Je tu někdo z vás,který nebyl milovan svým rodičem?Kde viditelně je vidět,ze celý žívot je uprednostnován druhý sourozenec?Jak na to reagujete?Navíc ten člověk s vámi bydlí ve vašem domě.
6x
Vidím, že nikdo nepíše, tak přispívám. Já jsem jedináček, ale moje mamka byla vždy ta druhá po tetě. Teď už jsem stará baba, tak mi dochází spousta věcí, třeba to, že moje babička taky byla méně oblíbená než její sestra. Prostě někde to tak v rodinách je, člověk se s tím musí smířit. V tomhle ohledu byla moje babička velmi zlá, já s mamkou jsem byla celé dětství sama a bydlely jsme s babičkou a dědem v jedné domácnosti. Mamka se snažila, ale co si kolikrát vyslechla od vlastní matky - např., že ji měla uškrtit jako mimino, několikrát ji proklela atd. Bylo toho víc, nechápu, proč mamka se mnou nešla bydlet někam jinam. Napsala bych toho kupu, ale není mi z toho doposud dobře. Mamka se celý život jen trápila, svou sestru měla i přesto ráda - nedokážu to dodnes pochopit. Babičce bylo 60, když umřela a vypadala na 80. Myslela jsem si, jak mamka ožije, ale nakonec začala marodit a ani té šedesátky se nedožila. Tož tak. Nejlepší je takovou věc přijmout jako osud a asi se fakt odstěhovat, co to nejdřív půjde. Pokud to člověk má pořád v sobě a trápí se, tak si jen škodí a toho druhého stejně nezměníte.
5x
Kdybych měla vypsat svoje strádání ve vlastní rodině, tak by z toho byla kniha. Oba rodiče plus sestra se ke mně chovali otřesně. Bylo k tomu víc důvodů. Matka nechtěla mít děti a když se narodila sestra usoudila, že je jí podobná a tak měla sestra samé výhody. Já jsem si dovolila podobat se otci a to byl zločin. Takovou výchovu, jako měla sestra bych ale mít nechtěla. Mé utrpení mi teď vynahrazuje syn. On a jeho rodina mi dávají lásku.
3x
Znám rodinu se dvěma už dospělými chlapci, kde matka veřejně a před nimi léta prohlašuje, že kdyby měla žít znovu, má jen jednoho, který má / cituji/ akademické vzdělání. Toho s tou průmyslovkou by mít nechtěla. No a tenhle průmyslovák matce ve všem pomáhá, zatímco akademik na ni nemá čas. Ta matka je hodně nevyrovnaná osobnost, stále se uráží...
1x
To jsou velké osobní "zkoušky" nás všech, s nimiž bychom se měli popasovat, v životě není vše spravedlivé ale jedinou cestou jak se s tím srovnat je naučit se to přijmout, i když se nám to nelíbí, samozřejmě tomu bude předcházet velký a někdy i letitý vnitřní "boj" ale jedině dopracujeme-li se jistého ideálně plného přijetí se pak zároveň od toho co nás trápí paradoxně "osvobodíme." Takový "závan osvobození" čirého příjemného svěžího "větru" a nový "nádech" který z toho plyne je k nezaplacení je to největší poklad na světě, ale žel není zadarmo, musíme o něj usilovat se situacemi se vnitřně "poprat" zajisté ne vždy se to povede, ale myslím že jiná cesta k nápravě vlastně ani nevede, neboť jisté věci se z "vnějšku" měnit prostě nedají, nelze změnit lidi a jejich chování, co však můžeme jedině ovlivnit je náš přístup k tomu, povede-li se nám to máme vyhráno.
1x
Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by řekl, že ho rodiče měli raději, než druhého sourozence. A také jsem nikdy nepotkala nikoho, kdo by řekl, že čeho v životě dosáhl, za to vděčí výchově rodičů- 
Každý se cítí méně milován, než sourozenec a také lidem dělá moc dobře, když má své neúspěchy a selhání na koho hodit. Na rodiče! Ti za to mohou. 
Nelze obhájit to, že rodiče měli důvod, ať už to měla být pobídka nebo ověřený způsob, jak ho popostrčit. Vždycky bude někdo ukřivděný. U vašich dětí to nebude jiné, i když budete velice sodná a své výchovné způsoby budete pečlivě hlídat, abyste byla spravedlivá.
Myslím,že je celkem přirozené,že k některému dítěti,má rodič blíž,ale to neznamená,že by všechny své potomky neměli rádi.Mockrát v životě jsem se bavila s některými,,dětmi,,který si byly plně vědomi,že to byly oni,větší sluníčka pro rodiče.ale Pak ale skutečně existují extrémy,že někdo z rodičů prostě jedno dítě nemá rádo,nikdy není pro ně dostatečně dobré,ikdyby mělo svatozář.Tyhle děti,se snaží celé dětství,čímkoliv rodičům zavděčit,než pochopí,že je to v něčem jiném..mnohdy ani rodič neví,proč to tak má,důvodu může být spousta.Třeba,že dítě fyzicky připomíná někoho z rodiny,koho zrovna nemusí,Zdá se to šílené,ale opravdu se to děje.S rodiči mám zkušenosti podobné,nikdy se nedozvím,proč..Jednou mi v dětství řekl můj dědeček,pro vysvětlení,jednu větu.,,To víš,někdo má rád někoho víc,někoho mín..Jako dítě jsem tomu uplně nerozuměla,když se jednalo o rodiče,ale postupem doby tahle věta pomohla,alespon si uvědomit,že přece nejsem horší,než bratr,není to můj problém,ale jejich.Oni s něčím v sobě bojují,něco nemůžou příjmout,možná ani sami nepojmenovali,co to je..Ono to bude trochu bolet celý život,ale nemusí se na to vzpomínat,pokud v tom člověk nadále nepřetrvává.Ale to se řekne,někdy se sebrat a odejít,není tak jednoduché..
Přesně tak Juglans. Když je dítě citlivé, tak si to nese se sebou celý život, může z toho i psychicky onemocnět a léta se z toho léčit. Když to rodič přežene s tou neláskou. Proto hlavně nebýt vztahovačný. Pokud je ještě vztahovačné to dítě a pak v dospělosti, tak to je v háji.
1x
Možná si myslíte, že je chyba ve Vás a přemýšlíte nad tím, proč se to tak děje. Ale problém není u Vás, ale u toho druhého, který upřednostňuje jiného sourozence. Lásku nebo pozornosti se od něj nedočkáte. Tak jediné, co zbývá je smíření se s tou situací. Brát to tak, jak je. On je ten špatný a něco vypovídá o něm, jaký je. Otázek na toto téma už tu bylo v minulosti několik. Stačí si pohledat v seznamu.
1x
Bohužel.
Je to věc, co dokáže člověka hodně poznamenat. Od dětství bojuji s tím, že nejsem dost dobrá, nezasloužím si lásku... A bohužel mě to dost poznamenalo v osobním životě. Ačkoliv znám příčinu a chci být nad věcí, tak jsem to nikdy nedokázala. Nikdy jsem to nepochopila a nikdy jsem se s tím nesmířila... Mám několik problémů, chodila jsem k psycholožce.. a i když dokážu příčinu pojmenovat, tak neumím jít dál. To malé ublížené dítě ve mně zůstává
1x
Nechci si stěžovat, už dávno vše odnesl čas. Spíš jen tak vzpomínám. Ale moje mamka měla raději moji o 6,5 roku mladší sestru, než mě. Já byla spíš takový "kluk", stačily mi trenky a tričko, lezla jsem po stromech, hrála kuličky a fotbal... Sestra byla výrazně holčičí, škobrtala v mamčiných lodičkách a natřásala se u zrcadla v jejím kombiné. To bylo mamce milé. Na mně hledala hnidy - podle ní jsem "šmajdala" a "šišlala". Nebyla to pravda, jen mě prostě psychicky deptala. Sestra podle ní byla dokonalá. Taťka mě měl rád. Bohužel, umřel velice brzy, bylo mi krátce 19 a mamka ještě víc bez jeho ochrany vystrčila růžky.
Našla jsem si místo, brala jsem 700 Kč hrubého. Mamka si usmyslila, že jí musím dávat 500 Kč měsíčně na domácnost. Z toho žalostného platu mi nezbylo nic. Měla jsem chlapce, ráda bych si byla šetřila na věci do nové domácnosti, ale nebylo z čeho. Od mamky jsem nic nedostala, stihla všechno profrndat za parádu a zbytečnosti.
Snad nejvíc mě bolelo, když v létě 1975 odletěla s mladší sestrou do Bulharska na dovolenou. Mě nechala doma. Prý už nebylo další místo. Ale jen kdyby chtěla. Místo toho mi řekla: v dílně jsou kladiva, otluč zatím, než se vrátíme, fasádu na baráku. Na podzim se chceš vdávat, musíme dát udělat novou fasádu, aby to vypadalo. Tloukla jsem do omítky a brečela přitom. Lítostí i vzteky, obojí dohromady. Naštěstí jsem se po svatbě přestěhovala k manželovi a tak už mi tolik neškodila. I když i pak si našla, jak ubližovat, ale už ne tak často, jako když jsem žila doma.
Ať jsem dala taťkovi na hrob cokoliv, vše sundala z hrobu pryč, položila vedle hrobu či dokonce za pomník. Bylo mi to líto, přestala jsem na hrob dávat věci. Na co, když skončí stejně za hrobem? Doma si zapálím svíčku a vzpomenu na tátu. Ten by se asi divil. Mamka, včetně něj, pochovala celkem 3 muže. Měla vždycky vše, co si přála, dneska prý nemá našetřeno /podle sestry/ ani na pohřeb.
Dneska je z mamky troska. Nechodí, jen leží, má cévku a velkou potřebu dělá do plín. Sama si nesedne, neotočí se. Vše, co měla, dala mé sestře, dům i značné množství šperků, které měla. Nevadí mi to. Jsou v životě i jiné věci, než majetek.
O mamku se stará sestra. Jsem za to ráda, mamka je hádavá, zlostná, panovačná, poroučí, nadává, prohání a rozkazuje. Sestra se s ní nepře a poslouchá. Já jsem rebel a dlouho bych nevydržela takhle poklonkovat. Tak jsem ráda, že nemusím prokazovat vděk. Něco zlého pro něco dobrého.
Jak čas ubíhá, občas přemýšlím - proč? Proč právě já? Nikdy jsem matce nic zlého neudělala. A odpustila jsem. Ale zapomenout se nedá. Občas jako neposedný rarášek vytane nějaká myšlenka, nějaké příkoří a vyskočí mi slzičky. Ale je to pryč. A právě proto jsem se vždycky snažila být k oběma našim dětem stejně spravedlivá. Věřím, že se mi to povedlo.
Zhruba jednou za měsíc za matkou jedu, navařím několik jídel, přivezu jí ovoce, sladkosti, které má ráda, ušlehám tvaroh, uvařím pudink... Chci, aby zbytek života prožila v klidu. I když vím své...Jaga.
1x
Několikrát jsem v takovém případě zaregistrovala, že hrála roli podoba dítěte.
Jedna babička zdůrazńovala, že tohle vnouče je celé do jejich rodiny, že se na něj vždycky víc těší.
Taky odposlechnuto: Otec dvou dívek, že vezme na pohřeb jen jednu z dcer. Tu co má po něm modré oči. Obojí ubohé , ale taky realita.
Vím, že už to není důležité, ale s tou podobou mě napadlo něco jiného. V rodině manželovy sestry mají mnohem radši jednu holku než druhou. A víte proč? Protože ta oblíbenější splňuje lépe - jak to napsat - kritéria dnešní "krásy" - je to vysoká štíhlá blondýna, věčně se škrobeným úsměvem a ta druhá je menší s širokými boky a velkým nosem. Když si vzpomenu, jak tchýně několikrát kecala, no, jo, naše Evča, ta má velkou prdel po babičce z Olomouce a čumí jak puk po tatovi - toto ta holka slýchala celé dětství, je hodná a snaživá, ale zdá se mně, že na sebe pořád jakoby chce upozornit - je jí přes 30 a pořád si dává nová tetování a piersingy, nebo jak se to píše, půl hlavy má červené, půl zelené apod.
0x
@blahoutova - Jak na to reagujete?
Na to se jinak, než dospěle, reagovat nedá.
doplněno 30.03.18 18:52:
@juglans - Právě že "někdy se sebrat a odejít" je to nejjednodušší řešení - pro všechny zúčastněné.
Je to nejjednodušší způsob,jak žít svobodně,ale někdy se fakt může stát,že prostě nemáme příjem ani na ubytovnu..Třeba důchodce,když má někde do 10000kc.,dost těžko může platit nájem,ikdyž dosáhne na nějaký ten příspěvek na bydlení..
0x
Zaráží mě způsob, jakým jste se vyjádřila. Píšete: "navíc ten člověk..." Tím člověkem myslíte svého sourozence? A čí je opravdu ten dům? Pokud je to rodinný dům a ten "člověk" je vaším sourozencem, tak je to také jeho dům a Vy bydlíte v domě, který je také jeho.
Třeba to není tak, jak si to namlouváte. Někdy se lidé nedokáží vůbec domluvit a i když mluví stejným jazykem, propast nepochopení se neustále zvětšuje. Nejhorší je, když se tohle děje v rodině. Teda mezi lidmi, kteří by k sobě měli mít nejblíže.
0x
Není správne slovo"nebyl milován"spíše nebyl upředňostňován".Rádi jej mají.
...jinak to je můj manžel.Jeho mladší sestra je od narození preferovanější,z celé rodiny si toho všimla jen babička a zastávala se ho.On nebyl komunikativní,neplnil představy otce-budem chodit na ryby,dívat se na vlaky,opravovat v dílně,prostě jej to nebavilo a nesnášel ten povýšený ton
"jooo,tak ty nevíš jak na to,já ti to ukážu jak to dělat"
a představa matky,jak se jí bude svěřovat a probírat s ní intimnosti byla taky mylná.Dcera tohle všechno plní,tak je nejlepší dodnes,tolerovali jí vše.Manžel zažil jen hysterické výlevy,křik a dětského psychologa.Nikdy by s ní ani s rodiči nebydlel,rychle z domu prchl už ve 20-ti a dobré vztahy máme,vidíme se každý víkend,ale nepřeháníme to.
Chyba je na straně rodičů,i když si to nechtějí někeří připustit.Dítě se musí brát jako osobnost,vycházet vstříct tomu co baví jeho,čemu se chce věnovat,porozumnět jeho duši,povaze a né si jet svou a dítě at drží krok.Vychováváme snad to dítě a né sebe.Takže oni udělali chybu,že místo aby mu naslouchali,snažili se svých zájmů docílit křikem,tresty,zákazy.
Děkuji za odpovědi.To,že otec upřednostnuje sourozence,vim,už od detství,ale to,jak se chová ted,dost bolí.
Doporučuji Vám navštívit psychologa. Věřte mi, že pomůže. Jinak mě otec doslova nenáviděl. Dával mi to najevo. Koukal na mě nenávistně. Vůbec se mnou normálně nekomunikoval. Buď řval nebo nenávistně na mě koukal. Já měla pak psychické problémy a se vztahy s muži a léčím se dodnes.
Paní blahoutová,můžete prosím zmínit,jak se chová?ikdyž je to jistě proti srsti psát o otci špatně..Nemusíte,ale možná si nejen ulevíte,ale také si můžete rozhovorem a zkušenostmi lépe pak poradit.Mně tedy v tomto pomohla psachološka,kam jistě také vřele doporučuji zajít..Jak píši babcezov..Naučit se říkat v podstatě jednu větu,ale hlavně si její význam uvědomovat a věřit si,že na to máte právo,aby cítil ve vašich slovech tu váhu.Tohle chci a tohle nechci..Ikdyž nevím,o co přesně jde..
Podobná jsem na otce.
Bavit se s otcem také nešlo,vždy vyvolal hádku,at bylo tema jakékoliv.
Vidíte, že v tom nejste sama. Můj příběh se mi ani nechce psát, otec je po smrti už skoro 15 let, ale poslední zážitek jsem s ním měla právě na jeho pohřbu, kdy řečník řekl, že ... byl milujícím otcem a nadevše miloval své dva syny... o dceři z prvního manželství ani slovo. Přitom by se mohl mnou pyšnit, ostudu bych mu neudělala, ale tak strašně nenáviděl maminku, že se s ním rozvedla (měla jsem tenkrát 1,5 roku), že mě jednoduše začal ignorovat. Pak se podruhé oženil a měl dva syny, vůbec jsem je neznala. Nechápu sebe samu, proč mě to tak bolí, byla jsem nedávno i na rodinných konstelacích, ale vyšla mi z toho jeho nenávist až za hrob a nic se nevyřešilo. A to mám už téměř 60, tak dlouho s tím žiju. Jenom o tom nemluvím.
0x
S vytřeštěnýma očima a zatajeným dechem čtu vaše výpovědi. Příjde mi to šílené! Lituji děti, které tím prošly a dospělé, u kterých tohle přežívá. Chtělo by se mi říci něco, co by vás potěšilo, ulevilo vám, ale to nejde. 
Já sama mám bratra, který byl vždycky hodný a se kterým se máme velice rádi dodnes. Rodiče mezi námi rozdíl nedělali, jen já jsem byla hodně a často bita, ale jinak to se mnou nešlo. Dnes už vím, co to je ADHD. Otec byl bitím vychován a jinak to neuměl. Přes ty výprasky já jsem stále věděla, že mě má rád.
Jedubabičko, Inženýrko, to jsou kruté příběhy! Babkazov mi mluví z duše. Tolik příkoří a bolesti, co si v sobě musíte od malička nést. Vehnalo mi to slzy do očí. Ale ustály jste to a neopakujete chyby svých rodičů. Kéž Vám to vynahradí děti a vnoučata. Člověk musí hledět dopředu a neotáčet se za tím, co bolelo.
Nabízí se otázka, co asi je za takovým patologickým jednáním, kde se bere ta nenávist?
Babkazov-Dobrý den,píšete to hezky.Tady u vás bylo opravdu důležité,že i přesto,jste cítila,že vás mají rádi,jen nerozuměli co je ADHD.Také jsem u 1.syna udělala pár chyb,dodnes mrzí,než jsem to pochopila a použila svůj mozek a nenapodobovala výchovu,jakou jsem dostala já od rodičů.Naštěstí jsem to pochopila brzy,ale samozřejmě také díky tomu,že už lékař dokázal vysvětlit,o co jde,že to není nekázen..Jsou ale jak vidíte případy,že děti jasně cítí,že tam láska zrovna k nim nebyla a nesou si to celý život.četla jsem tu názor,že kdo ví,čím si prošli chudáci rodiče.No,čím menší inteligence,tím hůře se s něčím srovnávají,poněvadž nejsou schopni si srovnat v hlavě,co se to dělo,tam bych to snad i trochu omluvila..Ale ti,kteří si jsou schopni uvědomit,že nemám ku příkladu ráda dceru,protože je mi fyzicky podobná a já se nebudu mít ráda,tak jsem plně zodpovědná za to,že jsem nezačala chodit na terapie,abych se nejdřív srovnala sama se sebou a tak neubližovala..Moje matka,ta to tak měla,komplex kvůli zubům,mírný předkus a když se dívala na mne,tak vlastně do zrcadla..Opravdu teror..,neunášela to..Pak taky,sama nebyla osobnost,nikdy nepochopila,že ji někdo může být,co to znamená a můj projev osobnosti,vnímala jako utok,celý život nechtěla,abych tzv.rostla,rozvíjela se,protože se cítila ohrožená,připadala si víc,jako nula..Zdravé je přece,když mě těší,že mě vlastní děti jednou tzv.přerostou a že se rozvíjí.Dlouho jsem se v ní nevyznala a proto nadělalo paseku..Otec mě řezal jako koně,ponižoval,upřednostnoval bratra také,ale vždy se vyslovil proč,tak jsem tomu rozuměla..Když jsem dostala výprask za bratra,komentoval to slovy-Byla blíž..Ano,je to křivda sice,ale rozumíte tomu,že je vzteklý a vybije si to,na 1.koho uvidí.Nebo mě ponížil,at jdu domů s lyžema,že bude učit jen bratra,že jsem volšová..No,bolelo to,sebevědomí nepřidalo,jako budoucí ženě,od chlapa jako otce..Ale nebyla jsem né příliš pohybově zdatná.Věděla jsem na co se vzteká,ikdyž bolelo.Ale u té matky,já nevěděla nic,nemělo to pro mne logiku,to jsem se po dlouhém přemýšlení dovtípila ,až dlouho v dospělosti..Taky jsem věděla,navzdory tomu všemu,že mě otec má rád,ikdyž v oblibě měl bratra.Tak nšjak celý život stejně..ale matka,čím jsem starší byla,dozrávala,to se ji nehodilo do krámu,jako správnému narciskovi..Jednou jsem se radila s psycholoskou a říkala.Kdepak,ta je plně zodpovědná,za to jak se chová,ta ví moc dobře co chce a je na vás,jestli na tu její hru přistoupíte..A proto říkám.V dospělém věku,má kor člověk právo říci rodičům-Já chci,nebo Já nechci..Pokud tady někdo jako u tazatelky pokračuje a chová se špatně.Je třeba říct důrazně..A dost! Respektuj mě prosím!Já chci,nebo toto nechci!tohle si manipulanti často nechtěj nechat vysvětlit,Proto nerozebírat proč,prostě oprávněně říct,já nechci,aby si se ke mně takto choval,nebo mi toto nařizoval..To víte,to je ještě takový dovztekávání,vzhledem k stáří a taky zvyklostem..Píšete tu paní mile,jak jen by jste mohla lidem ulevit..Opravdu jediná cesta je,již nesetrvávat ve špatném ,nechat se šikanovat ještě v dospělosti..Ono tomu,co bylo,čas bolest zmírní,ale nechat si ubližovat dál,znamená,že nikdy člověk nezapomene,na to co bylo,pořád vám to otevírá rány..já jsem to naštěstí pochopila a už více let si pro nové rány nechodím..,je mi opravdu líp a jednou se mi opravdu uleví,až nebudou..,pokud mě nepřežijí.já vím,že tohle spousta lidí nepochopí a budou mít za zlé a ani se na ně zlobit nebudu.Kdo si nezažil nepochopí,sice se nenavštěvujem,ale 1-2 za rok se nevyhnu potížím,holt bydlíme od sebe jen 3km..A to se panečku pootevřou staré rány..
0x
Nemůžu říct, že bych byl nemilované dítě, ale mám mladší sestru, kterou narozdíl ode mně doma rozmazlovali. Bylo to ale tím, že mě ještě podstatnou část dětství vychovával vedle matky otec, zatímco sestru otčím. Upřímně jsem ale rád, že nemám její výchovu. Je ze mě (snad) zodpovědný člověk, zatímco moje sestra je neskutečně lehkovážná, na všechno kašle a ničeho si neváží. Nejlépe to bylo vidět ve škole. Občas mi doma vyčítali, že jsem si studium na (veřejné) VŠ prodlužil o rok kvůli jedné nezvládnuté zkoušce a diplomce, ale už nevadilo, že mou sestru vyhodili ze soukromé VOŠ po té, co se tam za semestr ukázala asi dvakrát. A ještě před tím jí vyhodili z gymplu, kam s velkou slávou nastoupila ze 6. třídy. Nakonec musela maturovat na soukromé SŠ, protože veřejnou by se svým přístupem nezvládla.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.