Zažívací potíže

Dám historku, ano? Na čerpačce plechové záchody s dírama nahoře i dole. Odtamtud se ozývaly strašlivé zvuky při vyprazdňování a vypouštění plynů. Fakt neuvěřitelné! A hned na to hlas muže: "Nebudu se omlouat, protože toto je místo k tomu určené."

Svatá pravda, nikdo nekadíme fialky.

Dovedete si představit to peklo, když se někomu neodkladně "chce" a je napojen na umělou ledvinu, dialýzu, na 4 hodiny, v sále se 20ti lidmi?! To si představit opravdu neumíte. "A tak tu žijeme", kdy dialýza narušila běžné trávení a nadýmání nelze odstranit ani Espumisanem, ani dietou, ani čajem z feniklu. Je potřeba si uvědomi a smířit se s tím, že toto není vůbec důležité k trápení samu sebe.

Mám to stejně a tvrdím, že nejlepší je si to odbýt ráno doma a nesmrdět na veřejných záchodcích. Ještě to mám horší o to, že od dětských let nepovažuju za dostatečnou očistu pouhým toaleťákem, ale omytí na bidetu. Vlhčené ubrousky jsou jen nouzovka. Postupem času jsem se naučila ostych překonat a hlavně naučit tělo na ranní vyprazdnňování. Pokud jednou za uherský rok musím v práci, čekám až se uvolní záchod, kde je v kabince právě ten bidet. Jsem-li mimo domov, první den pravidelně nejdu, nejde to.

Myslím, že je to docela běžný problém. Ovšem o co horší to mají lidé, kteří mají tzv. stydlivý močový měchýř. Přeci jen čurat se musí mnohem častěji. Mám kamaráda, který na střední mesel na veřejných záchodcích jít na kabinku a ještě čekat, až nebude nikdo u mušle, jinak se nevymočil.

Kognitivně-behaviorální terapie. Můžete si to testovat sama na sobě i bez psychologa. Dávejte si menší úkoly a výzvy a snažte se překonat nekomfortní situace a vědomě prožívejte nepohodlí, které při nich zažíváte, dokud si nezvyknete.

Protože se jedná o hloupost, je nejlepším řešením tuto "nepříjemnou" situaci natrénovat. Tedy dám si socialistický závazek, že si při každé volné chvíli zajdu na onu místnost sednout. Jen tak - minutu posedět, zvednout se a vrátit se. A ono se to jednou povede.

Ahoj taky to nemám rád když musím v práci , poradil bych pár rad. Píšete že jste zdravotník , nevím zda pracute v nemocnici , ale hodí se to i vlastně pro jinou budovu. Určitě v celé velké budově je více toalet, místností s wc a tak . Nemusíte přeci chodit jen na tom oddělení kde pracujete nebo kam chodí vaše kolegyně kolegové, třeba se najde i nějaký v dolních patrech nabo tak, kam moc lidí tak často nechodí. Některé jsou dokonce zamčené. A s hygienou na jiných záchodech? Můžete mít přeci malý sprej s desinfekcí a setřít prkénko s toalet. papírem a vůbec se ho nedotknout . To by byla první rada. Druhá je noste sebou na záchod mobil a při vykonávání potřeby si puste nějakou muziku nebo zprávy nebo tak něco co dělá hluk , nebude to tak ,,, trapné ,, jako prdět do ticha . , i když je to přece normální ! Sice to asi nepřehluší nějaké silné ,,uvolnění,, ale lepší něco než nic. A třetí rada v šatně nebo u sebe v papse mějte nějakou lahvičku nebo malej sprej s vůní a po vykonání potřeby to tam převońtě . Taky pomáhá pustit vodu z kohoutku při močení, ale to bych nedoporučoval při frekvetovaných návštěvách wc, kde chodí i další lidi a řešili by kdo nechal puštenou vodu. U těch návštěv je to horší ale taky někdy třeba jde pustit víc televize, rádio. Poslat nenápadně lidi pod záminkou do jiné místnosti nebo nachvilku ven.Jít na wc kdž je zaplá varná konvice nebo pračka, když někdo vysává.

Ta psychoterapie by možná taky pomohla, ale jsou horší problémy tak šetřete peníze. A ještě mě napadlo když jsi dám ráno kávu na lačno nebo prostě víc kafí i s mlíkem ... jsem po ní taky nafouklej . Když jí vynechám tak se to zlepší , takže pokud pijete v práci třeba více kafí tak zvažte jestli by nebylo lepší dát si třeba čaj nebo jí nepít aspon nalačno.

Nejlépe je naučit tělo na čas, kdy jste doma a vyřešíte to tedy v soukromí. Jde to, organismus si zvykne. I když se vám nechce, jdětě pře nástupem do práce a toaletu. Tělo si to bude pamatovat a časem sm bude žádat.Jinak vás vždy bude stresovat, že nejste doma a zadržování je velmi nezdravé.

Pokud již předem vylučujete správný postup (psychoterapie), pak vám neumím pomoci. Sama se z tohoto psychického bloku nedostanete. Jako zdravotnice byste měla nejlépe vědět, co vám nejspíš pomůže. A nebude to určitě léčba zažívacích potíží, ale léčba vaší psychiky. Ale to už jsme zase na začátku...

Takže závěr: Něco budete muset "překousnout".

Lékař je přece od toho, aby vyslechl Vaše problémy. Takže jako v drogerii řeknete, že chcete prací prášek, u doktora řeknate, jaké problémy máte. Nemáte se za co stydět, vylučuje přece každý z nás. Moje babička kdysi trefně říkávala: "Nikomu se to nepotí čelem". Když dokážete svůj problém vylíčit tady celému národu, proč byste to nepovyprávěla jednomu doktorovi? Ti už slyšeli věcí, a horších, než máte Vy. Pokud lékaře nevyhledáte, bude to vypadat, že se svého problému ani nechcete zbavit.

Spíš by mě zajímalo, jak se Vaše tělo chová, pokud jste delší dobu mimo domov. Byla jste třeba jako pacient déle v nemocnici, týden na školení, nebo 14 dní na dovolené? Jak to řešíte tam, když máte domov daleko a chce se Vám na stranu?

Pokud to bude možné, pustila bych to z hlavy, přestala na to myslet. Jdu tam, kde se mi chce a kde je to možné. Prostě: Když musíš, tak musíš. Jaga.

Tak tohle znám důvěrně. A "nejlepší" na tom je, že u mne to je také jeden z neopominutelných důvodů k tomu, že nesnáším jakékoliv cestování, tudíž také dovolené a navždy jsem je vyřadila ze svého života. Když jedu za kamarádkou do Prahy a ta mne přemluví abych u ní přespala, tak ta ani neví, jak dalece mne tím znepříjemní život pro příští den. I když má barák jako hrad a není důvod, abych se obávala že mne u toho někdo uslyší, nebo něco ucítí, stejně prostě u ní ráno na záchod nemohu. A to jsem se vždycky jistila tím, že jsem si před spaním brala notnou dávku parafinového oleje, stejně nic. A pak ještě ta cesta domů vlakem, hrůza z toho, že mne to po tom projímadle chytne v taxíku, následně ve vlaku v momentě, kdy budu v cílové stanici a budu muset vystupovat a tak dál. Když jsem doma, ve svém prostředí, tak mi tělo funguje jako hodinový stroj. Ale běda když vím, že musím ráno v určitou hodinu někam odjet a že nemohu odložit čas. Takže je mi jasné, že to mám prostě v mozku takto zakódované a snažím se tomu svůj život přizpůsobit. Ale já jsem v důchodu a už si mohu dělat co se mi zlíbí a to není Váš případ. Tak mi nezbývá, než Vás politovat, protože jestli tohle dokáže vyřešit nějaká psychoterapie, tak klobouk dolů.