Nejste přihlášen/a.
Je to dva roky co mi zemrela mamina. Bylo mi teprv 19let. Nebyla to zrovna smrt, kterou by clovek cekal...
Bydlela jsem sama s mamkou a bojovala sni kvuli jejimu problemu s alkoholem. Strasne jsem ji milovala, byly jsme nejlepsi kamaradky, ale kdyz byla opila, tak jsme vedly neskutecne boje. Trvalo to nekolik let. Jednou rano jsme se trochu pohadaly kvuli kravine. Prisla mi opila a tak jsem vyuzila prilezitosti kdy si odskocila z bytu a prohledala jsem vsechny jeji "tajne skryse" a nasla lahev vodky. Postavila jsem ji na stul a odesla smer letiste kde jsem se chtela rozloucit se svyma kamaradkama, ktere zrovna odletaly zpet domu. Pred barakem jsem potkala mamku a hodila na ni ten nejneprijemnesi oblicej ktery se,l se slovy, ze tam ma na stole prekvapeni. Navztekana jsem se otocila a bez jedineho slova odesla na bus. Po chvilce mi prisla sms "to nebylo hezke prekvapeni, ani jsem o te flasce nevedela" ja ji na to odpovedela at tohle na me nezkousi, ze vim ze pije a ze si vecer budem muset vazne promluvit o tom, jak to udelame s bydlenim. Napsala jsem ji take, ze me napadlo nas byt prodat
doplněno 06.12.09 09:49: a koupit dva male. (ani jsem to nemyslela vazne, doufala jsem, ze se probere a sekne s chlastem). Ona mi to na to odpovedela, "vsechno je tvoje" a ja na to ze nic nechci. Posledni jeji sms byla "nic jinyho ti nezbude". Uz jsem byla na ceste na letiste, ale byla jsem strasne nervozni. Rozlouceni s kamaradkama probehlo hodne rychle a hned jsem mazala domu. Mamin mobil byl totiz vypnuty a fakt jsem mela divny pocit. Kdyz jsem dojela domu, nebyla tam. Zmizela flaska, jeji mobil, klice i kabelka.
Liliano, vždyť jsi skoro ještě dítě... Ty jsi mamince nemohla pomoci. S tím si těžko poradí i odborníci. To, že se Ti nelíbilo, jak maminka žije, je pochopitelné. A nemohla jsi nijak maminčino chování ovlivnit, nemohla jsi změnit její rozhodnutí , jak bude žít, nebo zda vůbec bude žít. Já vím, že je to moc těžký, ale zkus si nelámat hlavu s tím, jak to bylo kolem smrti Tvé maminky. Pravdu se asi stejně nikdy nedovíš a jen Tě to bude trápit. Musíš to vzít jako uzavřenou kapitolu. Jde to moc těžko, ale jde to. Je moc smutný, že vše kolem její smrti jsi musela prožívat sama. Ale teď MUSÍŠ začít žít svůj život.. Jsi ale v situaci, kdy se z toho sama těžko dostaneš. Rozhlédni se kolem sebe, najdi lidi, kteří zažili něco podobného a přesto se na svět dívají pozitivně. S takovými lidmi si sedni a popovídej. Vyslyší Tě a dají Ti sílu. Se svými vrstevníky o tomhle můžeš mluvit jen těžko - nepochopí to. Jsou příliš mladí. Hlavně si nenech tu svoji dušičku ovládnot smutkem, depresemi a výčitkami. nezůstávej sama doma, když cítíš, že Ti začíná být smutno. V tu chvíli musíš mezi lidi i když se Ti vůbec nechce, protože bys nejraději zalezla někam do kouta a tam brečela a brečela. Měj plno koníčků, školu, práci.Obklop se lidmi, kteří nejsou pesimisti. On ten život opravdu moc rychle utíká a je škoda každého dne, který prosmutníš. Já vím o čem mluvím, Sama jsem takhle ztratila sedm let. Víš, kdyby jsi měla kouzelný prsten, tak bys s ním otočila a bylo by dobře...Bohužel takovýhle zázrak se nestane. JE TO JEN A JEN NA TOBĚ! Prosím, zvládni to... Lenka
Mrzi mne, ze i vy jste prozila 7 let v podobnem stavu. Je tezke se stim smirit a jeste tezsi si to prestat vycitat. Prvni rok byl pro mne nejhorsi, nikam jsem nechodila, pidila se potom co se asi tak mohlo stat. Jedine co me v te dobe pomahalo a do ted pomaha je muj pejsek, kteremu je bohuzel uz 16let a je nemocny. Takze se strasne bojim toho, co prijde az mi zemre i on.
Dekuji za podporu
Milá Liliano,
jsem moc ráda, že jste se o svůj příběh podělila zde. Myslím, že jen málokdo si dokáže představit, co jste prožila a jak vás to musí trápit i po letech.
Jediný, kdo vám může odpustit domnělou vinu, kterou iracionálně za smrt maminky cítíte, jste jen vy sama. To se ovšem lehko řekne a moc těžko provede. Kéž by tento proces odpuštění tedy alespoň trochu pomohla uspíšit má slova.
Je důležité si uvědomit, že alkoholik je nemocný člověk. Počáteční pití, které rozpouštělo smutky, úzkosti nebo plachost a kdy člověk pouze chce pít, aby mu bylo fajn a bagatelizuje všechny signály okolí, že je závislý a tlaky, aby to omezil nebo přestal, za čas vystřídá fyzická potřeba, člověk se musí napít, aby vůbec existoval. Musí pak rozvinout důmyslnou soustavu utajování, předstírání a lhaní, být alkoholikem je fuška na plný úvazek. Pak už alkoholik zkouší občas přestat sám, neboť se hluboce nenávidí a pohrdá sebou, ale je to většinou nad jeho síly. Ne každý totiž umí nabízenou ruku přijmout. Pro někoho je osobní hrdost víc než jeho vlastní život.
Alkoholik pak na sobě pozoruje znaky chátrání, více či méně si ve světlých střízlivých chvilkách uvědomuje, jak svým chováním ničí své blízké, sebe i vše dobré, co vytvořil a nenávidí se za to. Hodně z nich uvádělo, že myšlenky na smrt byly jejich denním chlebem.
To, že matka to ukončila po rozhovoru s vámi, který byl nepříjemný, je jen logickým důsledkem toho, v jakém stavu se nacházela už delší dobu a že si nevěděla rady, nenáviděla se za to, co dělá a neuměla přijmout pomocnou ruku.
Není to rozhodně vaše chyba. Dívat se na to, jak se člověk upíjí a ještě ho mít za to rád a dávat to najevo, to by nedokázal asi nikdo. Samozřejmě, že se na své blízké zlobíme a snažíme se je vyburcovat, pokud vidíme, že se ničí. Pokud bychom to nedělali, patrně by nám byli zcela lhostejní nebo bychom je museli opustit. Je ale moc smutné, když je to to poslední, co mezi lidmi zazní.
Pokud si maminka sáhla na život, nebylo to díky tomu, co jste jí řekla, ale proto, že už nemohla dál, nevěděla, co se životem, dostala se do slepé uličky své nemoci, neuměla přijmout pomocnou ruku a nechtěla vás ničit a stahovat s sebou do marasmu společného života. Když by se to nestalo ten den, udělala by to jindy. Neexistuje žádné kdyby, minulost nelze vrátit.
Co vždy pozůstalým chybí, pokud se nepovedlo, to je rozloučení. Pokud pozůstalý nestihl rozloučení za života, je potřeba ho realizovat i po smrti jeho blízkého. Vyslovit nebo napsat to, co chtěl pozůstalý mrtvému říci. Někdy se tak rozkryjí pocity, které pozůstalý skrýval a které ho samotného zaskočí a překvapí, často je to například zloba na zesnulého, který jim svým odchodem připravil nesnesitelné trápení a potíže, někdy je to obviňování se za jeho smrt, o které je pozůstalý přesvědčen, že jí mohl zabránit. Pro pozůstalého je velmi úlevné, když má možnost tyto pocity s někým ventilovat, kdo ho vyslechne a nezakřikuje tyto hovory jako nesmyslné nebo neprchá z jeho blízkosti. Pokud takového člověka ve svém okolí nemá, určitě by bylo velmi přínosné využít pomoci psychologa. Je naprosto nezbytné, aby se pozůstalý svou ztrátou zabýval, neutíkal od ní. To, že si zármutek připustí, prožíje ho a vypláče se a uvědomí si své pocity spojené se ztrátou, mu umožní se s úmrtím jeho blízkého vyrovnat. Opakovanými hovory, byť na stále stejné téma se zmenšuje jeho trápení, proto je potřeba najít ty správné uši.
Při správně zpracovaném zármutku později pozůstalý začíná vnímat zemřelého v jiné rovině, než tomu bylo dosud. Integruje ho do svého života, vyrovná se s tím, co se stalo, uvědomí si, že jeho vztah k mrtvému trvá dál, jen mu dá jinou podobu. Různí lidé toto období pojmou rozličným způsobem - někdo pokračuje v odkazu zemřelého v činnosti, které se mrtvý za života věnoval, jiní zachovávají na jeho počest nějaký rodinný rituál ap.
Určitě by vám pomohla i pomocná terapeutická skupina lidí, kteří žijí s alkoholiky, scházejí se při skupinách anonymních alkoholiků a i vy byste skupině pomohla svým příběhem. Ovšem je otázka, jestli na tohle budete mít sílu a chuť, protože s těmi lidmi se vám vrátí prožívání něčeho, na co byste tak ráda zapomněla. Ovšem když to bude správně zpracované, dává to možnost pak zapomenout a odpustit si. Pokud však touhle cestou nepůjdete, nevadí, rozhodně vyhledejte psychologa, abyste zpracovala a uzavřela tohle trápení a mohla si konečně odpustit. Nestačí to rozumem pochopit, mohu vám to říci stokrát a stejně se budete trápit dál. Ono se to musí prožít.
Moc Vam dekuji za odpoved, myslim, ze jsem neco podobneho mela napsat uz driv. Co se tyce psychologa, uz jednoho navstevuji. Zacala jsem stim ale asi pozde, byla jsem tam zatim 2x a doufam, ze to aspon trochu pomuze. Radila mi i skupinove terapie, ale zatim se na ne asi necitim. Mozna casem.
Clovek si az postupem casu uvedomuje, kolik chyb udelal. Ted uz take vim, ze alkoholizmus je nemoc a pokud ten clovek pomoc nechce, tak se muzete treba stavit na hlavu a proste stim nic nenadelate.
Liliano, trápí Vás snad nějaké výčitky ze smrti maminky? Nebyla to snad přirozená smrt? Nic jiného mne nenapadá. Také se mi zdá, že je to jenom taková nedokončená výpověď o něčem, s čím se nemůžete vyrovnat. S alkoholem se těžko bojuje a ve Vašem případě to byla upřímná snaha mamince pomoci zbavit se této děsné závislosti. Zkuste Váš dotaz ještě doplnit, jestli je můj odhad správný a nebo to bylo úplně jinak?
liliana667, strašně moc bych Vás chtěla obejmout a dát Vám sílu do dalšího života. Nic si nevyčítejte, co se stalo, nedá se odestát a hlavně život jde dál, všechno chce čas. Jinak nevím, jak vás potěšit, ale věřte, moc s Váma cítím. PT
Moc Vam dekuji, snazim se jit dal. Obcas mam pocit, ze to i trochu jde, ale pak mi to zas neco pripomene a jsem tam kde jsem byla.
liliana667, myslím, že to nejhorší máte za sebou, ten prvotní šok, a najednou sama. Je to dva roky, vím, vrací se to. Nebývejte sama, hledejte rozptýlení, svou mysl zaměřte na veselé věci. Určitě se vám to bude před očima vracet, ale jak půjde čas , přijde rodina, děti, a mnoho jiných věcí na řešení a vzpomínky začnou trochu blednout a nebudou tak časté. Objímám Vás. PT
Liliano, vůbec si nedovedu představit, co musíte zažívat. Je to nepředstavitelná hrůza. A žít s tím se dá asi hodně špatně. Chtělo by se mi pohladit vás a nabídnout pomoc, ale vím, že to nejde. Pomoci není. Sama to vůbec nemůžete zvládnout. Budete se muset zamyslet nad tím, co vám píše "dejavu". Je to odborník, ví o čem mluví. Musíte najít pomocnou ruku. Máte spoustu let před sebou a s tímhle břemenem to nebude snadné. Všecko se vám celý život bude vracet a taky takové: "Co by na to řekla mamka, musím jí to ukázat". Musí vám někdo pomoci. A navíc, najdete při hledání pomoci někoho, komu pomůžete vy. To je nejlepší lék. Asi nikdo z vás neudělá nového člověka bez minulosti, ale bude stačit zmírnit palčivost bolesti. Kdybych byla věřící, řekla bych, že se za vás budu modlit, ale nejsem. Tak vám popřeju aspoň trochu štěstí při výběru partnera a taky aby osud byl k vám laskavý.
Z Vašeho smutného povídání je zřejmé, že hledáte odpovědi na to, co se vlastně mamince stalo. Měla jsem takový dojem už z Vaší neúplné výpovědi. Liliano, je to už dva roky a Vám by velice pomohlo, kdyby tenkrát policie zjistila skutečnou příčinu, proč Vaše maminka zemřela. Hodně pozůstalých trpí tím, že se neprokáže skutečnost, jak vlastně zemřeli. A trápí se s tím a třeba hledají i vinu u sebe. A častokrát určitě zbytečně, protože to mohla být souhra nešťastných příčin i třeba náhod.
Žít s alkoholikem je těžké. A pokud je to milovaná máma - je to o to těžší. Předpokládám, že jste žily jenom spolu vy dvě. O to větší je závislost jedné na druhé. Snažila jste se ji svým způsobem pomoci, i třeba hádkou ji odradit od pití. Někdy to pomůže, jindy je závislost natolik již rozvinutá, že si ji ten dotyčný nechce připustit a o to je to horší. Vaše matka věděla, že kdybyste se odstěhovala, ona by do té neřesti spadla ještě víc. Takže to řešila posvém, tím, co ji vždy alespoň na chvíli pomohlo - opíjením se.
To nebyla v žádném případě Vaše vina. To bylo něco stresového, co pití předcházelo. Možná rozvod nebo ji opustil přítel, neshody s partnerem, cokoliv, s čím si normálním způsobem nedokázala poradit. Nebýt Vás, tak to možná dopadlo špatně již mnohem dřív. Představovat si člověk může cokoliv. Možná, že ještě doma začala pít a když se opila, šla někam hledat pravdu, či pro sebe nějaké rozhřešení, odpověď na to, jak se vyrovnat s Vaším případným odchodem. To už se nedozvíte. Podle mého názoru neuvažovala o sebevraždě. Jednak měla Vás a potom si vzala sebou osobní věci - kabelku, mobil . . . . a toho mohl využít kdokoliv a nebo došlo k dopravní nehodě. To si myslím, že se mi zdá pravděpodobnější. Ale na tom nic nemění, že na tom, co se stalo, nenesete žádnou vinu. Za tu dobu byste se už měla zbavit všech pochybností, i když ten smutný prožitek Vás bude jistě trápit stále. Jenom tu vinu musíte vytěsnit.
Jste ve věku mých vnoučat. Moc ráda bych Vám pomohla víc, ale nevím jak. Ale kdyby Vám ještě někdy bylo smutně, napište na poradnu znovu. A klidně mně můžete napsat i na vnitřní poštu, jestli nemáte svou babičku, se kterou si můžete o Vašem trápení popovídat. Protože to je velice moc důležité, mít svoji "vrbu". Já ji měla také ve své babičce a snažím v tom pokračovat i u svých vnoučat. Je to pro život strašně důležité.
Liliano. Děláš velikánskou chybu, jako většina z nás. Utápíš se v tom, co bylo. Bojíš se toho, co příjde. Říkáš si, co by bylo KDYBY... Chceš začít žít AŽ... KDYBY už nikdy nezměníš, žádné AŽ třeba nepřijde. Bojíš se, co bude, až Tvůj pejsek umře? Poděkuješ mu zato, že s Tebou byl, že Tě měl rád a půjdeš do útulku a vezmeš si další spřízněnou duši. Žij dneškem Źe je zrovna dnes venku ošklivo a prší? Tak chvilku ty kapky pozoruj, je to nádhera... Ale uvidíš to, jen když TY budeš chtít. A tak je to i v životě. Těch velikánských radostí moc není. Ale když se budeš těšit z maličkostí, budeš mít radost každý den. člověk je někdy v davu lidí a říká si, proč zrovna já mám takovou smůlu... A závidí těm ostatním. A přitom Tě míjí lidé, kteří mají trápení stejně velké jako Ty, nebo i větší. To je ŽIVOT.
Jejda, musela tam cast vypadnout... Napsala jsem ji take, ze me napadlo nas byt prodat a koupit dva male. (ani jsem to nemyslela vazne, doufala jsem, ze se probere a sekne s chlastem). Ona mi to na to odpovedela, "vsechno je tvoje" a ja na to ze nic nechci. Posledni jeji sms byla "nic jinyho ti nezbude". Uz jsem byla na ceste na letiste, ale byla jsem strasne nervozni. Rozlouceni s kamaradkama probehlo hodne rychle a hned jsem mazala domu. Mamin mobil byl totiz vypnuty a fakt jsem mela divny pocit. Kdyz jsem dojela domu, nebyla tam. Zmizela flaska, jeji mobil, klice i kabelka.
Potom nasledovalo hlaseni na policii a uporne hledani vsude mozne kde se da. Policie byla tehdy dost neochotna a bez zajmu. Tudiz jsme si vse museli zajistovat vlastnima silama. Po 18ti dnech prisla prvni a posledni zprava. Kolem 8 vecer zvonek u dveri a tam policie CR ktera mi prisla oznamit, ze se nasla moje mamina mrtva v lese.
Vzhledem ke stavu tela se muselo delat DNA a vse se tim tak protahlo. Mezitim jsem na miste kde se nasla, nasla ja, casti jejiho tela. Nebudu rikat jake, abych nekoho treba nerozhodila ci nezhnusila.
Problem je v tom, ze to mam stale pred ocima a diky nasemu poslednimu rozhovoru si jeji smrt stale vycitam, ikdyz vim, ze jsem nedelala nic, cim bych ji zamerne chtela ublizit. Uz stim nechci otravovat lidi ve svem okoli, tak mne napadlo se sem vypsat a treba slyset nazory jinych, nezucastnenych osob. Mimochodem, pricinu smrti se nikdy nepodarilo zjistit, takze dodnes nevim, zda-li to byla sebevrazda, vrazda nebo nehoda. Jak se s necim takovym da konecne zacit normalne zit?
Dekuji
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.