Jsem na tom skoro hůře nez babička,ktere samozřejmě hrozně chybi,ale mam pocit ze uz se s tim pomalinku smiřuje. Přemýšlela jsem i nad psychologem,ale nemůžu,protože díky budoucí praci nemůžu mít záznam o nějakých psychických problémech(nevim jestli se to da považovat za problém,spíš je to prostě neutichajici smutek,můžu vykonávat cinnosti jako všichni ostatní) přemýšlela jsem i o nejake ja nevím jak to nazvat, vestkyni(?) která by mi třeba řekla jestli mi deda odpustil,dala mi nějaký vzkaz..snad chápete co tim myslím
Máte nekdo zkušenosti jak se přestat trápit nebo co by mi pomohlo? Dekuji
6x
Hezký den
Možná by pomohlo si uvědomit,že není na světě člověk, kterému by někdo neumřel. Tato bolest z pomíjivosti a smrtelnosti tohoto světa je stará jako lidstvo samo. (Již Buddha poradil ženě jíž umřelo dítě a nosila je v náruči v domnění že je může něco "uzdravit",/že jí dítě uzdraví ale / ,aby mu donesla zrno hořčice z domu v němž nikdo neumřel (tedy jako kde nikde nikomu nikdo neumřel, pochopitelně takový dům nenašla zrno nepřinesla, ale pochopila čímž prozřela a ulevilo se jí) Smrt je ale pro umírajícího pozitivní skutečností, neboť zde většinou již před smrtí mnoho trpěl (pokud nejde o náhlou smrt) a smrt je vysvobození, vašemu dědovi je určitě lépe než před smrtí kdy se jak píšete trápil a není sám, takových lidí (a nejen jich i zvířat a rostlin ) umírajících jsou miliony... I Vy i já i všichni co jsme nyní na poradně jednou zemřeme, je to jen otázka času a je to nevyhnutelné, život je krátký nechte tedy mrtvé svému osudu (nevíte zda a jestli v jaké formě existují nebo neexistují dále, vždyť jen podle zákona o zachování hmoty a energie se může vše jen přeměnit nikoli však jen tak z ničeho nic a někam "zmizet") a žijte... i když je to těžké
3x
Trápíte se pro něco, co vám ubližuje a nedovoluje vám na dědečka vzpomínat beze tísně a bolesti. Zkuste ale přemýšlet tímto směrem: Váš dědeček vás měl rád, a kdyby měl možnost vědět, jak se teď kvůli němu trápíte, určitě by si to nepřál, dělal by všechno pro to, aby vás toho trápení zbavil. Určitě by si velmi přál, abyste na něj vzpomínala bez výčitek, s radostí, aby pro vás vzpomínky byly těmi nejkrásnějšími chvilkami, kdy budete aspoň ve své mysli s ním. Jistě by se tím, co prožíváte, velmi trápil a nechtěl by to. Jistě by si přál, aby vaše úvahy směřovaly k tomu krásnému, co jste spolu prožili. Proto to tak udělejte. Opusťte chmurné myšlenky a vzpomínejte s láskou. Přijdete jistě na to, že nejhorší na tom všem je to nesdělitelné, co pro vás dědeček znamenal. To se nedá nikomu vypovědět, nijak předat, ale je to krásné, stopa, kterou ve vás dědeček zanechal. tak se radujte z ní a netrapte se tím, co vaši vazbu na dědečka tímto způsobem poznamenává. Kdyby dědeček mohl, tak jistě udělá všechno pro to, abyste si nic nevyčítala. Tak mu to udělejte kvůli a pomyslně tím netrapte i jeho.
3x
Nevyčítejte si, že jste dědečka v těžké nemoci už neviděla. Druhý manžel mé matky, vysoký, statný, pohledný chlap se rozstonal. Rakovina kostí, hrozné utrpení, trvalo to přes rok. Když jsem ho viděla naposledy, pamatuji si jen ty jeho smutné oči. Nic jiného na něm nebylo. Vážil snad 30 kilo. Byly to jen kostičky oblečené v pyžamu. Jak mně bylo smutno, to se nedá vypsat.
Buďte ráda, že jste si dědečka uchovala v paměti takového, jaký byl - zdravého, veselého, společenského, milujícího...Budete na něj mít pěknou vzpomínku, pořád lepší, než když vidíte člověka umořeného nemocí.
Vzpomínejte na něj s láskou, určitě Vás měl rád a jistě Vám odpustil, že jste se s ním nerozloučila. Bylo to totiž pro dobro Vaše i jeho. Jaga.
2x
Jak tu bylo napsáno, váš život za moc nestojí a tak ty nelibé pocity nějak transformujete do zesnulého dědečka. Je jedno německé přísloví - Alles macht uber zeit - všechno má svůj čas. Takže "propusťte dědečka", popřejte mu vše dobré do dalšího života a začněte se věnovat sama sobě. S tou fotkou u sebe nebo svíčkou u fotky to nepřehánějte, a´t může v klidu odejít.
2x
Zemřeli kdokoliv, vždy to má nějaký důvod, který my nikdo nemůžeme znát. Vaše přehnaná sebelítost neubližuje jenom vám, ale také, když nepřiměřeně truchlíte po dědečkovi, vůbec netušíte, jak mu bohužel ubližujete. Neumíte si představit, co se děje s jeho duší, která dávno měla odejít do světla a nemůže, protože vy ji tu držíte. Nyní již propásla tu dobu a je tu uvězněna, nedokáže najít cetu, možná bude potřeba, aby jji někdo odvedl tam, kam patří. Dědeček vám dávno odpustil a nyní je hodně důležité, abyste odpustila sama sobě, udělejte to co nejrychleji a vše bude v pořádku.
1x
1x
Až budete sama, zapalte svíčku, fotku dědy si postavte a povídejte si s ním. Hodně lidí v životě nestihlo přijít včas za někým blízkým. Tak se to stává. Mně zavolal lékař, že mi umřela maminka a já byla na cestě k ní kousek od nemocnice. Jsou věci, co nevrátíme. Čas to trápení otupí a měly by zůstat jen krásné vzpomínky. Jestli jsou to čtyři roky a u Vás je bolest tak akutní, jak popisujete, není to normální a je to opravdu na psychologa. Jde tady o Vás, abyste z toho sama neonemocněla.
Liško, máte pravdu. Mám matku, ležáka, v DD se zvláštním režimem, dala ji tam sestra. . I když naše vztahy s matkou nebyly nejlepší, hodně preferovala vždy mou sestru, já byla až ta poslední, hodila jsem to za hlavu a jezdila za ní těch 40 km na návštěvy. Od poloviny února zakázali návštěvy. Nejprve kvůli chřipkám, pak to hned přešlo na koronavirus. Neviděla jsem ji tedy už asi 3 měsíce. Je jí 88 let, říkám si, co když už ji nikdy neuvidím? Umře tam sama a ani ji už nepohladím. Myslím na to často a je mi moc smutno. Nevím, jak bych se s tím vyrovnala, kdyby něco.
Nechci přivolat něco zlého, ale i když se snažím na to nemyslet, každou chvíli mi vytanou vzpomínky, že tam leží tak sama, daleko od svých blízkých.
Nečekala jsem, že se s něčím podobným budu muset jednou popasovat. Jaga.
Ja mam tyhle stavy az poslední dobou,třeba první rok jsem to nijak zásadně neprozivala(bylo mi velmi smutno,ale asi jsem měla pocit,ze prostě jen někde je a ze se vrátí). Cim jsem starší,je to horší. Vzpomínám na to jak mi sestra rikala,jak se po mne deda ptá a chce abych ho navštívila. Každý mesic v den jeho úmrtí se modlim,povídám si s nim,pokud se jedna o nejakou důležitou vec,modlim se k nemu,aby mi dal silu,aby mi pomohl...hrozně bych si přála aby mi odpustil,abych měla jistotu ze se na me nezlobi. Chtela bych aby věděl ze ho miluji a aby na me byl pyšný. Hrozně by se mi ulevilo kdybych věděla ze se nemusím trápit a ze mi odpustil
Jaguš, někdy si myslíme, jak tam v samotě trpí, ale máti se upnula na jednu sestřičku... A když jsem se takhle utrhla z práce a dorazila v obavách za maminkou, tak mi chladně sdělila, že jsem nemusela jezdit, že mne teď nepotřebuje, a že sestřička Zdenička jí dala tamto a udělala tohle. Pak mne sprdla, že jsem jí přinesla tohle moc velké, tamtoho málo a tohle vezmi zpátky domů...Vzala jsem to vykolejená přes sesternu a andělská Zdenička mne poučila, že i tohle je projevem demence. A že klídek, i to je život. Dodnes, kdy už máti není, Zdeničku z dálky zdravím. Ještě, že takové jsou!
1x
Život není fér? Proč? Snad když onemocní a zemře mladý čověk, dítě, i starší děti zemřou dřív než rodiče. Ano, to není fér. Dědeček měl asi věk, byl nemocný a trpěl. Přejte mu klid, jistě si ho přál i on sám. Odpusťte sama sobě, máte-li pocit, že jste někomu ublížila. Já ten pocit nemám a jistě i dědeček neumíral s tím, že mu někdo ublížuje.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.