Nesnasenlivost rodiny

Kdyby Vás přítelova rodina opravdu neměla ráda, tak mu už dávno naznačili, aby jezdil jen sám. Vy se rozhodně snažte, aby byly vztahy o něco vřelejší. Pokud budete na návštěvě sedět a mlčet, není divu, že si maminka Vašeho přítele potichu a před ním možná i nahlas povzdechne a nazve Vás divnou můrou. Informace o svém dětství už neopakujte, už to všichni vědí. Naopak se na návštěvě snažte něco pochválit. Může to být dobré jídlo, pěkný ubrus, rozkvetlá květina. Pokud mají zahradu, ptejte se na rostliny a jejich pěstování. Ptejte se, jestli se v televizi dívají hlavně na seriály, nebo na cestopisné snímky. Můžete sdělit, co máte ráda Vy proč. Nezávazně se dá hovořit o počasí, o příjemné cestě i o objížďkách které Vás ten den třeba postihly. Pokud jste plachá a málomluvná, tak se alespoň ptejte a nechte mluvit ostatní. Prostě nějak komunikujte, abyste působila jako živý člověk se zájmy. Jakmile se rozmluvíte, přestanete trpět a každá další návštěva už bude pro všechny příjemnější.

Dobrý den. Důležité je jaký je vztah mezi Vámi a přítelem a jestli vydrží, záleží jen na vás dvou. V každém případě ten problém máte Vy s jeho rodinou, ne on. Určitě byste se od minulosti měla oprostit a nezatahovat ji do svého vztahu s jeho rodinou. Myslete na to, že jednou to třeba budou prarodiče vašich dětí, tak je respektujte, i když si s nimi nemáte co říci. Zdvořilostní návštěva párkrák do roka se přežít dá. Oni opravdu nemohou za to, že jste neměla šťastné dětství. Nemusí Vás mít rádi a Vy je. Stačí, když se budete vzájemně respektovat.

Asi by jste se v té své minulosti neměla pořád přehrabovat. To už je pryč, važte si toho, že máte přítele. Buďte milá, přívětivá a tam na to už nemyslelte. Já věřím, že když o tom mluvíte před jejich rodinou, tak jim to už leze na nervy, možná má ta chyně trochu pravdu. Být vámi tak o tom už nemluvím, vy na to nezapomenete nikdy, to je jasné, ale život jde dál. Váš přítel má se svou rodinou asi hodně dobré vztahy, proto na ně nedá také dopustit. Ale je s vámi a má vás rád, tak si to nekažte. Když si s jeho rodiči nemáte co říct, tak se na ně aspoň usmívejte a myslete si svoje. Přinesla jste někdy jeho mámě kytku? Třeba jen tak. Dokažte si sama sobě, že i když jste ve svojí vlastní rodině měla peklo, tak se přes to všechno přenesete a nebudete to pořád někomu podsouvat.

Myslím, že se na to díváte poněkud zaujatě a úzkostně spíše ze SVÉHO pohledu. To, o čem se stále snažíte mluvit / otec / je už opravdu pryč a je to jen vaše osobní záležitost, není to zdůvodnění vašeho chování u nich a není důvod, aby je to nadále zajímalo, stačilo to říci jednou a dost. Teď tím už jenom otravujete. Napište a seznámím vás se svou známou, psychoterapeutkou, pomohla v podobných případech mnoha lidem. Je to na vás, zda se toho chcete zbavit, nebo se s tím chcete trápit, možná aždo konce života. Každopádně o každého svého přítele asi přijdete, kdopak by to stále měl chuť poslouchat. Tak to uvažte, nebo se chcete další léta stále cítit ublížená, když už vám nyní nikdo neubližuje?

Myslím, že vaše tchýně na tu moji, naštěstí už po smrti, nemá. Začalo to tím, že si můj muž nevzal děvče s polama co mu ona vybrala ale dovedl si mě, bez polí a z města. Kdsyž mi ta plačka podávala ruku, cítila jsem zezadu nůž do ledvin, po narození dcery, její vnučky se nezměnilo nic a dokonce tvrdila, že není manželova a ona to v í jistě. Onemocněla jsem a to byl průser největší, manžel mě má na krku a žiju s jeho peněz a td...S manželem jsem 40 let a až po její smrti, kdy ukradla závěť manželova otce a po vesnici vyprávěla jak se má špatně, naštěstí vesnice věděla, že to pravda není a její dvě sestřenice dodnes chodí k nám a nestačí se divit jak s náma zacházela. Manžel ji dělal vše, já ji zvala na obědy, nic jsme po ni nechtěli, přesto jsme my byli ti špatní a naše dcera bůhví čí. Nevadí, manžel stál vždy při mě ale jaká byla opravdu jeho matka zjistil až po její smrti, dávno jsem ji odpustila a snad se má lépe tam kde je. My bez ní, se máme lépe určitě.