Zemřel nám pes

Nechápu jen dodatky.

Nedbalost na veterině u 14ti letého psa? No to snad ne!

Moje mamka několikrát denně brečí, kdysi jsem chodila k psychiatrovi, tak mě napadlo ji předat odborníkům, aspoň k psychologovi, sama to navrhla, ale pak to zavrhla, že "na kecání jen tak nemá čas”. A mně osobně psycholog také nemohl.

Co ti psycholog nemohl?

Já doteď měla hlavně výčitky, ale teď mi dochází

Výčitky, že jste se o psa nestarali, ten zázrakem dožil krásných 14 let a teď Vám to oběma s matku docvaklo?

...

Nejste pro něco takového a měli by jste si dát pauzu o chov nějakého zvířete. Psycholog bude lepší řešení, než pejsek. Ten potřebuje 100% péči a spoleh na svého majitele. Né labilního člověka.

Zní to drsně, ale i to je můj pohled na smutnou událost z druhé strany.

Možná se pletu a možná taky ne.

...

U každého se délka vyrovnání různí. Záleží, jaký byl těch 14 let vztah.

Sisi, máš naprostou pravdu. Vidím to ve svém okolí.

Tazatelka ovšem asi čekala, že jí tu všichni politujeme, ale jiný názor, který se blíží realitě je potřeba taky umět přijmout. Člověka to dokáže posunout (což se asi nestalo, ale možná časem...)

To jsou hodně smutné zážitky , také jsem musel svého oříška nechat uspat v jeho necelých sedmnácti letech , a protože jsem věděl že to už musí přijít tak jsem o tom přemýšlel a přitom jej hladil - no a stále to hlazení i po čtyřech létech na své dlani cítím a vzpomínám.

Smrt je něco přirozeného, prostě si zvyknete. Také jsme si zvykli. Vzpomínáme i po letech. 14 let, krásný věk.

Chce to opravdu čas. Se svým svědomím a výčitkami se musíte srovnat sama. Někomu to trvá holt déle. Byla chyba, že jste si kočku koupily jako náplast za psa. Kočky jsou něco jiného než pes. Možná k ní nepřilnete nikdy tolik jako k psovi.

Problém u vás v rodině nebude pouze v tom, že vám zemřel pes. Zkuste obě navštívit odborníka!

Nám nikdy nezemřel,ani pes ani kočky a že jich bylo. Všechny pošli. Zemře pouze člověk!

Já to nechci číst, stačí mi nadpis. Moc s Vámi soucítím. Zažila jsem to s milovaným kocourkem. Už je to několik let a pořád na něj myslím, i když mám jiné dvě kočičky. Je mi Vás líto a toho pejska také. Je tady smajlík s pláčem, ale nějak se mi ho nechce vložit. Držte se, už se nedá nic dělat.

Jak dlouho tohle bude trvat? Vy se v tom smutku sebemrskačsky udržujete. Místo abyste si realisticky řekla, že jste měla fajn psa, měl určitě dobrý život a ve 14 odešel do psího nebe, což je krásný věk! A život jde dál..Chápu, bolí to, ale to patří k životu: rození a umírání..Nějaké volání, aby se vrátil starý pes, mi připadá dětinské až hysterické. Vy to musíte v sobě uzavřít. Asi potřebujete zaměstnat. Hodně starostí a hodně práce. Jednou příjde čas a bude další pejsek.

S tím, kdo odešel, ať je to člověk nebo zvíře, je potřeba se rozloučit. Vím, že to zní možná příliš ezotericky, ale je to pravda. Najděte si chvíli, kdy budete úplně sama a nikdo vás nebude rušit. Myslete na svého psa, klidně i plačte, ale za všechno mu poděkujte a pusťte ho ze svého srdce, řekněte to i nahlas a zkuste to procítit, pouštíte ho snad do další dimenze, nevím jak to jinak nazvat. Pusťte ho, protože neustálým truchlením a pláčem a neschopností se rozloučit ho prostě držíte u sebe, aniž by to komukoli z vás k něčemu bylo. Vím, že to zní divně, ale je třeba to pochopit a uvěřit tomu, že nejvíc svému milovanému psovi prospějete, když mu poděkujete a pustíte ho. Rozlučte se s ním, a pak budete schopna na něho vzpomínat s radostí a bez toho ničivého žalu.

Tohle mám ověřené na vlastní kůži a na dvou psech, které jsem milovala a odešli mi.

ono je kolikrat psa lepsi uspat nez kdyby trpel , pes vam nerekne ze ho neco boli a trpi , pokud se dozil 14 tak myslim ze je to dost , pokud mel dobry zivot, dostaval to co potreboval tak je na case jit dal

Já jsem přišla o fenečku, měla 15 let, během půl hodiny. Vyšly jsme z domu na čurání a já jsem přesně věděla, že má šílenou bolest. Nějakou dobu jí nechutnalo a já ji lákala někola sousty z ruky. A pak už jedla sama. 15 let, tolik se událo a ona stála vždycky při mě. Byly jsme sžité, četly jsme si přání z očí. Na veterině vet řekl, že je to nádor na játrech, který prorůstá do zádíček, že musí mít strašné bolesti. A uspal ji. Neměla jsem čas smířit se s tím. Od chvíle, kdy jsme vyšly z domu, uplynulo půl hodiny. Zhroutila jsem se a sestra pravila, že jsem ji nezabila, ale že jsem udělala službu kamarádce. 14 dní jsem se nemohla zastavit, nemohla jsem zastavit slzy. Osud se na to nemohl dívat a během jednoho nedělního odpoledně mi poslal štěně, jorkinku Dorotku a té jsem a vlastně dodnes a to už je jde na 16. rok, o Bubu vyprávím. A vlastě o Andym také. Ten měl 15 let a zaběhnul se dceři.