Jsem normalní?

Zdravím.

Nevím, jestli tenhle dotaz je místný, možná je to spíš průzkum...

Jde o to, že mám už nějakou delší dobu problém.

Nevím, jestli se jedná o anorexii nebo snížené sebevědomí, obyčejnou stydlivost nebo o něco úplně běžného, co postihuje k,aždého. Možná je to nemoc?

Když se kouknu do zrcadla, po nějaké té úpravě vidim pěknou holku s krásnýma velkýma očima, dlouhýma řasama a velkým úsměvem, co skrýva poměrně rovné a hlavně bílé zuby.

Možná zní egoisticky o sobě takhle mluvit.

Ale mně se líbí jak vypadám. Posledně jsem se viděla na videu a nestačila jsem se divit, jak mi to sluší. (dobře, to zní hodně namyšleně)

Přejděme k situaci, kdy nestojím před zrcadlem.

Vážím asi 59kg, měřím 163 cm, není to žádná výhra, chce to zpevnit, ale nic strašného, vím to.

Jenže kdyz nestojím u zrcadla, zapomenu to.

Stojím na školní chodbě a stahuju břicho, co nejvíc to jde, bojím se, jak vypadají moje vlasy, pořád mám nutkání si je upravovat, doufám, že nemám rozmazaný makeup. Přijde mi že se divně pohybuju, že sem nemotorná, že mám divný držení těla, přemýšlím, jak moc trapně vypadám ze všech úhlů. Cítím pohledy lidí, i když se nekoukají.

Slyším jejich myšlenky, jak říkají, že sem trapná, tlustá, hnusná, že jsem ohavná, přijde mi že se mi každý směje. Nezvládnu s něma mluvit, nevim jak reagovat na pozdrav. Bojím se přihlásit a zeptat se profesora když něčemu nerozumím, co kdyby mě neslyšel a já to musela zopakovat nebo se mi někdo smál, jak sem hloupá. A ne jen tlustá a hnusná.

Přemýšlím nad životem. Bude mi za pár týdnů 18, přijde mi, že nemám nic za sebou, že si neužívám život, že mě nepotkalo nic hezkého. Něco hezkého se určitě stalo, ale nevnímám to.

Jsem panna a nikdy jsem neměla kluka, chtělo mě spousta kluků (já je ne), přijdu si opožděná. Přijde mi, že by se mi za to každý vysmál, jako za všechno. Milovala sem za život dva kluky ale ten první mě ignoroval a moc jsme se neznali a druhý se mnou chtěl jen spát (pak si našel holku, která ho kvůli nevěře a drogové minulosti poslala do patřičných míst).

Chodila jsem poté k psychologovi, ne kvůli odmítnutí, ale kvůli pohledu na věc, který jsem měla, že jsem věřila, že jsem jiná než ostatní holky, s kterýma chtěl jen spát, že mě dokáže milovat..

Nesnášela jsem se za to jak sem byla naivní, nesnášela sem sebe, ne jeho, on ani neví co jeho přítomnost způsobila, nikoli on.

Přijde mi, že se trápím kvůli zbytečnostem, ale nemůžu přestat.

Myslím, že si o mně každý myslí jen to nejhorší, sama si to o sobě myslím a myslím, že mě nic hezkého už nečeká.

Nevím, co mi je.

Žiju takhle už přes půl roku.

Kdysi sem se bála zůstat sama se sebou v jedný místnosti.Nevěděla jsem co může mou hlavu napadnout za scénář, katastroficky štastný scénář, kvůli kterému bych pak akorát bbrečela. Bála jsem se přemýšlet.

*když mluvim o anorexii, mám na mysli samozřejmě tu mentalni

** pruzkum - to proto ze by me zajimalo, zdato taky nekdo z Vas zaziva...