snažili trávit spolu čas, nebo aspoň já to tak slepě viděl, že se snažíme oba, a aspoň já se snažil tyhle problémy nějak řešit, ale už jsem tak nějak cítil, že to z její strany není úplně ono, že už jsou kamarádi nade mnou.

Všechno to vyvrcholilo teď s úmrtím v jejich rodině, kdy se v přítelkyni (vždycky psychicky velmi složitá povaha) něco bloklo, smrt ji dost vzala, a jakoby zablokovala všechny své city. Oznámila mi, že už mě nemiluje, že teď vůbec neví co dál, co vlastně chce. Já se ještě pár týdnu jí snažil nějak pomoct, snažil se o tom mluvit, řešit to, ale z její strany byla vždy odpověď nevím, že potřebuje čas, že neví co se to v ní stalo. A odpovědi typu, že o mě nechce přijít, že mě má stále ráda, ale že prostě city ke mě tam teď nejsou, a neví proč a nechce mě dál takto trápit. Přitom už mi bylo jasné, že se jen bojí udělat ten zásadní krok právě ona...

Já se trápil, ale chtěl jsem i přes to bojovat, pomoc ji v tom těžkém období, ale nenechala si pomoct, upnula se pouze na kamarády, a mě odstavila prostě bokem. Nakonec jsem usoudil, že nejspíše potřebuje čas pro sebe, že to tak pro ní, a pro náš vztah bude nejlepší, tak jsme se tak nějak společně dohodli, že se rozejdeme, i když jsem věděl, že já nechci, že já jí miluju, a budu se teď trápit ještě stokrát tolik.

Nyní jsou to 3 dny od rozchodu, já jsem v depresích, protože jí pořád miluju, a doufám v to, že mi napíše, že už ji to vše došlo, myslím na ní každý den, ale snažím se držet nějaký odstup, i když to bolí. Bohužel, co si všímám, a přes kamarády vím, jí to zase tak nevzalo, chová se pořád chladně, jako po tom úmrtí. Já vím, že mě vždycky milovala, ona ví, že jí miluju, ale prostě se v ní z ničeho nic něco zlomilo...nikdo to nechápe, všichni, co jí znají říkají, že neví, co se to v ní teď děje, není jí to podobné...

Setkali jste se s něčím podobným, že deprimující zažítek vašeho partnera takto změnil?
Jak se mám teď zachovat, navazovat kontakt, ať se neztratí vůbec nebo naopak hodit ignor?
Mám po nějakém čase udělat já ten první krok?

Děkuji za rady, jelikož momentálně jsem strašně na dně a nevím si rady. Všichni kamarádi říkají, ať se na ní vykašlu, ale zapomenout mi nejde, a pořád mám v sobě takový ten pocit, že to byla láska mého života...