Proč byt ve vztahu

Já to pochopila až teď, kdy jsem s člověkem, který za to stojí. Pravidelně mi připomene, že stojí za to s ním trávit čas a vím, že mě posouvá dál.

A trochu jiný pohled - kamarádi budou brzo mít svoje rodiny a životy, přestanou mít na vás tolik času, rodiče vás opustí. Pro mě a funguje to asi obecně - opravdu šťastnej člověk je, když má to štěstí s kým sdílet.

Je moc fajn nebýt sám. Vdávala jsem se z lásky a měli se rádi. Pak nastalo horší období, kdy jsem si dokonce i přála jeho smrt. Že by vyřešila všechno.

Pak dokázal, že je chlap a nemusí se stydět podívat ostatním do očí. Od té doby ho mám ráda. Moc. I když jsme už staří. Máte si s kým popovídat, někdo Vás vyslechne, donese třeba sklenici vody, udělá nějaký vtípek, společně se zasmějete.

Vztah není jen o sexu, nakonec u nás už není vůbec o sexu a přitom ho mám pořád ráda. A on mě taky. Prožili jsme spolu hodně dobrého i zlého.

Jak stárnu, bojím se čím dál víc, abych nezůstala jednou sama. Neměla bych si takřka s kým popovídat, obě děti bydlí mimo náš domov a mají své zájmy. A taky bych si, kromě přehození kol u auta, neuměla sama nic spravit. Třeba tuhle zkrat na bojleru pod dřezem. Přišel, spravil. Já bych byla bezradná. On by si zase sám nic neuvařil. Kromě kávy a čaje.

Kdyby mělo být podle mých přání, chtěla bych umřít společně v jeden den. Ale to jsem pitomě skončila, že? Jaga.

Pro to všechno je dobré mít vztah a dobrého vztahu je třeba si vážit.

Zdravím. Jaký vztah? Ekonomický, přátelský, partnerský, citový, sexuální...? Už na začátku jste mě zarazil: "... proč vlastně byt ve vztahu, když to jak pozoruji zvladam i sám..." Vztah citový není to, když máte někoho na pomáhání, vaření, praní, uklízení..., a ukojení své sexuální potřeby. To je celé od začátku špatně. Dnešní chápání vztahu (mladými) je scestné. 14 - 15letí se předhánějí, kdo bude mít dřív sex, trumfují se, kolikrát za týden má kdo sex a která "ostuda" ještě sex nikdy neměla. A takový/á "ostuda" začne panikařit, kde někoho rychle splašit, aby se vyrovnal/a ostatním. Konečně se domluví s někým z vedlejší třídy, a jak to jde, sexují. A jsou spokojeni a chlubí se, že už mají taky vztah. Ale mají pouze "někoho", o kom si povídají s ostatními. No a tak si zvyknou být ne s někým, ale vedle někoho. A když pak dospějí, mají za sebou fůru sexuálních partnerů, a teď začnou být už "vychytralejší", řeší i peníze – kolik jich ten 2. má či kolik jich bude chtít ode mě, kdo má byt a jak ho budou platit. A žijí dál vedle sebe, protože jako děti – na vztah nezralé a nedospělé, se to takhle naučily. A o to všechno krásné, z čeho se teprve vyvine opravdový citový vztah, se připraví. Nejdřív musí mezi těmi 2 být sympatie a názorová podoba, být jim spolu hezky, příjemně, mile. Pak přijde zamilovanost, kdy je ta osoba tak krásná, tak sympatická a tak příjemná a milá, že chceme v její společnosti být co nejčastěji. A po celou tu společnou dobu jí chceme dělat radost, děláme a plánujeme věci, které ji těší a dělají ji šťastnou. Zároveň to samé musí cítit a dělat i ona. A pak jsme tak zamilovaní, tak se doplňujeme, že jsme spolu tak šťastní, že už nechceme být bez sebe ani minutu. A ty city přerostou v milování, kterým se ujišťujeme, že jsme na světě jen pro sebe. A v tuto chvíli máme opravdový citový a láskyplný vztah. Nemáme potřebu se s někým srovnávat, s někým se trumfovat, máme sebe navzájem a víc nepotřebujeme. Opravdový, pevný a důvěrný vztah funguje jen tehdy, když oba všechno děláme pro toho 2. Do citového vztahu, aby fungoval po celý život, žádné bonusy nepatří, musí nám dělat radost dávat, ne chtít brát. No a to všechno ostatní (to běžné uklízení, vaření, financování, opravování...) co je potřeba, pak děláme společně, nebo každý to, co umí lépe než ten druhý, ale pro společné blaho obou. Ale každý jsme založením jiný, a každý té velké a opravdové lásky není schopen. Proto je tak těžké najít si k sobě tu správnou 2. polovinu sebe sama. Ida

Zdravím. Lidé jsou spolu ve vztahu proto, že nechtějí žít sami a mají se rádi. Mají se s kým podělit o radosti i starosti. Jsou si vzájemnou oporou. Je fajn mít někoho kdo Vás pohladí, obejme, s kým je Vám hezky, na koho se můžete spolehnout a s kým vychováváte děti.

Jestliže o vztahu uvažujete jako o poskytování si navzájem servis, tak to je opravdu nesmyslné. Jestliže vám vyhovuje sedět u stolu sám, ležet v posteli také sám, koukat na něco sám, nesdílet, pak není o čem přemýšlet. Vztah nepotřebujete a jako starému mládenci vám bude lépe. Ale jestli si samotu na všech, dříve vyjmenovaných místech nedovedete představit, pak to stojí za uváženou. Ještě jsem se nezmínila o prázdném srdíčku, absenci tepla v něm, když pomyslíte na tu jednu, případně toho jednoho. A to je, myslím, to nejdůležitější.

Koukám, že jste vaši otázku aktualizoval, takže u vás asi žádná změna neproběhla.

Já jsem skoro 5 let rozvedená. Předtím taky nějaký vztahy byli. Momentálně jsem ve fázi, že jediný k čemu mi partner chybí jsou mužský práce který sama nezvládnu a musím za ně platit. Ale to mi až tak nevadí.

Po tom všem co jsem si v životě užila a zažila jsem ráda sama. Pokud nad tím přemýšlím nějak víc, tak jediný co mne napadá je, že kdyby se mi něco stalo / např. zlomená noha / , tak by se měl o mne kdo postarat. Ale toto se dá už taky zaplatit. Nechci znít nějak cynicky, ale asi jsem z těch kdo nespatřuje ve vztahu nějaký výhody.

Třeba jste na tom stejně, ale já nad tím narozdíl od vás nepřemýšlím.

Možná až se objeví NĚKDO, tak oba změníme názor a vám podobné myšlenky vyletí z hlavy ven a mě přestane singl život bavit.

Ve městě to možná jde být sám.Komunikovat přes mobil a PC. Takových mi bylo vždycky trochu líto. Pokud chce člověk žít bohatší život, tak se bez druhé spolehlivé polovičky neobejde. Ať vezmu cyklodovolené, kdy jeden zajišťuje obživu, druhý technickou stránku věci. Oba si sdělují zážitky a vzájemně si pomohou, když se jednomu nedaří nebo je marod... A na vsi je ta dvojice spolupracující jednotka, bez níž by nefungovalo hospodářství. Každý a potom i děti mají svoje povinnosti a pak společně sednou k jednomu stolu. Přitom je plno situačního humoru...Společné rituály, jako kafíčko se sousedy, oslavy, radost z toho, že mohu někomu udělat radost, že mám komu líčit zážitky, o koho si opřít hlavu u televize...

Zdravím

Vztah není podmínkou nějakého "většího štěstí" nebo "bohatšího života". Proč, protože ať žijete ve vztahu, nebo bez vztahu delší dobu tak si prostě na daný stav zvyknete, a začnete to tak brát jako normální a zcela plnohodnotné prostě nic vám nechybí ať tak nebo onak. Pro lepší pochopení, jednoduchý příklad. Pokud si pořídíte auto, tak si na něj zvyknete a časem si bez něj už nedovedete svůj život vůbec představit, vyvstanou pak takové otázky jako : "Jak může ten člověk, ti lidé vůbec žít bez auta?" Vždyť to musí být hrůza ! No vidíte a ti co auto nemají a z různých důvodů nechtějí si na to zase tak zvyknou že jej vůbec ale vůbec nepostrádají, protože pokud je třeba, tak se dá vše zařídit i jinými způsoby. A tak je to i s otázkou vztah/nevztah. Podíváte-li se na přírodu, tak máte živočichy kteří žijí v páru, nebo každoročně pár utvoří kvůli potomstvu, a pak máte živočichy, kdy se ty pohlaví v podstatě "neznají" "nežijí spolu" ani po krátkou dobu, pouze si občas splní povinnost započít "potomstvo" a to je vše, čili vzato kolem a kolem žijí vlastně celý život "osamoceně" žijí samotní a jistě jim to nevadí protože kdyby ano pak by to jistě změnili... V posledku ten základní stav je vždy "samota" ostatní je jakási "nadstavba" která může ale také vůbec být nemusí...Smysl je v tomto světě jen v tom v čem jej vidíte vy a v tom čemu smysl dáte vy, z konečného objektivního hlediska nemá na tomto světě smysl vůbec nic .. a vše je jen dočasu, co vznikne zákonitě zaniká, co má začátek má i konec a tak je to i se vztahy...Berte to tak, buďto na někoho narazíte s kým se budete cítit dobře anebo ne, v obouch případech to nechte volně plynout..., nic není dobré si vynucovat to většinou štěstí nepřinese

Být ve vztahu je dobré z dlouhodobého hlediska. A mít pokud možno i děti a slušně je vychovat. V dnešní době různí chytráci píší o tom, jak je fajn být single, užívat si s přáteli atd. Nebo i mít rodinu a přátele navyšovat nad blízké osoby. To je ovšem velký omyl! Čím je člověk starší, tím více zjišťuje, že fungující rodina je nejdůležitější, protože, ve stáří pak člověk může zůstat sám, ale není osamělý. Samozřejmě je nejlepší mít někoho k sobě, ale ono kolikrát stačí být správným strýcem nebo tetou. O těchto rodinných vazbách se pomalu vůbec nemluví a nepíše. Když čtu kolikrát třeba ty bláboly ve Vlastě, jak je důležité být sama sebou a užívat si s přáteli a neotravovat se třeba s vnoučaty, tak je mi z toho divně. Píšou to 30leté nány, které vědí prd. Znám několik takových, které si užívaly a na stará kolena se diví, že nikdo z rodiny nemá zájem ani přijít na návštěvu.

Zrovna v tomto těžkém období se ukazuje, jak je fajn mít dobře vychované děti, které starým rodičům nakoupí. Ted je starý člověk doma zavřený buď sám, nebo s partnerem a to bych řekla, že je velký rozdíl. Ale někdo si v samotě vyloženě libuje, asi to nelze zobecňovat. Když se nad vaší otázkou zamýšlím, tak se mi vybavují všichni lidé, které jsem znala a kteří byli zoufalí ze své samoty. Byli to vesmě staří lidé a většinou již i se zdravotními problémy. To pak vzniká potřeba nejen psychické podpory, ale hodně i fyzické pomoci. Každý vztah dvou lidí je vždy specifický, jedinečný. Nejsou žádná pravidla, jak to správně má být, jak musí vztah vypadat. Recept neexistuje, to je právě to umění v žitotě např. nevybírat partnera tak dlouho, až člověk přebere. Vy po svém zklamání z minulých vztahů se svůj život snažíte řešit nyní hodně hlavou, někdy se vyplatí nechat se vést svým srdcem. Ale na takové věci si musí každý přijít sám, protože radu vyslechnete, ale jiná věc je, jestli ji přijmete.

Právěže žijeme v době, kdy už přežití jednotlivce není tak akutní, jako tomu bylo v minulosti, kdy se lidi dávali dohromady právě kvůli tomu, že společně přežijí snáze, než osamotě..to se týkalo hlavně žen, které nebývaly tak soběstačné..to až nyní. Teď je to už hlavně kalkul. Máme víc možností..být singl-to i žena..tím pádem si může víc vybírat/přebírat. Slovo láska, je pořád si myslím tak ňák nastejno, jak v minulosti, tak i ted. Ted už to není u ženy ani tak o přežití, jako o dítěti a založení rodiny-to je její smysl života (tedy většiny žen).

Myslím, že u seznamovaní-hlavně na seznamkách, je to podobné jak někde v supermarketu, kde srovnáváte a porovnáváte všechny aspekty a nakonec si koupíte pro vás to nejlepší. Pak přijdete domů a přemýšlíte, jestli ten produkt co byl vedle, by nebyl lepší. Prostě takový konzum. A navíc mě napadá, že dost lidí hledá někoho jen proto, že už všechno jakoby má a přemýšlí co mu ještě chybí..žena/muž..dyt je to tak jednoduché..skočí na seznamku a hledá, jestli by se jí/mu někdo zamlouval...nikdo tam "pro mě" vhodný není? No co, ted se na to vyprdnu a zkusím to zas někdy příště, až budu mít chut se seznamovat..třeba tam zas budou jiné tváře a třeba mezi nima tam bude ten můj "pravý"/ta moje pravá.