Je mi 18 let a mám přítelkyni, která bydlí v Brně, já jsem z Ostravy. Vídáme se tedy velmi zřídka, cca 1x za 2-3 týdny. Připadá mi, že doma nepomáham málo. Každý týden se podílím na "týdenním úklidu", kdy pouklízím svůj pokoj, bratrův pokoj, obývák a pokoj pro hosty, včetně koberců. O víkendech pomáhám mámě s vařením a pečením, přes týden když něco dělá tak taky. Když se myjí okna, nedělá mi problém pomoct. Když mi mamka řekne, vyžehlim a pověsím prádlo. Vyklízím myčku a když to jde, jdu na dvě, tři hodiny se psem. Vím, že tohle je naprosto normální a mamka toho dělá mnohem víc...
Můj problém je, že mamce se nelíbí, že občas jedu na víkend k přítelkyni. Teda,mamka neví že je moje přítelkyni. Myslí si, že je to jen kamarádka, která mě doučuje k přijímačkám na výšku... Hlavní problém, proč to vadí je pes. Byl to můj vymodlený pes a já to beru. Když mi ho koupili, bylo mi 10 a já jsem nemyslela na to, že za osm let třeba budu chtít někde vypadnout na víkend. Mamča mi teď vyčítá, že se o něj nestarám i když jsem slibovala, že se o něj budu starat vždy. Ale nevím, stejně bych příští rok šla na vysokou. S tím taky musela počítat, když mi bylo 10. Já se psovi vážně věnuju, ven s ním chodím tak půl na půl s bratrem, jenže ten má s tím hrozný problém, protože je to prý můj pes. Vlastně to došlo tak daleko, že jsem bratrovi za to venčení začala platit, protože jsem se cítila provinile, že kvůli tomu že jezdím občas na víkend pryč musí chodit on se psem.
Problém je taky, že když o tom víkendu nejsem doma, nemůžu pomoct s vařením. Vím, že mamka byla roky zvyklá na to, že jsem v uplynulých letech neměla. Přišla jsem ze školy, vyvenčila psa, pomohla doma, učila se a šla spát. S přáteli jsem byla venku možná jednou do měsíce... mám pocit, že se mamka nedokáže smířit s tím, že už mi není 12 a mám zájmy.
Cítím se dost pod tlakem... zvládat školu, venčení psa, pomoc doma tak, jak jsem byla zvyklá a k tomu jednou za dva až tři týdny jet k přítelkyni... protože jí se opravdu nedokážu vzdát. Je pro mě hrozně důležitá a celé ty dva týdny se na ni vždy hrozně těším. Co myslíte, že by se s tímhle dalo dělat? Jsem poněkud bezradná...
Děkuji za názory
4x
Na Vašem místě bych se doma zeptala, co můžu udělat, abych péči, kterou musí rodina věnovat mému psovi, vynahradila. Jasně a na rovinu, jako když se debatuje o tom, co udělat k večeři, bez výčitek, dohadů a spekulací o tom, co by jak mělo být (ale není a prostě nebude). A toho se pak držet 
A sama od sebe byste asi měla začít tím, že se psem budete chodit vždy Vy, aby na bratra - pokud má pocit, že toho psa Vám venčí a tedy prokazuje službu - zbyly jen ty dny, kdy doma nejste.
0x
Souhlasím s odpovědí @Naufrago.
Přidám návrh snížit počet víkendů mimo domov. S přítelkyní se můžete v návštěvách střídat > není nutné, abyste jezdila jenom Vy za ní, někdy může jezdit i ona za Vámi.
PS (OT): Proč přítelkyni vydáváte za něco, čím není?
0x
@halca - Co myslíte, že by se s tímhle dalo dělat?
No - dospělí lidé se většinou snaží domluvit, argumentovat a tak podobně. S maminkou, s bratrem, s přítelkyní...
Mě trochu překvapuje vaše "Když mi mamka řekne" - ve vašem věku už by to mělo být bez říkání, když vidíte, že je něco potřeba udělat.
Pes je váš - maminka vážně nemusela "počítat" s tím, že půjdete na VŠ a bratr má s venčením "hrozný problém" ze stejného důvody. Vy jste slibovala - a i když uznám, že v deseti letech se slibuje snadno, hlavně když něco hodně chceme - vy byste měla plnit. K přítelkyni si ho brát nemůžete? Nebo ona by mohla jezdit občas za vámi.
Skoro to vypadá, že je nejvyšší čas začít jednat o tom, co bude dál - chvíli potrvá, než si vyjasníte důvody a stanoviska a ještě o něco déle, než se shodnete. Doporučuji hlavně v klidu.
0x
Napadlo mne hned, že si psa vezmete sebou na návštěvu k vaší milence.
Dnes se dá se psem povětšinou cestovat všude. Za jakých podmínek se dá zjistit na jejich webových stránkách.
Nemůžete vyčítat rodině, že měla před X lety /ve Vašich 10 letech/ předjímat, že budete chtít studovat a o psa se nebudete moci starat.
Některý pes se nedožije mnoha let /může zemřít mladý na nemoc/, některý zemře právě po deseti letech a jiný až po 15. Ale nikdo není čaroděj, aby viděl do budoucnosti.
Naše generace i generace mé matky se okolo 18 let vdávala a měla všechny starosti okolo bydlení, manžela, rodiny a zvládly jsme to.
----------------------
Ale můj osobní názor je tento:
Pokud jste přijali psa /rodiče ho koupili pro Vás, je celá Vaše rodina odpovědná za čtyřnohého přítele. Tedy mě osobně se přístup Vašeho bratra, matky, nepíšete o otci, vůčí mazlíkovo vůbec nelíbí. Měli by se o něj automaticky postarat, když Vy nemůžete. Tak by to fungovalo v mojí rodině.
Ve Vaší rodině nefungujete, tak jak máte a ani toho psa nemáte rádi, jak byste měli mít. Protože kdybyste měli, tak tohle neřešíte.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.