Jít či nejít k psychiatrovi?

Gabrielo, nevím, jak jsi na tom s volními vlastnostmi, od slova vůle. A jak dalece necháváš takovým negativní emocím volný průběh. Ale musím ti říct, že takové emoce míváme jednou za čas všichni. A je potřeba je zkrotit, protože i my jsme důvodem k takovým nenávistným projevům. Nikdo nejsme dokonalí!Jestli toto nedokážeš sama, pak se už rozhlížej po nějakém bezva zaměstnání. Jako třeba hlídač majáku, hrobník, zapisovač dat na severním pólu... Ale nenechávej sama sebe na pospas emocím. Nedovol jim, ať s tebou tak lomcují. Jsi pak jako narkoman, ze kterého mluví droga a který není sám sebou. Nedovol, ať jsi pouhou loutkou. Pohlídej sama sebe a nauč se emoce ovládat. A začni dýcháním. Poohlídni se po cvičení jógy, karate a podobných cvičeních. Poklikej, pohledej a zapracuj na sobě. Jinak zkončíš sama v cele smrti. Přeji ti, abys byla bezva kamarádkou, bezva dcerou a pak kolegyní, maminkou, manželkou, která je plná pochopení a laskavosti.

PS: Hledáš pomocnou ruku? Najdeš ji na konci svého ramene

Pokus se někdy kouknou sama na sebe. Jakoby ses postavila vedle sebe. Nemyslíš, že jsi srandovní, když mlátíš do něčeho botou?!

Dobrý den,

vy budete tak trochu neurotický misantrop. Paranoidní k tomu. Já sama nemám s lidmi příliš moc trpělivosti, mám málo přátel a jednoho monogamního partnera. Ti všichni moje výlevy a nálady snáší, naslouchají mi, když nadávám, apod. Nemám ráda řvoucí děcka a důchodce. Vy potřebujete to samé - potřebujete mluvit o sobě, o tom, co vás štve, co máte ráda. Pokud nemá kdo naslouchat, dusíte svoje pocity v sobě a pak to dopadá tak, že se praštíte o roh kuchyňské linky a bušíte do něj "za to" botou. Kdyby vás někdo viděl, udělal by si kolečko na čele. Takže pokud máte aspoň jednoho kamaráda, kamarádku, přítele, někoho, komu věříte, mluvte. Pokud nemáte, popřemýšlela bych nad návštěvou psychologa. Pěkný den

Zdravím, na Tvůj dotaz jsem narazil sice úplně náhodou, ale řekl bych, že občas zažívám něco podobného. Taky mě štve, když mě někdo nebo něco zdržuje (např. staří lidé při vystupování z MHD nebo zdlouhavá práce na PC...), ale není to tím, že by to bylo kvůli tomu, že bych někam spěchal, prostě to tak je z principu. To si pak musím v duchu říct: "klídek, jednou na tom budeš stejně" v případě těch důchodců. Pozoruju u sebe tzv. přednasranost a ignoranci nejen k lidem. Když se mám seznámit s nějakým člověkem, tak "startovním" bodem je to, že na něho nahlížím negativně a v podstatě jím opovrhuju, postupem času se to naštěstí většinou zlepší. Ale myslím, že správné by bylo k němu přistupovat neutrálně nebo nejlépe pozitivně. Většina lidí mně totiž připadá tak nějak povrchní, připadá mi, že se zajímají jenom o to jak získat co nejvíc peněz a moci a nejvíc nesnáším takové ty povýšenecké osoby s přehnaně sebevědomým chováním. Nejhorší na tom je, že se jim čím dál víc přibližuju, protože nabývám dojmu, že tak je to v dnešním světě správné a možná si tím i léčím nějaké ty komplexy. Co se týká dětí, tak ty taky nemám moc rád, ale jenom do určitého věku Teď nechci, aby to vyznělo nějak jinak než je myšleno... Prostě mě štvou malé děcka, které si hrají a křičí. Je to nejspíš tím, že jsou šťastné a bezstarostné, což jim samozřejmě přeju, ale zároveň závidím. A ty nálady, kdy mě nic nebaví jsou u mě také celkem běžné, z části je to asi proto, že většina věcí, které v životě dělám má z dlouhodobého hlediska pramalý smysl - to mě trápí a proto by si měl člověk najít těch pár věcí, co ho baví a toho života si aspoň trochu užít. Jenže i to je u mě problém. No ale abych se vrátil k Tobě - je možné, že to jsou jenom dočasné stavy (to mládí...), které po pár měsících odezní, ale je taky možné, že se začíná rozvíjet nějaká větší porucha nálady, úzkostná porucha, nebo prostě nějaká deprese. Já osobně bych Ti návštěvu psychiatra doporučil, protože tím nic nezkazíš a je to asi jediný člověk, který se může vcítit do Tvých problémů a zároveň je řešit, i když třeba takové stavy sám nezažil. Já jsem u psych. zatím nebyl, i když mi to bylo doktorem doporučeno. To, že ho Tobě doporučuju a sám ho odmítám je sice trochu v rozporu ale to není tím, že bych nevěřil, že mně pomůže, ale tím, že si ještě pořád myslím, že na tom nejsem zas tak špatně, abych k němu opravdu musel. Přeju Ti, aby ses měla čím dál líp.