Potřebovala bych poradit. Mám vztah. Jsme spolu přibližně rok. Nežijeme spolu. Já ho navštěvuji u něj doma, průměrně 2 x týdně. Problém je následující. Bojím se před partnerem projevovat emoce, zejména naštvání, zlost, ale primárně smutek. Děsně se přemáhám, abych nevypadala před ním jako slaboch, a pak třeba brečím (upozorňuji, že nebrečím kvůli každé prkotině, ale někdy to prostě nejde, nebrečím však častěji než jednou, dvakrát do měsíce), nebo tak, sama. Myslím si, že za prvé bych před ním opravdu vypadala jako slaboch. A za druhé by moje emoce měl hned potřebu řešit a měnit. Ale já v tu chvíli nepotřebuju, když jsem smutná a brečím, třeba, aby vší silou ze mě udělal zase šťastnou. Jen potřebuji, aby byl v té emoci se mnou a dal mi nějak najevo, že mě má rád.
Stalo se to už poněkolikáte, že jsem prostě odjela k sobě a až potom emoce vypustila. Štve mě to. Chci s tím něco dělat.
Včera šlo o to, že partner moje návštěvy u něj začal probírat stylem, že nejsem nebo jsem jeho spolubydlící, a že když jsem u něj, tak třeba dám jinak věci, v kuchyni a on je nemůže najít. Nějak jsem se mu snažila naznačit, že mu třeba ráda uvařím, když jsem u něj, ale že by bylo dobré, aby měl uklizenou kuchyň, protože v neuklizené se blbě vaří, není tam místo a všechno je špinavé. Pak se náš hovor stočil k tomu, že když tedy po něm chci, aby si víc uklidil, když mám třeba přijít, tak mě bude brát jako návštěvu. Ale já nechci být jen nějaká návštěva okolo. které by musel skákat. Ráda mu s úklidem pomůžu, ale chci, aby se taky nějak snažil, když mám přijít, aby si uklidil v pokoji a třeba tu kuchyni. Ale mrzí mě, že mě škatulkuje do "návštěv", nebo řekne, že "nejsem jeho spolubydlící". Byla jsem v tu chvíli z toho hodně smutná. Nedokázali jsme si o tom dostatečně dlouho promluvit, aspoň pro mě, jel mi pak spoj domů. Tak jsem mu potom volala. Bylo to v noci. Byla jsem hodně smutná, a brečela jsem (ale snažila jsem se, aby nebylo poznat, že brečím), a snažila jsem se mu říct, všechno, co mě trápí. Jenže mě ještě dorazil fakt, že po něm do telefonu chtěla jeho spolubydlící něco, snažila jsem se ho ptát, jestli mu nevadí, že volám, jestli to nechce probrat jindy, řekl, že ne. Cítila jsem se fakt špatně. Chtěla jsem mu říct, že jsem se cítila špatně, a proč, a přitom si ani nedokázal udělat soukromí, a poslat spolubydlící na tu chvíli k šípku...
Dost mě to trápí. A nevím, co s tím. Plánuji, že to s ním ještě jednou proberu osobně. Nevím, ale, jestli se ubráním emocím, při tom. Co si o tom myslíte? Co bych měla dělat? Potřebuji jen nějaké další názory, abych na to nebyla sama. Díky moc.
7x
Neříkejte tomu vztah. Je to jen takové setkávání známých, pravděpodobně se sexuálním podtextem. Kdyby to byl opravdový vztah, někam byste se za rok posunuli. Přinejmenším by si pán našel jiné bydlení. Samostatné. Pokud je na tom finančně špatně a musí mít spolubydlícího, měl by volit muže. Ale čtyřicetiletý chlap by měl mít na samostatné bydlení.
Hovořili jste někdy o společné budoucnosti? Pokud ne, je to další důvod, abyste tomu neříkala vztah a nebrala to vážně. Vídáte se 2x týdně a 2x měsíčně u něj pláčete. To je moc! I kdyby to celé bylo jen sexuální setkávání, je toho smutku moc. Proč vlastně jste s tak "starým" mužem? Bránit se emocím je špatné, jenže ve Vašem věku to má být hlavně smích a klidně i nějaká ztřeštěnost.
4x
Pokud spolu nebydlíte a jen ho navštěvujete, pak návštěva jste. Je to jeho vizitka, že si nedovede uklidit, když ví, že máte přijít. Alespoň si o něm dokážete udělat úsudek, jak by to vypadalo, kdybyste spolu žili..Pokud jste přecitlivělá, pak zkuste návštěvu psychologa. Možná by bylo lepší, kdyby jste se scházeli na neutrální půdě, pokud špatně snášíte nějaké věci a třeba to ani není partner pro Vás, který by Vám byl oporou a byl k Vám ohleduplnější. Ale s tou svojí psychikou začněte něco dělat. Pokud partneři berou svůj vztah vážně, pak by měli umět komunikovat, projevovat své city a pocity, pracovat na svém vztahu společně a posouvat ho...Ve vztahu byste se oba měli cítit spokojeně. Vy jste z něho spíše ztrápená..
2x
Ve dvaadvaceti přičítal nezralosti a vztahu, který jen těžko přejde v něco trvalého.
Ve dvaatřiceti za těžkou formu idiocie a nebo nepřipravenosti obou žít normální život.
Projevovat emoce ve vztahu je normální.
Hádky v určité míře taky, hádat je potřeba se ale naučit.
Vztah je o kompromisech, je na každém, jestli pokračovat ještě ano, nebo už ne.
Spolubydlící je slečna, (možná manželka
, i to už v jednom dotazu tady bylo), ta se k jeho systému pořádku/nepořádku staví jak? Kdy u něj přespáváte? A jak vycházíte s ní?
1x
pret, Váš problém není projevování emocí před přítelem. Váš problém je, že to žádný Váš přítel není. Je to člověk, který udržuje "vztah" zároveň se dvěma ženami, a ony o tom vědí. Spolubydlící má navíc tu výhodu, že s ním bydlí a stará se mu o domácnost. Co si od takového "vztahu" vůbec slibujete? Nikdy si Vás nevezme, nikdy s Vámi nebude žít. Jste v pozici osoby, na kterou má jeho spolubydlící žárlit. To je v tomto příběhu celá Vaše úloha.
Promiňte, ale musím se zeptat a myslím to vážně, protože by to leccos vysvětlilo: Jste svéprávná?
Mně je kolem dvaceti, jemu kolem čtyřiceti. Chápu, že projevování emocí je normální. Ale stejně z toho mám strach. Ano, je to asi mojí nezralostí. Měla bych tedy svoje obavy hodit za hlavu a klidně před ním brečet, když to tak cítím? Jinak co se týká spolubydlící, je asi ve stejné věkové kategorii jako on. Sám mi řekl, že mám v tomhle stejný názor jako jeho spolubydlící, k tomu, že by měl nádobí po vaření umýt hned a nenechávat v kuchyni nepořádek. Kdy u něj přespávám? Velmi výjimečně, vlastně jen pokud spolubydlící někde pryč, tj. zřejmě spolubydlící vadí, že tam přespávám. Ze začátku hodně špatně nesla, že tam vůbec jsem. Nyní jsou vztahy mezi mnou a jí poklidnější. Ale štve mě, že nemůžu u něj přespávat častěji, že on se ji vždyky musí ptát, jestli můžu přespat. A tak. Myslím, si, že jsem hodně tolerantní. Na přítele netlačím. Ve smyslu, že bych tam chtěla přespávat častěji. Když jsem u něj, nijak jeho spolubydlící neomezuji. Snažím se s ní vycházet dobře. Jsem převážně v jeho pokoji, když už jsem u něj. Vždy se snažím uvařit, a uklidit kuchyň, než ona přijde z práce, abych ji neomezila a měla volnou kuchyň je svým potřebám. Když je ona na bytě, tak se s ní potkám většinou jen párkrát za večer, když jdu třeba na záchod...
0x
Tak jste jeho partnerka vy, nebo jeho spolubydlící, která s ním asi, jak to z vašeho povídání vypadá, bydlí? Pak se zbytečně ponižujete a pusťte ho z hlavy, zjevně mu na vás nezáleží a budoucnost takový vztah nemá. Asi byste byla něco "méně". Pryč s ním, jste mladá, a seriózních chlapů ještě potkáte... Hodně štěstí!
0x
Moment - váš partner se k vám chová tak, jak mu jeho spolubydlící dovolí a vás "škatulkuje do "návštěv"? Opravdu ho považujete za partnera?
Jinak "potřebuji, aby byl v té emoci se mnou" je přání poměrně nereálné. Pánové jednak nemají moc rádi nesrozumitelné situace - smutek a pláč, hlavně pro ně nepochopitelný - takže se snaží o návrat k normálnu. To znamená buď "udělat šťastnou" nebo najít řešení - jinak to až na zanedbatelné výjimky nedovedou, jsou tak vyrobení
..přesně jak popisuje jedubabča-většina chlapů moc na emoce není, včetně mě. Mě to spíš "vytáčí". Buďto řekni na rovinu co tě trápí nebo se se mnou bav o něčem úplně jiném. Pro tazatelku: jsi ještě nevyzrálá/mladá, urči si co v životě chceš i od svého partnera a podle toho si ho vybírej. Pokud nemá ve čtyřiceti letech snahu si po sobě uklidit, nebude ji mít nikdy..
0x
Nežijeme spolu - navštěvuji ho 2x týdně - spím s ním, když mu to jeho "spolubydlící" dovolí - musím dodržovat pořádek v kuchyni podle představ "spolubydlící" - zařadil Vás mezi návštěvy - jeho "spolubydlící" nebere ohled na to, že s Vámi zrovna telefonuje...
...nezlobte se, ale to není Váš partner a Vy nejste jeho partnerka. Jste zřejmě jen holka pro zpestření jeho života a příležitostné sexuální vyžití, které mu skutečná partnerka ("spolubydlící"?) občasně toleruje. Pokud tedy má nějakou skutečnou partnerku, Vy to určitě nejste. Smiřte se s rolí občasně trpěné milenky, bebo radši "bič - a pryč".
0x
0x
Tohle není normální vztah, řešíte věci naprosto jednoduché, které vyplývají z běžného života a nad kterými se nikdo normálně ani nepozastaví. Pokud máte strach chovat se normálně, není nic jednoduššího, než toho nechat, chvíli si oddychnout a pak "hledat" jiného chlapa. Takového, u kterého vás něco takového ani nenapadne, protože vše bude fungovat automaticky. Jste mladá, není potřeba nikam spěchat, získáte více zkušeností a ten pravý se jistě objeví.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.