Zdravím vás,
potřebuji poradit, jak byste vyřešili moji situaci, kdybyste se v ní ocitli vy. Jedná se o to, že jsem s přítelem v jeho domě, který je dvougenerační a ve spodní části bydlí jeho mamka. Nahoře my. Máme oddělené domácnosti, ale náš život se proplétá celkem hodně až za hranici toho, co mi je příjemné. Ví o všem, kam jedeme, kdy jdeme spát, kdy pouštíme vodu, kdy peru, kdy vařím, to vše je zde propojeno především přenosem zvuku. I řec, smích, to vše je přenosné. Jsem v současné době bez práce a jeho matka je doma také - nemá navíc žádné koníčky, přátele, další přítelovi sourozenci nejezdí. Má trošku horší zdraví a především velmi vysoké mínění o sobě samé a svých dětech. Je to asi taková ta klasická rivalita, její povaha však příliš klasická není. Jistě i já mám své mouchy, ale často se odráží mé chování od prvotního jejího naladění - zda rýpe nebo ironizuje, zda ponižuje, směje se a nebo je úplně v pohodě. Já nejsem náladový člověk, ani konfliktní, mám lidi ráda a stále si jí vážím. Ale co mi skutečně vadí, je, že se mnou neustále soupeří a poměřuje. Vysmívá se velmi vychytrale mé rodině, mé povaze, nejsem pro ni dost dobrá. (A nebo jsem dobrá až moc, že ji ohrožuji, nevím.) Jsem velmi pilná, pracovitá, možná až dříc, dala jsem jim do pořádku dům i zahradu, byl tady nehorázný bordel, ale nikdy jsem o tomto s despektem nehovořila ani jsem na nic nepouzakovala. Pro ni jsou lidé, kteří uklízí, blázni. Hodně si přibarvuje, jak jí ostatní mají rádi, jak byla v mládí krásná a jak dobře vařila. Nevím, zda se odstěhovat do svého bytu, který nyní pronajímám nebo zde vydržet. Bohužel se mi blíží věk, kdy bych měla mít děti a mám strach z té konfrontace dítě - matka - babička. Upřímně nejsem na její nepříjemné rady zvědavá a odjakživa jsem spíše samostatná a soběstačná. A přiznám, že i mé ego těžko nese, když mi lidé zasahují do života... Problém je v tom, že přítel matku nechce nechat napospas domu a samotě (což respektuji a vážím si toho), nechce odejít z rodného domu a nechce cokoli měnit. To já si zde musela najít práci, já opustila svoji rodinu v těžké situaci pro lásku, já obětuji bydlení v zapadákově tomu, že už tři mesíce nemohu najít vhodnou práci a mám obavy o budoucí soužití. Ráda chodím do zahrady, ale bohužel ani zde nemám klid, vždy je mi tchýně za zadkem a cosi řeší (vesměs věci, které už přisuzuji senilitě - ve vší účtě). Moje duše zde nemá pohodu, bojím se, že zde akorát marním čas.
čekejte prosím, probíhá přenos dat...
5x
A domnívám se, že si s tou paní můžete směle podat ruce.
Možná jsem to špatně pochopil, dost postupně to dávkujete, ale vy jste se už před sedmi lety nastěhovala a hned jste odešla. Vrátila jste se až poté, co se paní odstěhovala. Nyní po letech potřebuje péči a vy s ní nevydržíte ani pár měsíců. Navíc nemáte práci, když jste měla, tak za 14 čistého, na které se ale dost nadřete. Zřejmě také nemáte vysokou. A zdá se vám, že necítíte v přítomnosti tchyně svobodu. Pak se divíte, že paní bývalá doktorka si myslí, že syn mohl najít někoho lepšího. I kdyby jen z hlediska výše příjmu a možná rozhledu. O vaší rodině nic z vašeho popisu nevím, nebudu tedy řešit spekulace o vhodnosti komentářů na ni a jejich stylu. Ovšem, možná je špatně vyhodnocujete, možná jsou oprávněné a možná zcela přes čáru, jistě ale pramení z obavy o vlivu na potenciální vnoučata, takže bych se zachoval podle toho.
Vám se sice zdá, že jste hodná, mladší a krásnější, ale kromě toho souložení a uklízení toho asi z jejího pohledu moc nabídnout nemůžete. Navíc už jste jednou od partnera odešla.
Zkuste to obrátit, co by bylo, jak byste vyšli, když partner nechá práci za dvojnásobek vaší mzdy a velký barák a odstěhuje se za vámi do bytu. Vy se (možná) budete cítit svobodná, on jako blbec. Jenže co pak, až dojdou peníze, hned je obvykle po lásce. Tohle by mi stačilo říct jednou a považoval bych vás za nehodnou mého syna taky.
Jako další si stěžujete na otravnou pozornost. Ano, to by problém být mohl a tam by partner zafungovat měl. Ale když si uvědomím, že dům byl zřejmě té paní a navíc jste na vesnici, tak se zase tak moc nedivím. Jako u nás doma, také vím, co sousedi vaří, slyším, když se baví, pokud jsou otevřená okna, vím, kdy perou, slyším, když jdou na procházku a kdy vyjíždějí autem. Prostě žijeme vedle sebe a víme o sobě dost. Když jedu na dovolenou, ví to jen sousedi. Když potřebuju pomoc, soused je nejblíž. Jen tedy nemám potřebu zavádět řeč například o důvodech, proč si občas vymění nahlas názory. Jenže taky nejsem jejich máma, že? Takže možná partner jen nechce řešit problém, který neexistuje. Zvláště když si uvědomíme, že se paní teprve nedávno vrátila po letech z trochu nedobrovolného azylu a své místo si v bývalém vlastním domě teprve hledá.
Můj názor je ten, že se máte odstěhovat, protože je to nejlepší řešení. Asi nejen pro vás. Pro paní moc dobrá nikdy nebudete, zvláště později, až bude potřeba celodenní péče, syn chce mít klid a nebude vás chápat, protože se rozhodl žít doma a pomoci matce. Vy nikdy nezapadnete, vždy budete mít pocit omezování a nedocenění. Problém je, že princové na bílém koni jezdí jinudy a každý váš vztah bude větší či menší kompromis.
Vilíku, máte naprostou pravdu i Vy jste skorosnachu odhadl podobně jako já - na sobce a líného k tomu. Nemůže pracovat - přitom je mladá a umí uklízet...v tomto oboru je práce dost.
4x
3x
Ano.
Zdravím. Pokud tam nejste spokojená již nyní, nebudete nikdy. Takové soužití nedělá prostě dobrotu. Sedněte si všichni společně a řekněte si to na rovinu. Co Vám vadí, co nesete špatně a že za takovýchto podmínek tam žít nechcete. Vyslechněte si, co si myslí přítel i jeho matka a dle toho se pak zařiďte. Pokud Vás má přítel rád, měl by brát ohled na to, co si myslíte. Samostatné bydlení by prospělo jemu i Vám. Vždyť za mámou může jezdit a může jí pomáhat když to bude třeba. Ale měl by vést samostatný život. Zvlášť, jestli uvažujete o rodině. Já bych nebydlela tam, kde se necítím dobře a kde se nemohu svobodně pohybovat, ani rozhodovat...
doplněno 26.07.19 13:54:
Záleží to na Vás, je to Váš život. Kdyby mi partner řekl, když chci jít, ať jdu, už bych tam dávno nebyla. Ale každý jsme jiný.
Děkuji 
! No, přítél mi kdysi odpověděl, že mi po štěstí šlapat nebude, když chci jít, ať jdu. On žádné jiné východisko nevidí. Buď s jeho mamkou tam a nebo nic. Asi tak. Když to tak všechno po sobě čtu, příjdu si jako husa bez mozku . Ale chápu, že on si své mamky váží, vždy mi říká, že si to tolik nemám brát, že to je spíše moje chyba, že nejsem v mysli svobodná. Což je možná z části pravda, ale asi to nezměním.
Ano.
"...mi kdysi odpověděl, že mi po štěstí šlapat nebude, když chci jít, ať jdu..."
Proboha a co tam ještě děláte 
? Tohle mi říct přítelkyně, prásknu dveřma, i kdybych si nestačil ani sbalit věci. Z toho je jasně vidět, že o Vás zrovna moc nestojí, jinak by s Vámi šel tak říkajíc "světa kraj". Měl by se od matky osamostatnit a Vy byste u něj měla být na prvním místě. Vážit si rodičů by mělo být samozřejmé, ale to neznamená se na ně upnout a nepřipustit, že mám svůj život. Všechno má své meze.
2x
Ano.
Takové bydlení nikdy nedělá dobrotu a dělat nebudeJá bych odešel
Múžete si třeba sehnat bydlení někde poblíž aby to přítel neměl k mamince daleko
Neodejde trvale, přišla by o barák jednou. Určitě by se našla jiná, co zabrala její místo. Všichni jsme nahraditelní. Chválím ho, že má ohledy na matku, neumím si představit, kdyby můj manžel se k matce choval tak, že by ji vyštval z domu, patrně jejího, kvůli nějaké přítelkyni..Neudělal by to ani kvůli manželce. Ženských můžete mít spoustu, ale tu mámu, tu má jen jednu. A to každý. Kdyby šlo o její matku, jak by se zachovala?
2x
@ewra - vždy mi říká, že si to tolik nemám brát, že to je spíše moje chyba, že nejsem v mysli svobodná
NE. Není to vaše chyba - a nenechte si nic takového namlouvat.
Jestli vám přítel řekl "že mi po štěstí šlapat nebude, když chci jít, ať jdu", pak si nemalujte, že ho něco - nedejbože dítě - změní. Nezmění - a vás přiváže k tchýni a "zapadákovu" ještě silněji, navíc bez koruny, závislá na partnerovi, protože když nemáte práci teď, s děckem ji budete hledat ještě hůř.
1x
Ano.
Podle mě je jedinný funkční řešení jeden barák-jedna rodina. S tchýní bych nebydlel ani za živý prase, ale ani s vlastníma rodičema. A popravdě neznám nikoho, komu to kdy fungovalo. Vždycky s tím byly problémy a vždycky budou. Život na vesnici má svoje pozitivní stránky (klid, pohoda a příroda) a negativní stránky. Pokud ale ty pozitivní jsou něčím eliminovány, pak není co řešit. Bič a pryč
1x
Napíšu Vám svůj příběh, ze kterého se možná k Vám možná dostane i nějaká ta rada...
Manžel by cizinec, námořník. Po jednom roce v Praze jsme se odstěhovali k němu domů, do jeho vlasti, do jeho rodného města. Jeho rodina bydlela v maličkém domu, kde byly jen 2 místnosti a kuchyn.
Bydlela tam tchyně, tchán a jejich nezletilí 3 synové, o které se ještě starali. Manžel jim z ciziny posílal peníze a tam jsme šli oba do práce. Tehdy jsme měli jen jednoho syna. Žili a pracovali jsme tam několik let. Naučila jsem se jazyk, slovem i písmem, oni moc ne, protože čeština pro ně byla těžká.
Celou tu dobu, co jsme tam žili, věřte, nevěřte, jsme se nikdy nepohádali, špatné slovo jsme si neřekli a myslím, že jsme se měli rádi. Respektovala jsem jeho rodiče, jeho babičku, která bydlela vedle v ulici, nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem mladá, krásná, přesto, že tomu asi tak bylo, vysoká, štíhlá s dlouhými vlasy barvy kaštanu, takže to říkali lidé, já jsem se ale viděla jako žena, co milovala svého muže a šla za ním. I přes několikery hranice.
Bydleli jsme vlastně na malém prostoru, v jedné místnosti rodiče se 3 syny a v druhé my, s naším malým synem.
Nikdy mě nenapadlo být nepříjemná a zlá na ostatní jen proto, že se mi někdy stýskalo po rodné zemi. Tehdy nebyl internet, těšila jsme se na každý dopis z Československa. Byla jsem štastná, lidé okolo mně mi nikdy nedávali najevo, že překážím, jako i já jsme se nechovala jak hlupák, ale kultivovaně, jak se sluší na dospělého člověka. Maminku jsem každé ráno pozdravila jejich řečí a ptala se jí, jakou měla noc a jak se cítí. To samé, než šel ráno do práce tchán. Neubylo mě a vážně mě to zajímalo. Nežili jsem tedy mimo ně, ale s nimi. To je rada první - nesmíš způsobit, aby se blízký člen rodiny cítil kvůli Tobě osamělý.
Dnes na manželovu maminku vzpomínám pořád moc ráda a s vděčností. Neměla jsem už svoji maminku a tchyně se ke mně chovala jako k dceři, kterou neměla. S láskou mi vybírali dárek, látku na kostýmek, který mi nechali ušít a já ho dodnes mám na památku a dodnes se do něj vejdu. Jen ty vlasy už nemám dlouhé..Dnes vím, že pobyt u rodičů mého muže bylo to nejkrásnější, co jsem v životě prožila..a bohužel čas nejde vrátit, abych mamince svého manžela políbila ruce za to, že byla a že jsem s ní poznala lásku k rodině, kterou jsem neznala dříve a která byla vzdálena tisíce kilometrů daleko...rada druhá - žij tak a chovej se tak, abys jednou mohla i po letech se na sebe podívat do zrcadla..
Vycházela jsem stejně dobře i s pracovním kolektivem, ráda jsem chodila do práce a patrně by se můj život odvíjel jinak, kdyby nedošlo k tragedii, že manžel těžce onemocněl a zemřel ve velmi mladém věku. Zůstaly mi hodné děti a spousta vzpomínek..na dobu našeho štěstí.
Rada poslední - nečekejme, až nás štastnými udělají druzí, ale snažmne se, abychom my udělali štastné ty okolo nás...aby jednou nebylo pozdě cokoliv napravit. Proto myslím, že byste měla změnit chování k mamince Vaší lásky a chovat se k ní tak, jak byste chtěla, aby se k Vám jednou chovaly i Vaše děti. Není to těžké, jen nemyslet tolik pořád jen na sebe.
Dolgo, děkuji. 
Ten příběh bere za srdce. Já si vypsala některé Vaše věty, jako citáty.
Taky jsem měla úžasnou tchyni, takovou druhou maminku.
Můj životní příběh je pravdivý. A vyprávěla jsem ho tu proto, aby si ta mladá, 30 letá žena uvědomila, že není sama na světě a že jsou kolem ní lidé. I její přítel má svoji minulost, svůj příběh, svoji původní rodinu..
Bylo mi 18 let a pár měsíců, když jsem s manželem a naším malým synem přejížděla hranice státu a netušila jsem, kdy a jestli vůbec se někdy vrátíme a protože jsem v té zemi nikdy nebyla, nevěděla jsem, ani kam jedu a co tam budu prožívat...co nás tam bude čekat.
A bylo mi 29 let, když jsem se vracela se smutkem v srdci, po boku malé děti. A myslela na všechny ty lidi, kteří se s námi loučili a objímali nás s pláčem a přáním, abychom se ještě vrátili. Odvážela jsem jim vnoučata, přesto mi neměli za zlé, že se vracím, abych dala děti do českých škol, protože jsem rozhodla, že dál budeme žít u nás doma. Na hranicích se český celník podíval do mého pasu a usmál se - Vítejte doma, řekl.
0x
Nechápu, jak to, že nejste nad věcí a v pohodě. Máte proti tchyni všechno. Nemáte co s tchyní řešit, ona má už jen minulost,vy si užívejte si smanželem mládí života a budoucnost !
Ano.
Z Vaší odpovědi je vidět, že jste nikdy nežil s tchýní ve stejném domě (nedejbože ve stejném bytě). Tchýně, se kterou by to šlo dlouhodobě vydržet prakticky neexistuje, i kdyby byla sebelepší (i když pár výjimek znám).
"Nemáte co s tchyní řešit..."
To je sice pravda, ale žádné tchýni to nevysvětlíte.
@magdon Co to melete? Vždyť oni žijí každý ve svém bytě jako v paneláku a tchyně je sousedka ze spodního patra. No a co je na tom?!
, snazim se ji chapat, ale nejde to. Ja druhym preju, nejsem zla ani zavistiva, ji preju jen to dobre, a sobe preju jen svobodu, ne ze se budu kontrolovat.
0x
Ano.
I když to budoucí tchýně asi myslí dobře (podle jejího názoru), tak jestli to nedokáže Váš přítel rozumně vyřešit, bič - a pryč! Je to na něm, vy s tím nic nezmůžete. Máte výhodu, že máte kam jít. Pokud nepůjde manžel s Vámi, tak bez něj. Lepší to nebude a přijdete napřed o nervy a nakonec stejně i o toho přítele. Nebyla byste první.
0x
Možna, že kdybyste už od začátku bydleli úplně odděleně, tak by vaše vztahy s tchyní byly úplně jiné, lepší. Odvěky se říká, že spolené soužití dvou generací není asi nikde moc fungující. Každá generace má jiné názory, chování, řešení situace. Takže prvotní chyba byla vaše rozhodnutí bydlet s rodiči vašeho přítele nebo i s vašimi rodiči. Měli jste se hned osamostatnit, najít si své bydlení. Skuste si sama sebe představit, kdy jste ve věku vašich rodičů a musela by jste sdílet bydlení s mladými. Jistě by jste si ještě chtěla v klidu žít svůj život, mít své soukromí, ale těšit se na návštěvy svých dětí.
Pišete, že paní je bývalá lékařka. Co máte za školu a povolání Vy? Nemá paní pocit, že si syn vybral špatně, pod úroveň? Chtěla pro něj také vysokoškolačku, s lukrativním povoláním?
Nějaké narážky tam již proběhly.
Jste se dostala na pozici služky, tchyně Vás neuznává. Lepší lidé /za kterou se považuje/ si najmou zaměstnance, kteří jim tu nemovitost budou udržovat. No, vy jste se napasovala jako pracovitý člověk do té pozice a bohužel zadarmo, bez uznání.
Jsem také za to, že tento vztah nemá budoucnost, Vy jste ustupovala a snažila se víc než dost. Co přítel, proč on nepracuje na domě, zahradě, proč neuklízí a nedělal všude pořádek, proč nepomohl s mytím oken? Má volné víkendy?
Abyste neměla za chvíli na krku barák, zahradu, tchyni, manžela, děti, zaměstnání a nikde žádné ohodnocení. Máte kamarádky okolo sebe, nebo jste přestěhováním ztratila blízké osoby okolo sebe?
Takový život Vás nemůže uspokojovat. Dokud nejsou děti, společný majetek, můžete celkem bez problémů zkusit žít sama, podle svého. Jsou to pouta, okovy, koule na noze. A ty roky s přítelem prostě musíte oželet, nebudete jediná.
Tím, že jste sem napsala, je vidět, že se pohár začíná plnit a cítíte, že to není pravé, jak chcete žít.
Upozornuji, ze jsem je nenutila to takto vyresit, ja se zkratka odebrala a mela jsem zato, ze se rozejdem. Pritel tedy zustal v baraku sam a chtel, at se vratim, ze mamce je dobre ve meste a tak jsem se vratila s podminkou, ze se my dve nikdy vice nesmime sejit pod jednou strechou.
------------------------------------------
Tohle mně doslova dostalo - přeloženo - odešla jsem a vůbec jsem je nenutila k tomu, aby máma z baráku odešla - kvůli mně.. a ted mi vadí, že se vrátila z azylu domů. Ano, vůbec jste je nenutila, zvláště syna. Takže odešla na žádost svého syna - proč se divíte, že Vás patrně nemá vůbec ráda? Proč by měla? Že umíte uklízet? Existují uklidové čety, dala bych přednost tomu uklidu, než poslouchat, že jsem fakt dobrá, protože umím uklízet, paní doktorka patrně ne..
No ja zde bydlim sedmy rok,
------------------------------------------------
A sedm let už nechodíte do práce? A proč? Vždyt by Vás do města mohl brát skoromanžel, nebo tam nechodí v té vsi do práce nikdo? A z čeho žijete? A jak chcete mít jednou roky na důchod? Myslím, že jste doma zbytečně, proto asi uklízíte, abyste se neukousala nudou. Zkuste jít něco dělat a přijdete na jiné myšlenky. Vaše pracovitá skorotchyně Vás pak bude lépe chápat. To myslím dobře, to Vás totiž dostane z deprese, že nejste jediná v tom domě.
0x
Tohle měl řešit chlap. Ten Vás měl hájit a udělat Vám soukromí, kam by tchyně nesměla zasáhnout. Ten ale v těchto věcech stojí za houby, to je synek své matky. Sedm let. Ta sedmička to bývá často.
Ale nejsou všechny takové! Já k té své chodila na kafe. Vždycky jsem přinesla něco k tomu a povídaly jsme si. Zírala jsem, co si musela prožít, když vyrůstala bez maminky.// Už nežije. A když si vzpomenu, že mi před smtí ještě stihla zavolat, abychom se aspoň tak rozloučily, tak vždycky brečím, jak želva.
liško, nejspíše jste byla dobrá a hodná snacha...a proto Vás měla ráda.
V tomto případě tomu tak není. Cizí žena, právně totiž nic neznamená pro majitelku domu, ji vlastně vyštvala přes syna z jejího domu do bytu. Ted, když se vrátila, rádoby nové majitelce skorotchyně nevoní. Překáží jí, ačkoliv tam žije na jejich náklady, když 7 let nepracuje...
Paní doktorka patrně pracovala celý život a lenost té osoby nechápe. Jediné, co umí, že je mladá, krásná a umí uklízet. To na mezilidské vztahy nestačí a myslím, že vzdělaná paní doktorka hned věděla, koho má před sebou, bohužel její syn ne. Paní doktorka miluje svého syna natolik, že místo, aby vzala bič, tak raději opustila svůj dům sama.
Tahle situace má jen jedno řešení, aby odešel člověk, který dělá rozbroje mezi matkou a synem, aby se dostala na status manželky a jak se ona domnívá, že tím se může dostat i na status majitelky poloviny nemovitosti. Většina nemyslících lidí si to tak představuje, že manželstvím získává i nárok na majetek, který druhý manžel nabyl před manželstvím.
Ani jednou ta osoba nenapsala, jestli někdy matce svého milence pomáhala, myslím, že ne - na to je příliš sobecká.
Buliku je spíš ušlápnutá, slušná a neprubojná, starat se tolik let o barák, kde jí nic nepatří, to je nedůstojná "charita" nebo "masochismus", hloupou a dlouho slepou zamilovanost už vylučuji. Chytrá schopná žena by se hlavně především měla postarat o legitimnost soužití s nárokem na podíl společného majetku a mít tak právo rozhodovat o svém životě, tchýni by pak mohla shovívavě strpět, být paní domu. Takhle jen utře nos a po letech "investic" odejde zklamaná a bez ničeho jak spráskaný pes.
0x
0x
Utíkejte od chlapa i té tchyně,dokud je čas. Někteří vám tady radí úplné hovadiny, protože nezažili, co to je žít s někým, kdo vás nemusí. Měli jsme v rodině něco podobného, švagr umřel v 55 letech na rakovinu a celá další rodina si myslí, že kdyby nebydlel celá léta s herdek babou, která vše ovládala a v mládí šel s rodinou pryč, tak tady ještě byl.
Proč umírají i malé děti na rakovinu? Proto, že se hádají s někým?
To snad ne. Nepil, nekouřil a zemřel kvůli člověku, kterého nemusel, ale rád tam pobýval. Patrně ano, jinak by odešel.
Nebo ho někdo nutil, aby žil v blízkosti někoho, koho nesnášel a on nesnášel jeho?
Je to skoro jako v tomto případě, Skorosnacha nesnáší skorotchyni, až tak, že ji vlastně vyštvala z domu a
nyní považuje za strašné, že se matka jejího milence vrátila do svého domu, protože onemocněla a potřebuje pomoc syna. Ani jednou ta skorosnacha nenapsala, jak pomáhá nemocnému člověku ona. Myslím, že vůbec a paní domu, tedy ta opravdová, by se patrně uzdravila, kdyby tahle odešla, hned by jí bylo líp. Věřím tomu, že ano. V blízkosti sobce není dobře nikomu.
0x
Když už teď nemá vaše duše pohodu, tak počítejte s tím, že to bude už jen a jen horší. Já byla v podobné situaci. Jednou už jsem to nevydržela a zeptala se matky mého tehdejšího muže co ji vlastně na mě vadí. Konkrétně neřekla nic, ale její slova " můj syn má glanc a vždy měl plno žen, nejste jeho první ani poslední a nemá smysl, abych si vás nějak víc pouštěla k tělu " asi řekla vše. Ten den i její milovaný chlapec viděl, že přestřelila. Nicméně přešlo pár dnů a už to bylo zase mamuško sem a mamuško tam. Je to hromadu let zpět a jeho matka měla pravdu. Žádná s ním kvůli jeho mamušce nevydrží a to podotýkám, že jemu už je přes padesát a jí k osmdesátce.
Vemte nohy na ramena dokud jste v produktivním věku, aby nebylo pozdě.
0x
Napsala jste :
Jedná se o to, že jsem s přítelem v jeho domě, který je dvougenerační a ve spodní části bydlí jeho mamka.
Ale zároven píšete, že přítel nechce odejít z rodného domu - tak koho je tedy dům a kdo u koho vlastně bydlí?
Vlastnictví totiž dává mnoho práv a nevlastnictví mnoho omezení. Protože se nemůžu chovat majetnicky, když tam nejsem svým pánem. To můžete ve svém bytě, ten pronajímáte, tady patrně nic neplatíte, nemáte se špatně..za to bych já byla upřímně vděčná.
Pokud paní doktorka domek vlastní, třeba i se synem, ale pak má určitá práva a musí svého syna velmi milovat, že odešla ze svého domu do bytu, aby jste tam byli vy dva sami. Udělá to jen vzácná povaha. Domnívám se, že jsem tolerantní a velkorysá, ale tohle bych neudělala. Pokud by se skorosnaše nelíbilo v mém domě, nebudu jim bránit, aby do toho bytu šli bydlet oni, ne ale já.
Myslím, že jak Vám tu všichni radí, abyste odešla, že je to výborná rada a odešla bych - ve Vašem případě určitě. Paní doktorka je vzdělaná a ráda si povídá s chytrými lidmi, já také, proto bych ji plně chápala. A vůbec nezáleží na tom, že Vy jste mladá, krásná a umíte uklízet. Víc záleží na tom, jestli je lidem s Vámi dobře. Protože krása ani mládí nám přátelství s lidmi nezískává, ale pochopení, tolerance a sociální inteligence.
A Vy vidíte chyby jen na skorotchyni, na sobě žádnou - opravdu jste tak dobrý člověk, jak se chválíte? Nebo si to o Vás myslí ostatní lidé? Hlavně Váš přítel. Když jsem si přečetla, co o sobě píšete a co o Vaší skorotchyni, nechápala jsem to. Vůbec jsem to nechápala...Vy s ní bojujete nebo co? A proč?
Myslím, že ona s Vámi ne, nepsala jste, že Vám dělá naschvály, dokonce jste jí možná dodnes nepoděkovala, že šla kvůli vám oběma do bytu, kde se jí zaručeně stýskalo i po synovi i po domě. To, že Vy si myslíte, že tam byla spokojená je nesmysl, když se pak ráda vrátila domů, do svého domu. Možná právě z toho onemocněla. Syn je spokojený s Vaším chováním k jeho matce? Nebo mu stačí, že jste mladá a krásná a hlavně umíte uklízet...
A pokud vidíte obět v tom, že jste šla za svou láskou, pak tu obět zrušte a vratte se do svého bytu a budou spokojeni všichni. Nejen Vy. Vždycky je řešení, nemusí být jen jedno - že vyštvu mámu z domu do bytu..Neříkám, že jste to udělala, možná matku o to požádal syn, aby byl pokoj, ale tak tedy na závěr - i já radím, co ostatní, odstěhujte se. Dala jsem Vám možnost vidět Váš život očima jiného člověka z toho, co jste o sobě napsala a jak to na mně zapůsobilo...
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.