Jak se vypořádat s hlukem

Zdravím.

Již delší dobu sleduji jako anonym tuhle poradnu a vidím tu převážně velmi smysluplné a racionální odpovědi, proto bych se vás chtěl zeptat, jak předmět vypovídá, na to, jak se vypořádáváte s hlukem (jestli vám teda vůbec vadí).

Hluk, který trvá krátkou chvíli dokážu přetrpět, tím myslím např. rozbití skla, švihnutí s dveřmi, ječení (no, u toho už mám taky problém). V případě, že je kraval dlouhodobý nad sebou přestávám mít kontrolu. Dám Vám příklad, který se mi jednou stal: Byl jsem na dovolené v Itálie. Šel jsem do města s rodinou s úmyslem, že se prostě jen projdeme a koupíme si zmrzlinu. Chodili jsme furt na stejné místo, protože zmrzlina od tama byla nejlepší. On to byl tak trochu i bar, kde se podávali i různé nápoje, takže před budovou byla i taková zahrádka a přímo před ní taková dlouhá cesta podél pobřeží, kudy chodili lidi. Jednou k večeru tam bylo celkem přeplněno, moc lidí, hodně zvuků, přeplněná zahrádka, k tomu Italové (celkem hluční lidé, nebo alespoň mně to tak připadá). Platit se mělo před výběrem zmrzliny, a to u kasy, která se nacházela v rohu u vstupu. Poté jste si vybrali kopečky a mohli jste odejít. Dohromady tam bývalo asi pět zaměstnanců. Jeden dával zmrlinu, druhý nápoje, třetí byl u kasy, čtvrtý roznášel a pátý uklízel. Avšak u kasy toho času nikdo nebyl a muselo se objednávat přímo u zmrzlinodájce. To by tak nevadilo, kdyby tam nebylo tolik lidí a tak hlučno. V pozadí byl velký hluk, a to právě ze zahrádky, která byla naprosto přeplněná. Lidé, kteří si chtěli koupit zmrlinu, je tedy museli přeřvávat. Ve chvíli, kdy jsem vstoupil dovnitř jsem začal být okamžitě nesvůj. Brácha si furt vybíral zmrzlinu, neustále říkal, že neví, že mu máme poradit. Já se v tuto dobu nedokázal moc soustředit, všechny hlasy mi splývaly, neustále jsem se rozhlížel kolem sebe, všímal si všeho, co nějak zaujalo mou pozornost. Tep a dech se mi začal rapidně zrychlovat. Za nějakou chvíli se mě zeptala mamka, jakou si dám zmrlinu. Já jsem se nějak naštval a odpověděl jsem ji, že nechci žádnou a že jdu pryč a že tam nebudu. Cítil jsem, jak to ve mně vře, takže z toho důvodu jsem jí to řekl trochu naštvaně a ostřeji.Nedokázal jsem tento vztek absolutně kontrolovat, jediné, co jsem měl v hlavě byl únik. Potom, jak jsem se trochu vzdálil jsem začal být klidnější a za svoje vystoupení jsem se omluvil. Mamka řekla, že to šlo na mně vidět, že jsem měl prý slzy v očích, takže mě asi celkem pochopila.

Co mi tak mamka říkala, tak jsem měl něco podobného i v minulosti. To mi ale byli asi 3 roky. Tehdy mě vzali do nákupního centra a hned vzápětí se mnou museli jít pryč. Říkala, že jsem zbledl a začal jsem brečet.

Proto bych chtěl, prosím, vědět, co v takových situacích děláte, jak se s nimi vypořádáte. Snad tu má někdo, nebo v minulosti měl, takový problém a podělí se se svou radou a zkušeností.

Děkuji