Určitě to sem nepatří a je to strašně dlouhé. Dnes je mi mizerně a potřebovala bych se někde svěřit, třeba mi to pomůže, jen ten pocit, že jsem to nekam napsala.
Jsem neschopná 18-ti letá holka, co tak tak pracuje. Můj problém je v tom, že si pořád nedokážu přiznat, jak špatný člověk jsem.
Asi bych zmínila několik věci, kterým dávám za vinu mou neschopnost. Vždycky byly v naší rodině problémy, jako to, že otec pil, fyzicky, ale hlavně psychicky nám ubližoval. Moje máma naopak taky nikdy nebyla nejlepší máma, ale uznávám, že to měla hodně těžké.
Když vzpomínám na dětství, vybaví se mi to, jak jsme neměli co jíst, nebo téměř kde spát, jak jsem se ráno probudila a cítila kouř, protože rodiče kouřili ve stejné místnosti jako jsme spali, jak otec rozbil nábytek v celém domu ze vzteku a bylo toho mnohem víc.
Do toho jsem měla vždycky strašné potíže ve škole.
Bála jsem se už jako malá komunikovat, děti se mi smáli, že jsem moc vysoká, že mám po otci tmavší barvu kůže. Nejhorší bylo, že jsme bydleli v malé dědině a tam se znalo navzájem strašně moc lidí. Takže se mi posmívali i děti ze stejné školy, že viděli mého otce, jak pil krabičkové víno a seděl s bezdomovcema na lavičce.
Navíc jsem vždycky byla hloupá, nevím, jestli to bylo tím, že mi spadla fotbalová branka na hlavu, ale byla jsem vždycky jak zpomalená. Snažila jsem se, když jsem mohla, učila jsem se, ale nikdy mi to nešlo a nikdo mi nepomohl, takže moje známky byly už od 3. třídy strašné. Každý rok jsem neměla pomůcky do různých předmětů a učitele to nechápali a před celou třídou mi nadávali. Nejhorší bylo, když moje třídní paní učitelka zmiňovala, jak jsem neschopná a nemám žádnou snahu.
Postupem času, jak jsem dospívala mi přišlo všechno ještě horší. Pořád byly ty samé problémy a já už jsem to nezvládala. Neměla jsem s kým mluvit. Děti si mysleli, že jsem namyšlená a nemám zájem, ale můj problém byl v tom, že jsem se bála a neměla jsem nikdy s nimi o čem mluvit.
Po základní škole se to všechno naskupilo. Otec už lozil na střechu střešním oknem a vyhrožoval, že jestli mu nedáme poslední peníze na alkohol, tak skočí dolů. Tahali jsme ho za nohy dolů. Několikrát byl během 5 let na léčení, ale nepomohlo to. Když po dlouhé době odešel pryč, musela jsem hned po základce nastoupit do práce.
V 15 jsem hledala práci a máma mi nadávala, jak jsem neschopná. Měla jsem několik brigád a nikde jsem ale nedokázala vydržet. Už dlouhou dobu , od dětství jsem pociťovala problémy s psychikou, ale zvykla jsem se uzavřít před celým světem a když jsem měla jít dělat něco jiného, najednou to pro mě bylo strašně těžké .
Pak to začalo být mnohem silnější. Měla jsem období, kdy jsem neměla sílu na nic. Byl to tak půl měsíc, co jsem jen ležela, nemohla jsem jíst a cítila strašnou bolest uvnitř. Moje máma byla strašně naštvaná, protože jsem samozřejmě nebyla snad půl měsíce v práci. Říkala, jak jsem líná a že peníze potřebujeme. Rodina mě za to hodně nadávala a já to opravdu nezvládala a sama si začala ublizovat.
Poté nastalo období, kdy jsem se cítila lépe a měla jsem více energie, ihned jsem nastoupila do práce. V práci jsem zažívala různé stavy. Měla jsem strašnou úzkost, několikrát se stalo, že jsem energie měla až moc a měla jsem pocit, že musím něco udělat, aby přestal ten tlak v hrudniku. A pak jsem taky z ničeho nic zase pomalu padala do pocitů, jako že jsem byla bezdůvodně smutná a chtěla jsem zemřít.
Vždycky, když jsem se dostala do toho stavu, kdy jsem nechtěla žít, tak jsem nešla do práce. Nešla jsem třeba 2 týdny, dokud to nebylo trochu lepší. Pak už s tím měli problém v práci, ale i máma, protože jsem si samozřejmě nemohla chodit do práce jak jsem chtěla. Strašně jsem se trápila i tím, že jsem byla mezi moc lidmi.
Jeden den, když jsem se cítila docela dobře, jsem si šla zaběhat a pak jsem přišla domů. Dostala jsem zachvat a odvezla mě sanitka do nemocnice. Tam mi napsali zatím diazepam a rovnou řekli, aby mě máma objednala k psychiatrovi. Poté se to stalo asi ještě třikrát, ale až to přešlo, znovu jsem musela do práce a máma mi tvrdila, jak půjdeme k psychiatrovi, ale nakonec jsem ani objednana nebyla.
Od té doby už nějak ubehla strašně dlouhá doba a moje stavy se snad pořád zhoršují. Jsem strašná zátěž rodiny a nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Máma mi strašně nadává, ale já se opravdu snažím a bolí mě, že to nevidí.
8x
Předně, nejste neschopná. Naopak bych řekl, že pokud jde o písemný projev, jste nadmíru schopná. Projděte si některé zdejší dotazy a uvidíte, že mnozí nejsou schopni pořádně zformulovat dvě věty, o chybách nemluvím. Už tady bych viděl velkou přednost! A to je pouze malinká část vaší osobnosti, do které jste nám dala nahlédnout, a je naprosto nadprůměrná. A podobně na tom budou i ty další, o tom nepochybuji. Jenom děláte dvě základní chyby - jednak se obrovsky podceňujete, ale hlavně, vlečete za sebou pořád břímě minulosti. Odtrhněte se od toho. Hlavně ve svých úvahách. Jste mladá, dobře píšete, pravděpodobně i dost čtete, jinak by váš projev nebyl takový. Prostě vyjděte, vyjděte ze svého prostředí. Teď tomu sice doba nenahrává, ale pusťte se do nových věcí a nevracejte se v myšlenkách zpátky. Hledejte, objevujte a dokazujte si, jak jste dobrá. A dobrá určitě jste. Jak říká klasik: Všude je nějaké vpřed.Tak, Aničko, vpřed! 
7x
Jinak Čeština mi vždycky docela šla, ale tohle jsem jen nějak naházela a vůbec si to nezkontrolovala, tak jsem si říkala, aby to nešlo vidět.
4x
Mám sestru, když se stane, že odpadnu a nejdu do práce, což se stane hodněkrát, máma pracuje sama a já pro ni nemám tolik peněz, kolik by si přála.
3x
Aničko, nejste neschopná, to se Vám jen zdá, to si jen namlouváte, protože nevíte kudy kam. Jenom jste ve špatné rodinné společnosti, a pochopitelně to nezvládáte, toho zlého je kolem Vás moc a moc. Napištemi vnitřní poštou ne ajka5@volny.cz, zajistím Vám přednostně psycholožku / psychologové mají dlouhé objednací doby, je jich málo / a pomohu Vám se vším ostatním, abyste nebyla pod vlivem matky a otce, pokud tedy opravdu jsou takoví. Určitě se pro Vás dá najít vhodná práce a o té škole, jak Vám tady radí, byste také měla uvažovat. Hlavně ještě zabojujte, podle toho, jak jste to napsala, na to zjevně máte. Pěkný víkend...neseďte doma v tom prostředí a vyjděte si do přírody, na sluníčko. A ozvěte se! ajka
3x
Dobrý den. Aničko, k tomu psychiatrovi se objednejte sama. Ten Vám může napsat vhodné léčivo, které by Vám mělo pomoci. Jste na tom psychicky hodně špatně, musíte to začít řešit. Když to necháte být a budete se tím trápit sama, bude se to jen zhoršovat. Také by nebyly od věci nějaké vhodné terapie, popovídání s psychologem. Aby jste se měla komu svěřit a měla s kým své pocity řešit. Nejdříve musíte vyřešit svoji psychiku, abyste mohla v zaměstnání fungovat. To by máma pochopit měla. Zkuste se poohlédnout po práci, kterou byste mohla dělat třeba na čas z domova, pokud Vám máma nadává, tak ať Vám takovou sežene. Máma by Vás měla spíše podpořit v tom, abyste si doplnila vzdělání. S tím základním budete mít problémy a to by chápat měla. Je třeba, aby i ona pochopila, že jste nemocná a musíte se nejdříve léčit. Přeji Vám, abyste u ní našla více pochopení a opory.
2x
2x
0x
No já jsem si všimla jedné nesrovnalosti v příběhu.
"Když vzpomínám na dětství, vybaví se mi to, jak jsme neměli co jíst, nebo téměř kde spát, jak jsem se ráno probudila a cítila kouř, protože rodiče kouřili ve stejné místnosti jako jsme spali, jak otec rozbil nábytek v celém domu ze vzteku a bylo toho mnohem víc."
Píšete, že otec rozbil nábytek v celém domě a přitom jste neměli ani kde spát a všichni jste žili pouze v jedné místnosti? Nebo ráno šli rodiče schválně kouřit do místnosti, kde jste spali? 
Proč by to dělali?
Ono mi to trochu neštymuje i v jiných pasážích, ale OK, nebudu se v tom vrtat. Jen se zeptám, s jakým záchvatem Vás odvezla ta sanitka? Kdo ji zavolal? Kdo všechno je ta rodina? O žádném sourozenci není v tom elaborátu ani zmínka. Táta od Vás odešel a tak je ta rodina jen Vy a Vaše matka? Jak dlouhá doba od té příhody uběhla? "Strašně" dlouhá doba je pár týdnů, nebo několik let? Předpokládám, že už je Vám v této době víc než 15 let a nejste závislá na rozhodnutí matky, když už máte za sebou i to, že jste chodila do nějakého zaměstnání. K lékaři si můžete dojít sama a jestli trpíte úzkostmi a matka svou roli rodiče nezastává, nikoho jiného nemáte, tak byste to měla udělat.
Většinou jsme spali všichni v jedné místnosti a rodiče opravdu z nějakého důvodu kouřili v té samé místnosti.
Předtím jsem už někomu psala, že mám sestru a právě teď už bydlíme já, máma a sestra a všechno je lepší.
Rozhodně se zkusím co nejdříve objednat. Když jsem tehdy měla ty záchvaty, doktoři říkali, že to bude úzkost a mámě řekli, aby mě objednala k psychiatrovi. Máma mi dlouhou dobu lhala, že jsem objednaná a pak bylo spousta dalších problémů, díky kterým byl ten můj nejmenší.Hned na začátku jsem psala, že mi je 18.
0x
joudic, podle jedné fotky se nic nepozná. Mám s tím 2 špatné zkušenosti. Fotka hrozně zkresluje. A dokonce ani z jednoho, dvou setkání se nic moc nepozná.
Já měla štěstí taky na ortodontistku, kterou jsem si vybrala ne podle fotky, ale podle hodnocení lékařů - názorů. A měla výborné hodnocení. Psali i o její povaze pacienti, nejen o jejích kvalitách a chválili jí. To mě zaujalo a opravdu byla taková. Fotku tam neměla. A je fajn. Ale co se týče psychologa, ten musí sedět ještě víc než ortodontista. Před ní jsem na doporučení zubařky byla sice u ortodontistky, ale ta mi vůbec neseděla a nerozuměla jsem jí. Na mě se musí mluvit pomalu. A ona mluvila rychle a trpělivost žádnou neměla. Jinak k tomu vyzařování, to jsem si myslela taky, že to jde. Ale spálila jsem se a naletěla. Asi to nepoznám z fotky.
0x
0x
V 18 letech už nemusíte poslouchat matku. Proč? Objednejte se k psychologovi, psychiatrovi a řešte to! Snažila bych se co nejdřiv od nich se odpoutat a vypadnout. Matku neposlouchejte. Jen Vám škodí.
doplněno 09.04.20 17:31:
Některým lidem se nikdy nezavděčíte. Ani matce ne. Vždycky si najde něco, co jí chybí a spokojená nikdy nebude.
doplněno 09.04.20 17:37:
Oni, rodina Vám pije krev. Citoví upíři to jsou. Potřebujete změnit prostředí a obklopit se lidmi, kteří Vás mají skutečně rádi a váží si Vás. Jednoduché to není. Na nějakou linku důvěry zkuste teď zavolat. K psychiatrovi nebo psychologovi se teď asi nedostanete. Aspoň tu psychickou podporu potřebujete dostat.
0x
Vypadá to, že si dívenka jenom chtěla postěžovat, ale že na tom tak zle není. Na nabídku konkrétní pomoci vůbec nereagovala. Aničko, mám pro vás mnohem širší a zcela konkrétní nabídku pomoci, ale sem ne. A pokud se od toho, v čem žijete, co vás tíží, opravdu chcete odpoutat, musíte se ozvat, nutit vám určitě nikdo nic nebude. Ale možná vám to TAM vyhovuje: Napište, kontakt na sebe jsem vám dala!
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.