Divne ztraceni veci

Na veřejných místech to není nic zvláštího. Lidi kradou věci třeba i jen proto, že se naskytne příležitost, aniž by přemýšleli k čemu jim ta věc bude. Ty brýle, to je fakt divné, ale třeba se zloději líbily ty obroučky.

Nemusí ani krást záměrně - prostě tu věc sebere, aniž si uvědomí, že není jeho.

Ale taky je můžete úplně obyčejně zapomínat nebo ztrácet vy.

Dobrý den, ty věci se neztrácejí - ztrácíte je Vy, protože jste rychlá, roztržitá, nepozorná a nekontrolujete se. Takže, važte si více svých věcí, uvědomujte si je a kontrolujte se. Zdravím!

Nie je v tom nejaký neznámy Alzhaimer?

Je to 3 roky. Vrátili jsme se domů z cesty, vykoupala jsem se, chystali jsme se spát. Na noční stolek jsem odložila své 2 nejmilejší prstýnky: jeden mi dal kdysi v roce 1974 můj chlapec /budoucí manžel/ k maturitě. Druhý mi dal k 25. výročí svatby.

Druhý den ráno na stolku jen jeden, druhý byl pryč. Na okně sítě, zlodějka straka či jiný lump nemohl dovnitř. Prohlédli, protřepali jsme všechno, i postele rozšroubovali, zásuvky povytahali, koberce stáhli. Nic. Nikdy nic. Mrzí mě to o to víc, že vnučka kdysi ten můj prstýnek velice obdivovala. A já jí slíbila, že jí ho jednou dám.

Kdybych ho ztratila třeba při koupání, při houbaření...atd., pochopím to. Alo dodnes nechápu, že když si večer v klidu položím 2 šperky na noční stolek, ráno jeden z nich není. Zajímalo by mně, co se s ním stalo. Jaga.

Alzheimra, prosím, zatím vynechte. Také, bohužel, třeba jednou přijde, ale zatím nemá šance.

Poslední dobou taky blbnu. Nedávno se mi stalo to, že jsem si udělala chleba se sýrem k svačině do práce. V autobusu jsem zjistila, že mám v tašce ještě zbytek chleba z předešlého dne a ten nový. Tak jsem hodila pak do koše ten starý chleba. Ale v práci jsem zjistila, že nemám ten nový. Zřejmě jsem vyhodila oba chleby do koše. Stejně to byla záhada, protože oba bych nevyhodila vědomě. A včera se mi stalo, že jsem si chtěla vzít banány k svačině a nechala je doma, což je ten lepší případ. Ty se našly.

Tak věci mi někdo schovává teď pořád - asi ten Němec .

Ale vážně: byla jsem zvyklá a i schopná dělat víc věcí najednou, s postupujícím věkem je to průšvih: zvyk je železná košile (stále mě něco nutí dělat toho víc najednou, třebas i proto, abych nemusela někam 2x), ale čím dál víc zapomínám, co jsem kde udělala a dala. Bojuju s tím stále.

A jedna dobrá rada: nejvíce se u nás v práci ztrácely propisky. Někdo si ji půjčil třeba na podpis a automaticky pak odnesl. Taky se mi to stalo - pak jsem lítala, komu ta tužka chybí. No a tak jsem si na propisky lepila cedulku se jménem - funguje to!