Jak se chovat?

Ono bude už velkým přínosem jen to, že jste s ní. Nechte to volně plynout a případně povídejte, co vám přijde do hlavy, bude to určitě to pravé. Hlavně nad tím tak moc nepřemýšlejte, spíše se řiďte citem a intuicí, nic ze sebe nenuťte, prostě buďte s ní.

a naslouchejte jí.

Nechte to na ní. Ať nemá pocit, že jste se na ni vyzbrojila a teď ji budete do něčeho nutit. Nechte plynout čas. Jestli je babička schopná a bude chtít, ať Vám uvaří večeři. Nebo uvařte Vy, dle jejího receptu, ať Vám říká, co a jak udělat. Dělejte spolu to, co byste dělaly jinak, když jste spolu. My hráváme karty nebo jdeme na procházku. Dost často je potřeba kolem domu s něčím pomoct, babi si řekne, při tom si povídáme.

Pokud ji chcete zaujmout antistresovými omalovánkami, nenabízejte jí antistresové omalovánky. Spíš "hele babi, podívej, co jsem našla v knihkupectví (dostala od kamaráda). Je to dobrý, pomalu si takhle vymalováváš, barvy použiješ jaký chceš... koupila jsem si k tomu i trochu lepší pastelky, hotový to vypadá úžasně. Jdu teď tuhle načatou dokončit, nechceš jednu taky?"

Já bych asi spíš poslouchala ji - byla s ní a poslouchala ji. Nijak se řečem o dědečkovi nevyhýbala - třeba budete vzpomínat na nějaké "rošťačiny", co uměl jen dědeček a nikdo jiný. Nit hovoru bych nechala vybírat babičku. v

chce to najít téma hovoru, které jí odpoutá pozornost od minulosti a přiměje ji k řeči.

Já jsem po smrti svého dědy dostal svoji babičku z těžké depky tím způsobem, že jsem ji přivedl k diskusi o románu Evžen Oněgin. Proč ten Lenskij vlastně udělal tak nesmyslně silný žárlivý výstup Oněginovi, svému nejlepšímu kamarádovi a proč Oněgin nezaváhal, namířil pistoli a zastřelil Lenského, svého nejlepšího kamaráda. Několik hodin jsme probírali, co se mezi těmi dvěma vlastně odehrálo, že věc nabrala takový spád. Tam totiž vůbec nešlo o nějaké Oněginovo šuškání do ouška Lenského favoritce.

Odtud moje rada : Nadhoďte takové téma, které vaše babička dobře zná. Třeba jestli se růže stříhají za třetím nebo čtvrtým očkem a podobně.

Každý člověk je jiný a každý takové nepříjemné události prožívá trochu jinak. Myslím, že nemá příliš smysl se snažít toho člověka odpoutávat od toho co se stalo. Spíše je dobré když je někdo blízký při ním který je ohoten vyslechnout jeho bolesti a prodiskutovat to s ním. Zapomenout se na to asi nedá nikdy, ale smířit se s tím, že se stalo něco hrozného a že už na tom bohužel nic nedokážeme změnit se snad s časem dá. Vím to z vlastní zkušenosti, protože jsem už to prožíval když mi zemřeli rodiče. Život jde pomalu dál a tak jak se mluví, že čas rány hojí, tak i takové rány jako je tragická nečekaná smrt hodně blízké osoby se s časem zahojí i když nějaká jízva po tom asi zůstane.

My jsme zase ovdovělé tchými dali do rukou kočárek s její první pravnučkou, jeden člen rodiny odešel a druhý přišel, tak to nejhorší období tímto způsobem překonala.

Navečer a klidně i večer, vezměte babičku na procházku a zeptejte se jí na její rodinu a rodinu dědečka. Kdo byli jejich prarodiče a jací byli. Bude to hodně zajímavé povídání. Procházka ve tmě, s někým blízkým je velice intimní a hodně otvírá srdce a sbližuje