Nemáme kam jezdit. Co dělat?

Budu Vám odpovídat řádek po řádku...Máte otce v přibližně stejném věku jako já TATÍNKA. Upozorňuji že nejsem sentimentální, ani tatínkova holčička. Párkrát jsem dostala facku, nezastal se mě u macechy, neznala jsem pusu, mazlení, protože na to nebyl. Ale je to tatínek. Dal mi život, po smrti mámy mě nenechal v kojeňáku, oženil se aby si mě mohl vzít z pěstounské péče u babičky. (dřív se na to hodně koukalo). Dnes se vidíme jednou za půl roku, jezdíme za sebou na střídačku, v létě když je moje nevl. dcera (jsem taky macechou :D) u babiček tak má taťka volné ubytování v jejím pokojíčku. Vy řešíte špatný stav chalupy, já bych řešila špatný stav otce. Umím si představit, kdybych přijela na návštěvu za tátou v té skupině co píšete - 8 mi lidí, tak by chudák měl taky asi radost, až bychom odjeli a on měl klid Každý jsme nějaký, někdo rád pozve celé příbuzenstvo, nachystá grilovačku, postele na spaní a má víkend podle svých představ. Jiný člověk je samotář, má rád svůj klid. Což ale nevylučuje že má rád své příbuzné!

Chalupu opravujete proto, protože jednou bude Vaše. Váš otec je nemocný, peněz má málo a je mu fuk, jestli má děravé okapy, on je rád, že má střechu nad hlavou, svojí chaloupku v Beskydech. To mu stačí, to mi věřte.

To že nechce aby mu děcka poztrácely nářadí, nezlobte se na mě, ale to mi přijde naprosto normální. Manžel když si jede ke svým rodičům něco udělat na autě, tak jeho taťka krouží okolo jako jestřáb a hlídá, aby půjčené nářadí vrátil na své místo. Co je na tom sakra špatného? Někdy když jde do extrému, a čertí se, že ten šroubovák se válí v trávě místo na podložce (odložen na vteřinu),tak se tomu pousmějeme, Je to tolerance ani tak ne ke stáří, ale prostě jsme lidi. Každý máme něco, na čem lpíme, co nesnášíme. Každý.

Třeba si nepřeje, aby jste mu postavili druhou chatu na jeho zahradě. Má rád svojí chaloupku, i když starou, ale věřím že to je srdeční záležitost, je to domov a tuší, že až si budete stavět chalupu druhou, tak ta jeho půjde do háje. Třeba má rád výhled na zahradu ze své chalupy a je úplně fuk, jestli kouká na přerostlé bodláčí. Lepší bodláčí, než staveniště. Chce si ve své chaloupce v klidu dožít. Herdek na to má právo! A Vy, jako dcera byste mu měla pomáhat, bez přemýšlení, jestli z toho budete mít nějaký zisk nebo ztrátu.

Já třeba ještě před pěti lety, když se mě táta ptal, co chci k vánocům, tak jsem si řekla o hrnce, ale kvalitní. Měl dostatečný příjem a já věděla že mi je koupí. Abych se nemusela stydět, tak jsem mu řekla ať mi ale nekupuje už nic k narozeninám v září a ať se domluví i s babičkou a sestrou. Když začala krize, naši šli dolů s platem. O dost. Tyhle vánoce jsem si řekla že bych si moc přála šampon od Nivey na objem, že po něm dlouho koukám, ale 90,- korun mi přijde moc. Reaguju na situaci, přijde mi to normální.

Víte, nezlobte se na mě, ale fakt jsem na tohle alergická a je mi z toho smutno. Pracovala jsem na LDN. Dědeček, který byl normálně pohyblivý, samostatný, byl "odložen" dětmi na LDN s tím, že občas mu vylítne cukr a párkrát ho doma po příchodu z práce našli v hypo. Dědečka jsme srovnali snad za 14dní, úpravou diety a léků a mohl jít domů. Děti ho nechtěli, furt samé kdesi cosi. Za 2 měsíce to dědeček vzdal. Přestal komunikovat, jíst, chodit, nevnímal okolí. Děti jsme viděli akorát jednou měsíčně na sesterně, když si přišli pro prachy a dědovi nechali pytlík s pomerančem a sušenkou. Denně jsem chodila okolo jeho baráku. Za chvíli jsem viděla nové okapy, nová okna. Když děda umřel - protože chtěl!- věřte tomu že to jde,(nemyslím eutanázii,ale člověk dokáže umřít sám ze své vůle, resp. nevůle k životu) tak dětičky naklusali pro věci z jeho stolečku a ohromně plakali. Bylo mi z nich na

K Vaší otázce Co dělat? Vysvětlete dětem, ať se dědovi nehrabou v jeho věcech, ať nepovykují a nedělají u dědy rambajs, protože má rád klid. Manželovi nic vysvětlovat nemusíte, ten si myslím že je v pohodě, snaží se pomáhat, patrně si uvědomuje, že tchán je sám a nemocný, rozpadá se mu střecha nad hlavou a pomoc potřebuje. Sobě vysvětlete, že je to Váš otec, jiného otce nemáte a až jednou ... tak Vás to možná bude bolet. To, že tu nemůže být věčně, si bohužel uvědomíte, až to přijde.

Ano, je to otec, i když má své mouchy - svůj styl života a jedná tak, jak sám uzná za vhodné. Nebudu to víc rozebírat, to udělaly už kolegyně, každá podle svých životních prožitků. Jenom jednu poznámku si neodpustím. Celý život jsem si vyčítala, že jsem měla jenom jednu dceru. Nebylo to mé rozhodnutí, ale prostě tak to život zařídil. Dneska jsem tomu ráda, protože vím, že se moje rodina alespoň nerozhádá kvůli majetku. Tolik jsem toho četla na poradně a navíc jsem si to i zažila na vlastní kůži po smrti matky. Bylo to pro mne děsné rozčarování, co majetek dokáže udělat z rodinných příslušníků. Všechno se úplně otočilo a dosavadní vztahy se rozplynuly vniveč. Také jsem měla skoro osmdesátiletou matku, která nestála o návštěvy mých vnoučat, jenom stále zvala mne samotnou. Ale respektovala jsem její rozhodnutí, i to, že nechtěla nic na domku měnit, i když peníze na opravy měla. Jenom jsem pozorovala, jak domek po smrti táty chátrá. Jsou to generační i majetkové problémy. Ale respektujme je, nevíme, jak se sami zachováme, až budeme v jejich věku.

Ach jo... Vás nemrzí vztah s otcem. Vás mrzí, že nemáte kde postavit chatu.. To je docela smutný

Ještě že Váš tatínek nejspíš nikdy neobjeví tento web. Po přečtení Vašeho nadpisu "Je to otec?" , byste už asi neměli kam jezdit...

25let jsme investovali peníze a čas do oprav chalupy kde bydlí 80ti letý manželův otec, roky jsme usilovali o to aby nám chalupu dal přepsat nebo řekl, že si máme jinde postavit vlastní. Od mládí byl manžel utvrzován, že jednou to však bude jeho a dům, že to co dělá tam dělá pro sebe, po rodičích matky zase sestry.Ta nedělala n a svém domě nic a mi dřeli. Pak jednou děda řekl, že chalupu dá vnukovi -synovi od sestry manžela a mi se zařekli že už nás tam neuvidí jestli to nepřepíše. Trvalo to 2roky než jsme ho přesvědčili, nakonec dal dům manželovi a jediné co od té doby můžeme je platit daně, opravy ale když podle svých představ chceme něco dělat nebo pozvat známé tak jsou řeči. Nikdy bychom to už takto neřešili ale raděj si koupili chalupu svojí a dědovi ať barák třeba spadne na hlavu.Jelikož jsme tam 4 roky bydleli, klíče máme od té doby, manželův otec využívá vše co jsme tam dali, opravili koupelnu, wc, kuchyň a my můžeme na víken přijet uklidit a další víkend začneme tam, kde jsme minule skončili. Děda pouští do domu různé lidi a nechá je projít půdy a td. bohužel naše slova jsou naprosto zbytečná. No a až tu jednou nebude tak nás čeká zase jen investice do zdevastované kuchyně, vyměnit okna a td...Barabizna, zahrady a pole na nic, jen to žere spousty peněz.Když jsme byli mladí bylo to fajn vypadnout na vesnici ale už je nám také 50 a já jsem v ID a to děda těžce nese jelikož k potřebě jsou podle něj jen lidi co od rána do večera dělají. Nářadí máme označené ale i tak ho děda roznosí a půjčí a my pak zase koupíme nové. Ani nevíte jak vám rozumím!

začněte natírat branku - a až děda řekne že je to špatný tak mu řekněte, že až to budete natírat podruhé tak už tady nebude...drsné - ale funguje, no pokud si myslí že tady bude do sta tak nebude...přestante tam jezdit nebo si se sestrou ujasněte majetkové vztahy a dědovi řekněte že to budete financovat pokud to bude vaše se sestrou..., do převodu si může dát věcné břemeno - doživotního bydlení, žadné opravy ...atd...nic jiného neuděláte - bohužel a dědu nepředěláte...