Jak být sama sebou

Já jsem začala být sama sebou až jsem se částečně odpoutala od rodiny, když jsem šla na střední škole na internát. Tam jsem musela se naučit fungovat sama za sebe a trochu jsem se "otrkala", pak jsem odjela na pár let do zahraničí a tam jsem se zase trochu změnila. Teď mám rodinu a děti a říkám si, že je dobře, že jsem nezůstala s rodiči až do sestěhování se s teď už s mým mužem, byla bych asi puťka do dnes a možná bych ho ani nepotkala... Chce to opravdu se odpoutat od zaběhlých zvyků a začít se spoléhat ve velkém sama na sebe, ona škola života je fakt nejlepší. Nevím kolik Vám je let, tak pokračujte dle situace, pokud jste ještě na škole, tak se tím zbytečně netrapte, užívejte si mládí, pokud Vás druzí nebudou teď brát takovou jaká jste, tak za to nestojí. Přeji Vám hodně štěstí a síly.

Vy tady popisujete klasické introvertní chování, na které "naříkáte". S tím se člověk prostě rodí a moc s tím neuděláte. Dokonce i když získáte z něčeho pocit větší sebejistoty, brzy se adaptujete na tuto "laťku" - a introvertem prostě zůstanete. Tady je potřeba smířit se s tím, jaká jste a hledat v tom spíše výhody než jen zápory. Proč by mělo být špatné "dvakrát měř a jednou řež"? Extrovert není rozhodně vždy pánem situace. Často je to spíše tak, že žvaní a žvaní prázdné věty - k nezastavení, mnozí se smějí ale říkají si v duchu, no, ty pitomečku, mozeček máš jako oříšek ale co, hlavně, že se zasměji (na tvůj úkor)...

Ačkoliv většinou "neradím" v těchto věcech, jsem spíše technik, tak jsem se, vzhledem ke svému poměrně vysokému věku a zkušenostem jak svým, tak se svými dětmi a vnoučaty neubránil reakci.

Takže povahou jsi introvert a psychycky zřejmě melancholik. A tvým problémem je hlavně nedostatek sebevědomí a zbytečná opatrnost, aby jsi se neztrapňovala. Neboj se více komunikovat i za cenu, že se občas "utneš". Kamarádi jsou určitě tolerantní a pokud člověk někdy řekne i hloupost, tak se to většinou obrátí v žert a je spíše legrace. Tvým opakem jsou povahy s jednáním neuváženým, kterým je spíše vytýkáno že by měly, než něco řeknou, nejdříve přemýšlet. Což Tvůj případ tedy určitě není. Jako kluk jsem byl také spíše introvert a nesmělý. Měl jsem totiž, na ta leta, i drobný problém "tělesný", neboť mi byly vyraženy dva přední zuby a tehdy mi je zubaři ani nechtěli (zatím) udělat, nebyly ty technické možnosti jako dnes. A tak si dovedeš asi představit, jak jsem se musel cítit, když jsem se ve společnosti kamarádů a zejména děvčat, nemohl ani zasmát. Třeba při společenských skupinových hrách, které jsme hrávali , na rozesmívání (určitě je znáš), mne nikdy nikdo a ničím nerozesmál. Ale nakonec i toto jsem překonal, v šestnácti mi konečně zuby udělali a postupně jsem se dostal "do relativního normálu". Takže má rada nakonec, neboj se komunikovat, získej zdravé sebevědomí, případně si o tom promluv i se svými rodiči, určitě Ti rádi pomohou a poradí.

V případě pokud by to nebylo možné, nebo nepomohlo, pak je i možná porada a rozebrání problému s dobrým psychologem, případně psychoanalytikem. A na toho se můžeš obrátit přes svého obvodního lékaře, nebo opět po poradě s rodiči. Zřejmě jsi v "pubertálním" věku a ten má vždy různá "úskalí". Nevěš hlavu, bude líp.

Pěkný den,psycholog může poradit i se sebevědomím,takže být Vámi,tak bych se tomu asi úplně nebránila. Ale to hlavní je stejně na Vás. Já mám zkušenost,že mi pomáhá si ty situace trénovat. Pomalu,postupně,jak to vyhovuje mému naturelu. Takže třeba chodím do jídelny pro obědy. První dny jsem měla strach tam chodit. I jsem doma občas kvůli tomu brečela(jsem psychicky labilnější). Bála jsem se nových lidí a tak...Tak jsem si řekla,že to musím natrénovat. Prostě jsem chodila tak dlouho a ty lidi si oťukávala a dokonce jsem si tam našla i kamarádku. Ale nešlo to ze dne na den. Nebo mívám přehnaný strach o svého psa. Bála jsem se ho pouštět z vodítka. Tak jsem s ním chodila na cvičák a tam jsem si to chození bez vodítka s ním trénovala. Pak na zahradě,pak na poli,kde nikdo není a tak...

Nebo jsem se bála nových lidí ve stacionáři. Tak jsem pomalinku zkoušela si je oťukávat a teď už tam mám kamarádku. Všemu dejte čas a ty situace pomalinku trénujte. Zkuste třeba před někým pronést nějakou vtipnou poznámku,jednu a pak klidně mlčte. Začněte před někým,koho se bojíte nejméně. Pak můžete ty situace stupňovat,zkusit to třeba před 2 lidmi nebo i před celou skupinou. Uvidíte,že trénink situací Vám pomůže.

Zdravím. Zapracujte na své svědomí. Nebojte se komunikovat. Buďte přátelská, usměvavá, podnikavá a uvolněná. Nebojte se, že se ztrapníte a hlavně nebuďte zalezlá doma. Užívejte si života tak, jak chcete a jak to cítíte. A opravdu buďte sama sebou. Nestraňte se kolektivu a trénujte komunikaci při každé příležitosti. Nebojte se při hovorech přidat vlastní názor.

Jj..omlouvám se, mělo být opravdu na svém sebevědomí...