Nutíte své děti dojídat jídlo?

Nenutíme. Od útlého věku dostávali menší porce a podle toho zda chtěli, se jim přidalo. Tím jsme zamezili plýtvání.
Když byli úplně malí, tak vesměs vše snědli. Málo kdy se stalo, že nedojedli ale ani tak jsme nenutili.

Zatím nemám děti, ale až je mít budu, nutit je nehodlám... Myslím že každý z nás jako dítě nesnášel, když nás někdo nutil jíst, když už jsme nemohli ani jako dospělý se nebudu docpávat, když už mám dost. Nechám si to třeba na později.

já jsem děti do jídla nenutil, protože jsem nemusel. Měl jsem tu kliku, že jedly vždycky rychle a bezproblémově.

U nás se v jídle vrtá jejich mama. Občas musím použít klasickou metodu, lžičkou krmit a vyjmenovávat u toho všechny kočky, co jsem měli a máme : Za Micinku, za Piškulku, za Elinku, za Žanetku, za Amálku ...

Hodně roků jsem pracovala v MŠ. Děti jsem do jídla nenutila. Když jsem třeba věděla, že Pepíček nejí maso, dostal pár kousků a bylo to. Zato přílohu snědl vždycky. Prostě ta masa některé děti nemají rády. Raději dát míň a když chutná, přidat mu.

Vzpomínám na holčičku, nejedla čočku. I rodiče na to upozorňovali. Dostala čočky jenom lžíci. Nejedla. Když snědly ostatní děti a odcházely se mýt a do ložnice, talíř jsem té malé odnesla a poslala ji za ostatními. Má se poblinkat? Tuhle opičárnu jsme dělali proto, aby se toho hned nechytily ostatní děti - já taky nechci, když ona nemá a já taky ne! Takhle viděly, že má ta holčička taky to, co ony a nikdo nehlídal, zda to sní. Na to nebyly ještě dost fikané.

Když jsem věděla, že někdo něco opravdu nerad /nesmělo to být všechno/, dala jsem mu víc polívky, aby nemělo hlad a to druhé jsem do něj nenutila. Znám to sama na sobě - nesnědla bych dušenou mrkev. Jinak vybíravá nejsem.

Měli jsme hodnou paní kuchařku a pokaždé, když si někdo šel přidat, velmi ho chválila. Některé děti jsem podezřívala, že si chodily přidávat ne kvůli hladu, ale kvůli té velké pochvale. Jaga.

Ne, u svých dětí jsem to nedělala. A také jsem vždy dávala malé porce. Přidat na talíř kuchařku vždy těší víc než likvidace nesnězeného.

U svých vnuků to také nedělám a ani jejich mámy to nedělají. Tři vnoučci jsou žraví, těm se poměrně pravidelně přidává. Dvě vnoučata často frfní, ale nucením by se jim jídlo ještě více zprotivělo.

Nenutili jsme ani děcka ani vnučky. To co pojedli, jim asi stačilo. Ale jak měli najednou půl hodiny po obědě "hlad" na zmrzlinu,bonbose,čokoládu, měly smůlu. Když se v tom vrtaly, další svačinku až odpoledne, jinak žádné sladkosti.

Mé dítě není popelnice a nutit ho něco dojíst, jenom proto, že je to "pěkný maso"?! Já myslel, že tyhle zvyky skončily někdy za Marie Terezie, proboha...
Dostane porci, jakou si myslíme, že sní, samozřejmě si může přidávat dle libosti. Ale nikdy bych ho nenutil něco dojíst, když nemůže.

Středně. Když vidíme, že snědly málo a nemají jen čas, protože si chtějí hrát a ne jíst, pak je nutíme, aby alespoň ještě kousek snědly. Pokud snědly cca 3/4 své porce tak je k ničemu nenutíme.

Ne nikdy nenutím .Řeknou si kolik chtějí nandat a pak to snědí.

zásadní rozdíl v této diskuzi bych viděl v tom zda nechce, protože má dost nebo nechce, protože "mu to nechutná"...když kolem sebe slyším co všechno nejí děti mých kamarádů nebo kolegů, tak se ani nedivím, že jsou ty děcka tak "rozežraný"

Ajaj, velké téma. Kolik hodin jsem doma proseděla nad studenou polívkou. Nekecám, nepřeháním, i hodiny.

Děti nemám vlastní, ale "hlídací", a do jídla je nutím maximálně natolik, aby to bylo v souladu s mým přesvědčením (tzn. ne hodiny jako já) a s výchovou jejich rodičů. Moje hlídací děti do dojedení nikdo doma nenutí, nedělám to teda ani já. Nicméně když má malý přesnídávku nebo jogurt a zbývají v něm dvě lžičky, tak se ho pokusím přesvědčit, aby je snědl, protože to nechci schovávat ani vyhazovat. Moji neteř doma do jídla nutí, takže když jí u mě, tak ji nutím i já, nicméně se většinou setkám s úspěchem (jídlo dojí na první pobídnutí), jinak bych ji nenutila. Bývá ale u mě rozumná, např. doma jí dají ke snídani čaj a když ho nevypije, tak jí ho pořád strkají a nutí ji. Já jí podám čaj a řeknu, že chci, aby ho ke snídani vypila - a ona to udělá a já jí ho pak už nemusím nutit. Nesnáším, když nucení do jídla zkazí náladu všem okolo. Minulý týden jsme s malým byli na cvičení s dětmi, kde potom děti svačí. Jedna maminka tam klučíkovi, který nechtěl jíst, pořád vyhrožovala, že mu nedá medaili a místo toho si ji sní sama. Pořád dokola, deset patnáct minut, kluk očividně nechtěl jíst, ale o medaili přijít nechtěl, takže to skončilo tak, že kluk v hysterickém záchvatu skončil na zemi. V jednu chvíli jsem jí chtěla říct, ať si tu zpropadenou medaili sežere a kluka nechá na pokoji.

Vy ale jste dospělá a myslím, že Vaše teta má problémy s tím, nechat zaplacené jídlo restauraci (jako by se tím asi zaplácl číšník...) a nebo obecně nechávat jídlo na talíři. Jsou takoví lidé a tyhle zvyky mají tak strašně pod kůží, že jim opravdu dělá problémy vidět to nedojedené jídlo na talíři, který se odnáší.

Nutím - všemi možnými způsoby se snažím, ale nepomáhá to. Mladší syn prostě žije ze vzduchu a vody

Možná jsem výjimka, ale svoje děti znám a dokážu plusmínus odhadnout, jakou porci snědí.

A když přece jenom něco zbude, tak holt zbude. Když je to pěkný kousek, zobnu si ho sám, jinak to zobnou slepice.

Ne, to mě kdysi nutili jíst v MŠ maso a já ho domů nosila v kapsičce od zástěrky. Nenutím a sama nedojídám když už nemám chuť.

Moje teta řílaka: "lepší si dát méně jídla a přidat si, než více a vyhazovat".

Zažila jsem i pravý opak nechutenství. Několik měsíců jsem zastupovala na jiné MŠ a tam jsem poznala Hynečka. Dneska mu je přes 40 let, ale pořád na něj ráda vzpomínám. Byl to sen všech kuchařek. Byl hubený, ale jedl velice rád a s chutí, nevybíral si a když dojedl, pokaždé blaženě povzdychl: To bylo dobré. TO MAMINKA NEVAŘÍ.

Když jsem maminku poznala blíž, zavedla jsem s ní řeč na téma jídlo. Příjemná paní, ekonomka. Tatínek voják z povolání. 2 synové. Prostě normální slušná rodina. Ta maminka se až styděla a říká: Klidně k nám někdy přijďte na oběd, vařím těm svým chlapům opravdu všechno. Svíčkovou, řízky, guláše, ptáčky... Nevím, proč mi ve školce dělá tu ostudu.

Nevím tedy dodnes, proč to ten malý říkal. Snad mu v kolektivu ostatních chutnalo tolik, že mu přišlo, že tohle maminka doma opravdu nevaří. Dětem se nesmí věřit všechno doslova. Přitom ale umí pobavit. Na Hynečka a jeho apetit dodnes ráda vzpomínám. Kdoví, zda mu pořád tolik chutná. Jaga.

Jeden extrém je nechat dítě samo si rozhodnout kolik čeho sní, druhý extrém je nacpat do něj za každou cenu celý oběd (věčeři...). Ani jeden extrém není správný, dítě samo neví nic o správné výživě a když ho necháme jíst jak samo chce, tak se bude živit třeba jen sladkostmi. Nacpat do něj jídlo za každou cenu je ale taky blbost. Takže já preferuji přístup: "Tak sněz aspoň tu přední nohu" .