Stydím se před doktorkou co s tím?

Hezký den,

trpím depresemi a pravidelně docházím k psychiatrovi a psychologovi. U psycholožky nemám už problém mluvit,má na mě hodně času a zná mě jako své boty. Horší je to u psychiatričky. Stydím se s ní mluvit narovinu. Ani nevím,proč,ale mám strach,že když řeknu pravdu,tak si o mně bude myslet něco špatného. Vliv na to má také časová tíseň,doktorka na mě má maximálně 10 minut a pak jí neřeknu to,co chci říct. Občas mívám takové propady,kdy myslím na sebevraždu,cítím se bezcenná a tak. Taky jsem dost pasivní,jediná moje aktivita je,že venčím psa a jednou týdně dojíždím do charity na program. I to je úspěch,protože dřív to bylo daleko horší,to jsem témě neopouštěla byt a mezi lidi by mě nikdo nedostal. Takže jsem udělala i nějaký pokrok,ale jsou věci,se kterými se mi nedaří hnout. Třeba ty nepříjemné myšlenky. A pak taky úzkost,která mě paralyzuje v tom smyslu,že nejsem schopná fungovat pod tlakem. Tj.když se ode mě očekává nějaký výkon,tak se psychicky zhorším a jsem plačtivá a tak. Chtěla jsem jít na jednorázovou brigádu a musela jsem to odvolat,není to poprvé. Prostě se bojím lidí,že mi ublíží a celkově nových sociálních situací,navíc nejsem tak výkonná,rychle se unavím,takže vím,že bych byla vyřízená. Tu brigádu,o které píšu,jsem měla i vloni a dodnes si pamatuji,že jsem tam byla 2 dny a pak jsem týden téměř prospala,jak jsem z toho byla unavená,přitom to byla jen krátkodobá záležitost,na přilepšenou k invalidnímu důchodu. Psycholožka mi řekla natvrdo,že nejsem práceschopná. Chtěla bych to říct i své doktorce,pobírám id,ale i tak by to podle mě měla vědět,jak to mám. Že se mi některé věci nedaří zlepšit. Přeci jen mi mluví do léčby. Jenže to vždycky dopadne tak,že tam přijdu a dokud se mě nezeptá,tak mlčím. Teď jsem jí akorát řekla,že mívám výkyvy,na to mi řekla,že je to nepříjemné a dál se neptala,jen se ptala,co dělám přes den,tak jsem jí řekla,že chodím se psem,taky se mě ptala,jak se mi líbí na programu v charitě,co tam děláme,tak jsem jí to řekla. Jezdím tam jednou týdně. Chtěla jsem jí říct o těch sebevražedných úvahách,které občas mám a taky o tom,že nezvládám nikam nastoupit ani na krátkodobou brigádu. Ale nějak jsem se styděla,prostě jsem si říkala,že na mě bude naštvaná,když jí to řeknu,tak jsem zase nic neřekla. Už mě i napadlo si to příště napsat na papír,ale cítím se fakt trapně. Co mám dělat?Jak mám překonat strach jí to všechno říct?