Mluvit s někým jako o někom

Vy nemáte dítě, že?

Určitě to problém (maminek dlouho na mateřské) není. U dětí jsem se s tím setkala běžně, že třeba maminka řekne: Eliška udělá hačí a pak Elišku sama posadí a tak to pokračuje i v jiných případech.

Kdybyste slyšela mě, jak někdy mluvím, tak byste se taky divila Ale já to nemám od dětí. Mně slovník obohatil papoušek a ráda jeho výrazy používám hlavně v okruhu rodiny, kdy přesně víme, co to znamená. Ovšem nezasvěcení, ti by se divili, co to je pitomce... M.

Tyto dny hlídám dvě vnoučata. S vnukem (6,5) už mluvím normálně, s vnučkou (3) mluvím ve 3. osobě. Proč tak mluvím a kde je hranice tohoto způsobu komunikace s dětmi, nevím. Nikdy jsem po tom nepátrala. S největší pravděpodobností jsem tak mluvila i se svými dětmi. A zcela určitě se všemi svými psy.

Víte, na tomto je jedna zrádná věc: Vy jste to viděla jednou (dle dotazu předpokládám). Dovedu si představit, že ve svých hovorech s dětmi používám věci, nad kterými lidé mohou kroutit hlavami. Ale použiji tu blbost jednou nebo třeba opakovaně, ale málo často. No a co?

Většinou se jako o třetí osobě mluví o jiných lidech než dítěti a dítě začíná tzv. "shifters" - já, ty - chápat a pak i používat právě mezi 2. a 3. rokem věku. Takže za mě v klidu

Já vím, že neodsuzujete ale kroutíte hlavou, no. Ale divit se je v pořádku. Fakt je to běžné, i když přiznávám, že většinou se mluví o 3. osobě jako o dalších. Dítě "já" a "ty" opravdu nechápe ihned a když o sobě začíná mluvit, což klidně může být i po tom 2. roce, tak se běžně nazývá jménem, dopomůže mu to vyjádřit to, co vyjádřit chce, jelikož to "já" prostě nezvládá.

Dneska jsem si na Vás vzpomněla. Hlídala jsem a přistihla jsem se, jak povídám "pojď, dáme Terezce botičky a půjdeme ven". Mluvila jsem na Terezku

Rekl bych, ze je to tim, ze male deti si sebe sama jeste neuvedomuji. Napr. v zrcadle nevi, ze jsou to oni, ale vi, ze je to Honzik. A tak nejak se to prenese i na rodice, kteri pak mohou sklouzavat k pouzivani Te treti osoby.

Protoze, kdyz by rekli, dostanes najist, tak dite vi kulovi, ale kdyz reknou Honzik dostane najist, tak dite vi, ze kdyz se Honzik naji, tak oni nebudou mit hlad.

Ve chvili, kdy pak deti o sobe zacnou uvedomele mluvit se to tak nejak samo vytrati i u rodicu.

A já někdy našemu hafanovi řeknu: pojď, jdeme vyčůrat psa. A jdu s ním před barák.

To mě nenapadlo, že se to dělá, aby si děti uvědomily, kdo jsou a neznaly jen ty. Mně tenhle způsob připadal dost nevhodný (hlavně když se používá pořád). Dcera sousedky pak ještě ve školce o sobě mluvila stylem: "Mařenka tohle nechce."