Tykají vám děti? Nejsem divnej?

Nechci se hádat, jen tak, kapku se zamyslím. Neva? Vadí mi, když se maminky chlubí tím, že jsou s dětmi kamarádky. Dítě nepotřebuje kamarádku, kamarádek má mimo domov dost.* Ty může poslat do někam. Maminka má mít lásku a úctu a důvěru a respekt. Nemá to být hra na úctu, důvěru a lásku. Má to tak být! Také si nemyslím, že jsem kamarádkou přátel mých dětí. Tady neplatí jakási "rovnost a bratrství". Vůbec!

* Šla jsem se psem kolem děcek, které pily, kouřily a nesmírně sprostě řvaly, na schodech zadního vchodu. Jedné z dívek zazvonil mobil. Ona kousek od děcek odběhla a sladkým hláskem poprosila, jestli může zůstat s dětmi, že si zajímavě povídají. Vrátila se ke skupině a řekla: "Ta stará píča zase otravuje. Sere mě!"

Ahoj, jezevče. Ty hodné mi můžou za odměnu tykat . Neumím si představit, že budeme někde blbnout a ony mi řeknou "Madam, teď pykáte Vy" . A nějak automaticky mi začali říkat teto. A je mi opravdu milé, když mi spolužáci a kamarádi vnučky (12 let) tykají a povídají si se mnou jako... no jako s tetou, kterou mají rády. A podobně to je na fotbale s vnukama. Ti starší fotbalisti, co s vnuky netrénují, mi vykají. Ta drobotina mi tyká a pochybuji, že jak budou stárnout, tak mi začnou vykat. A vlastně mi tykají i jejich rodiče, protože jich většinu znám od . A opravdu mi dělá strašně moc dobře, když vnučka od někud příjde a řekne mi : " Babi, mně Tě všichni závidí". No není to úžasný

mám třeba kolegy pedagogy, kteří se mnou jezdí na tábor a situace je taková, že ve škole jim děcka vykají a na táboře tykají...sice je mi skoro 30, ale už teď se cítím starý když mi někdo vyká

Tykání mi nevadí. Prožila jsem hodně let na táborech, kde si tykali staří i mladí. Byli jsme jedna rodina. Jen kuchaři jsme vykali. Byl to proti nám opravdu starý statný pán, měl přirozenou autoritu a vařil tak, že by dneska bez problémů dostal michelinskou hvězdu.

Přátelili jsme se s manželi, kteří měli malou roztomilou holčičku. Říkala mi teto a tykala mi. Dneska je z té holčičky už maminka pěkného klučíka, tyká mi pořád. Nevadí mi to. Připomíná mi to naše mládí.

Přijeli k nám mladí z tábora. Bylo jim kolem 15 - 18 let, mně v té době asi 40. Tykali mi, jak jsme byli léta zvyklí. Byla u nás na návštěvě moje matka, zatáhla mě do pokoje a brblala: Tobě nevadí, že ti ty cápkové tykají? Říkám: Nevadí. Nejsou to cápkové, ale kamarádi.

Takže tam, kde nás pojí nějaké přátelství, tykat doporučuji. I když je velký věkový rozdíl. Mezi neznámými už je to horší. Jeden pán vždycky říkal: Daleko snáz se řekne Ty krávo, než Vy krávo. Jaga.

Mě vykají. Nevidím důvod, aby mi kamarádi mých dětí, popřípadě vnuků tykali.

Zdravím, obecně mi tykají. Jsem tak zvyklá z táborů, z kroužků atd., vždycky jsem děcka upozorňovala, ať mi tykají, že nejsme ve škole (a stejně mi do zpěvu chodí holčina, která mi vytrvale říká paní učitelko ). U malých prťat od kamarádů jsem logicky teta, ti ještě nechápou, co to vlastně vykání je.

Možná, až budu starší, budu vyžadovat i vykání, ale zatím nemám potřebu.

Jen doplním, že kupříkladu děti v hodinách zpěvu moc dobře vědí, že kamarádi vocaď pocaď. Nedávno jsem jednoho kluka vyhodila za dveře, aby se uklidnil. ´Troška respektu v mé pozici nesmí chybět.

Osobně si to neberu, když mi tykají malé děti a oslovují mne strejdo nebo dědo, ale pokud už chodí do školy, měla by to být jeho povinost vykat a to by dítěti měli vštěpit rodiče, potažmo škola.

A perlička na závěr: Seděl jsem na lavičce u paneláku a zrovna procházeli děti z mateřské školy. Jedno z dětí na mne zamávalo a volá: Ahoj, co děláš? Odpověděl jsem mu, že čekám na paní pošťačku. Učitelka, která děti vedla se na kluka osopila s tím, že cizím a starším lidem se netýká a malý odpověděl: Já můžu, to je můj děda.

Moje děti mi tykaj a manželce jsem to dovolil taky!

Ale vážně, kamarádi dětí, jak kteří. Ty které znám od malička mi automaticky tykali a tak to zůstalo, Ale ty nové puberťáky k tomu nějak aktivně nevyzývám.

Když se s dětmi seznámím ve věku, kdy každému tykají, tak mi tykají. Když se při prvním seznámení už uchylují k vykání, klidně u vykání ještě nějakou chvíli zůstanu. Ale pamatuji si, že když jsem jezdili tak do těch 12-14 let na chalupu, na lyže a výlety s pár dalšími rodinami, tak všichni noví vždycky byli "teta" a "strejda" a tykalo se jim.

Ale taky určitě záleží na prostředí a konkrétní situaci. Ve městě, kde k nám domů přijde dítě, o kterém nic nevím, tak to mi docela jistě bude vykat. Když jsou tak už nějaké vazby, znám třeba rodiče, nebo asi i stačí když o dítěti vím jako o dlouhodobém kamarádovi dítěte, dokážu si to představit jinak.

- pokud je člověk kamarádskej, jen tak se neurazí, má smysl pro humor, nedělá ze všeho vědu a má přirozenou autoritu, tak tykání asi nevadí. I když neměl by si člověk ani při tykání nechat tzv. sr... na hlavu. Vše záleží na osobnosti dotyčného.

Presto že tady patřím ke starším, tak v těchto případech to nechávám na dětech, jak mě osloví? V mladších letech mi mnoho spolužáků (spoluhráčů) synů tykalo (strejdo), ale mělo to svá pravidla, které jsme mezi sebou dodržovali, jinak jsem byl připraven jim to vysvětlit, jak to chodí v životě s týkáním x vykáním. Dodnes vykám své tchýni, i když mi nabízela mnohokrát tykání a svým nastávajícím snachám také vykám, přijde mi to normální. Určité společenské normy se ale musí dodržovat v normálním životě.

Nejenže mi vykají kamarádi mého syna, ale vyká mi i jeho intimní přítelkyně. Druhá věc je, že přítelkyně a blízcí kamarádi mého syna mě oslovují křestním jménem. A v okamžiku, kdy uznám za vhodné, aby mi kdokoli z nich tykal, okamžitě mu to nabídnu. Synova přítelkyně je tomu v současné době nejblíže.

Děti mých kamarádů mi většinou tykají, což je dáno dlouhodobostí vzájemného vztahu. Většinou je znám od dětství, takže tykání není problém, zrovna tak jako formální oslovení "strejdo", "teto" ve vztahu k mé manželce.

Ale to vykání není překážkou v tom, abychom si mezi sebou velice dobře rozuměli.

Záleží na tom komu, co vyovuje. Vykání bych opravdu nerušil Jinak jsme vždycky jako děti kamarádům rodičů tykaly, ale samozřejmě jen po tom, co nám to oni sami řekli.