Kdyz jste pozvani na obed, najite se pred tim?

Nerad bych přijel hladový. Není jisté, zda jídlo bude bezprostředně nebo až za hodinu a nerad bych tam šilhal hlady.

Ovšem najíst se, když jdu na zvaný oběd a tam odmítnout svou porci bych bral jako urážku a bylo by to poslední pozvání na oběd. Samozřejmě pokud menu jednomu z členů nevyhovuje lze to pochopit a pak je spíš trapas pro hostitele...

Nikdy se mi to nestalo a ani jsem o tom neslyšel.

Nešlo o ukázání pokory. Dřív bylo zvykem upejpat se, aby host nevypadal "nenapapaně" a odmítat proto, aby hostitelé hodně pobízeli a nutili - když to nedělali, byli nařčeni z lakomství. Nenutí - chtějí aby jim hodně zbylo.

Zažili, zažili...Zeť má maminku, skoro 90 let, velice hodnou, čistotnou paní. Zatím jí slouží tělo i mozek. Doteď velice chutně vaří. Jenže, já o ní říkám, v žertu, že je to taková "pejpalka".

Přijde na návštěvu. K rodině vlastního syna. Začne se servírovat. A babička začne: já ale opravdu nechcí, nechcí, já už doma jedla. Měla jsem knedlíčkovou polívku a knedlo zelo vepřo...a vyjmenuje plno jídel. Je to pravda, nelže, ta jídla skutečně doma má. Ale donutit ji, aby něco pojedla, je nadpřirozený úkol. Proč se před návštěvou posilní, když ví, že bude pohoštěna?

Myslím, ale na druhou stranu, že doma lehce pojíst není na škodu. Byli jsme pozváni na oslavu. Nejedli jsme, hodinu jsme tam jeli. Pak jsme zjistili, že zatím není k nabídnutí nic, maso je ovšem naložené a bude se grilovat. Bylo to prima, ovšem, než se rozpálil gril, než se maso ugrilovalo a dostalo se na nás /bylo tam dost lidí/, hlady už nám vylézaly oči z důlků.

Proto: lehce pojíst nepovažuji za špatné. Kdoví, kdy se k pohoštění dostanu. Ovšem, dát si před hostinou doma guláš se šesti - to se na mě nezlobte, ale to je barbarství. Jaga.

Nikdy se předem nenajím, protože z vlastní zkušenosti vím, že pro hostitelku je největší odměnou, když během jídla slyší rytmické cvakání příborů o talíř a pak ještě požadavek o malý přídavek.

Nikdy nemám pocit, že bych hostitele vyjídala. Kdo nechce pohostit, nezve. A také s sebou beru něco, co finanční stránku konzumovaného jídla lehce nebo zcela vyváží. Láhev vína, celý ananas, sáček sušených hub...

no mě vždycky říkali, že "na návštěvu se nechodíme najest".. ale když jsme pozváni za tímto účelem tak asi bych nejedl..popř jen snídal

To zní docela děsně. Ale byla jiná doba. Moje babi taky dělá věci, u kterých si ťukám na čelo. Je vidět, jak se plno věcí změnilo. Třeba: má doma lišku. Čepici a šálu z lišky. Nesmírně si ji cení. No a dneska? Vyjdete s tím ven a vrhnou se na vás ochranáři. Mluvily jsme o tom s ní, nemohla to moc pochopit, že její liška už není vzácnost, ale něco, za co jí lidé mohou opovrhnovat.

Já na oběd chodím zásadně co nejvíc hladová. Jsem vybíravá, takže s hladem mám větší pravděpodobnost, že sním, co bych jinak nesnědla, abych neurazila. A taky jím malé porce, takže hladová sním víc (třeba normální porci )

Když jsem pozvaný na obědm nejsem trouba, abych se předem najedl. A být pozvaný na oběd a přijít s plným žaludkem a odmítat pak jakékoli pohoštění, považuji zavelkou neslušnost a hrubý společenský prohřešek.

Tím zároveň říkám i jak si to vysvětluji a co si o takových lidech myslím

Já to nedělám, ale vaši babičku a dědu chápu. Není to žádná pokora, spíše ohleduplnost. Jako důchodci vědí, že jídlo je drahé (aspoň pro ně) nechtějí nikoho vyjídat. Ukazují, že jsou soběstační.

Možná i předem oznámili, že žádný oběd nechtějí, že přijdou jen na návštěvu.

Když se najím doma, také bych mohla hostitelku urazit tím, že se na návštěvě v pokrmu jenom budu nimrat a moc do mě nepoleze. Takže, abych cestou neomdlela hlady, tř. si kousnu do rohlíku a jdu.