nemám na nic chuť, náladu, celé dny prostě jen tak přežívám doma koukáním do mobilu místo třeba učení na maturitu, občas se dokopu k dělání toho, co mě dřív bavilo, nebo jdu na brigádu a u toho stejně stále myslím na to, proč to celé nemohlo dopadnout jinak a že ona se teď má určitě dobře a já jsem ten co to neprávem odnáší. Žádného dobrého kámoše se kterým bych mohl trávit čas nemám, mám jen spolužáky se kterými se bavím jen ve škole o blbostech a najít si někoho kdo by mi ji "nahradil" je pro mě vzhledem k mojí introvertní povaze docela problém. Proto to možná i teď takhle těžce nesu. Vím, že by mě toto trápení po nějaké době přešlo a zase bych si na tu samotu zvykl, ale chci si to urychlit a ne se v tom utápět dalších x týdnů.. Máte někdo nějaké rady jak se s tím sám vyrovnat? Věřím, že ve stejné situaci jako já byla spousta z vás, někteří i několikrát, a tak k tomu určitě budete mít ze zkušeností co říct. Díky předem!
7x
1. Náročný rozchod je důležitým milníkem ve vašem životě, kterým vám pomůže mnoho věcí si o sobě uvědomit. Nezůstávejte v minulosti, nikoho (ani sebe) neobviňujte.
2. Berte rozchod jako odrazový můstek, přijměte jej jako výzvu do nového začátku, nelitujte se.
3. I bolestivá zkušenost je dobrá lekce do života. Neschovávejte se před bolestí pomocí alkoholu, televize nebo nakupování – tyto praktiky vám nikdy klid nepřinesou.
4. Uvědomte si, že rozchod vám pomůže postavit se na začátek vašeho nového života – života podle vašich představ.
5. Pokud máte pocit, že rozchod s partnerem nedokážete absolutně přežít, pak vás musíme vyvést z omylu. Přežijete ho a vyjdete s něj ještě silnější než kdy dřív. Máte před sebou novou budoucnost, proto nelitujte toho, co bylo a těšte se na to, co bude.
6. Otevřete svou mysl. Když se uzavřené do své truchlivé schránky, nikdy nic nového neprožijete. Svět je plný příležitostí a pro jedno kvítí slunce nesvítí.
A jak říká Dalajláma: "Za nocí nejtemnějších pamatuj na slunce". 
0x
Jste typický produkt dneění doby, vše se dramatizuje, o všem se přemítá do nekonečna... Tak si posmutněte a najděte si jinou babu, ne? Dnešní mladí jen umí žvanit a skutek utek. Život jde dál, ne? Já jsem starší kus a za mých mladých let to prostě nikdo nedramatizoval. Pro jedno kvítí slunce nesvítí. Moje matka byla ročník 1941 a vzpomínám si na příhodu, jak nějaká její spolužačka přišla v 22 tragicky o přítele. Když jí chtěla asi o 3 týdny později kondolovat, tak jen koukala, ona už měla někoho jiného! Divné to bylo, ale dřív prostě ten život jinak odsýpal a nikdo se nerochnil v pocitech za h...o.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.