V poslední době jsem už několikrát uvažovala, že sem napíšu, jelikož před cca 5 lety jsem měla nějaký menší problém, napsala jsem sem a dost mi reakce pomohly. Vlastně si uvědomuju, že dvakrát, ještě předtím jsem taky psala a také jste mi pomohli. Takže tu po několika letech jsem zase, uslzená v křesle s nadějí, že následující sloh mi uleví a třeba někdo pomůže. Znáte to, někdy stačí úplná malinkatá maličkost, co vám může rázem změnit život, myšlení, uvažování. A to teď potřebuju..
Je mi 20 let, studuji prvním rokem vysokou školu a nemám nikoho, komu bych se mohla svěřit. Nemám moc kamarádů, mám jednu jedinou kamarádku, té sice můžu říct, co mě trápí, ale vidíme se teď málo a stejně to není ono. Není to tak, že by mě plně vyslechla a pomohla..A pak mám jednoho kamaráda, ale to je kluk a prostě na určitý věci to nestačí. Ještě se k němu také dostanu mimochodem určitě.. No a co je úplně nejhorší, nemůžu se svými problémy za mámou. Šíleně mě to žere, jednou jsem kvůli tomu hodně moc brečela. Prostě to nejde, je mezi námi taková zvláštní překážka. Normálně se bavíme, nehádáme, nic, ale nemůžu s ní mluvit prakticky o ničem..Nikdy jsme se nebavily a když už něco řeknu, vůbec mě nevnímá, když jsem byla v depresi ze školy, také zrovna nebyla úplně 100% při mně.. Je to neskutečný kámen na srdci, když máte maminu doma, každý den ji vidíte, ale nemůžete nic říct a přitom tak chcete. A když to nikdy nešlo, prostě nevím, jak ze dne na den asi těžko za ní můžu přijít a vybalit všechno.. Nejhorší je to co se týče kluků. Nemůžu jí říct nic, u nás je prakticky bráno to, že jsem podle rodičů v životě po klukovi ani nekoukla a myslím, že si myslí, že mě kluci ani nezajímají. Když mi bylo nějakých 12 a dostala jsem první menstruaci, máma mi strčila do ruky vložku a tím vše skončilo. Neřekla mi, proč se to děje, co je menstruace, jak často to budu mít, nic. Prostě mi dala vložku a nechala mě ve vodě stylem "nauč se plavat sama". Teď po letech mi to zpětně přijde příšerný, říkám si, že takhle se vůči své dceři nikdy zachovat nemůžu. Někomu to může přijít jako blbost, ale pro mě to je zásadní věc. O určitých věcech jsem se dozvěděla u lékaře, když jsem tam šla s pocitem, že mám nějaký problém s menstruací a on mi řekl, že úplně v pohodě, že tak je to normální a že "to ti máma neřekla jo?" Ne neřekla, proč mám menstruaci jsem zjistila až na konci střední školy, kdy jsme se o tom učili. U nás doma se vlastně ani slovo vložka či menstruace nahlas neřekne. Je to něco jako slovo, co se neříká nahlas. A takových je hodně, včetně těch zmíněných kluků. Proč to všechno píšu, může z toho totiž trochu vyplynout, jak to s mámou mám a co je jedním z mých problémů. Čím jsem starší, tím mě to mrzí víc. A největší strach mám, že kdyby se něco stalo a já tu mámu neměla, tak si budu vyčítat, že jsem s tím něco neudělala... Ale já nevím nevím jak
A na to navazuje další problém a to kluci. Přesto, že je mi 20, nikdy jsem kluka neměla. Nikdy jsem neměla žádný vztah. Do 17 mi to přišlo normální, ale teď, přijdu si divná. Jsem asi sobec, ale svádím to i na ty rodiče, protože mě drželi vždycky a pořád drží dost zkrátka. Jak jsem napsala, slovo kluk u nás doma neexistuje. No a vlastně jak by taky mohlo.. Co je paradoxní je, že to ani není, že by o mě nikdo neměl zájem. S tím vůbec problém nemám, spíš že jsem prostě blbá a mám nastavená dost nadměrně měřítka. Nikdo mi nevyhovuje a když jo, když se mi někdo líbí, mám takovou ohromnou vlastnost, že se začnu chovat jako totální, největší kráva a prostě toho člověka od sebe úplně odženu, doslova. V zimě jsem se seznámila se dvěma kluky, oba se mi líbili, ale ten jeden značně víc. Ale víte co? Já prostě najednou jsem přestala být sebou a začala být krávou a chovala se tak neuvěřitelně debilne, že se samozřejmě na mě vykašlali. Je to nějak ve mně, vůbec to snad ani nedělám vůlí, prostě najednou mi přepne a jsem kráva. Těm klukům jsem se zřejmě líbila, takže přesto mé chování se se mnou tak nějak dal bavili, ten co se mi líbil víc mi ale přestal odepisovat a prostě mě začal ignorovat, ten druhý naopak začal být víc iniciativní, ale ne dostatečně, spíš že prostě čas od času napsal. A dneska jsem se dozvěděla, že si oba našli nově holku. Úplně mě to sebralo, měla jsem na sebe neskutečný vztek. Prostě kdybych se nechovala jako totální kráva, s jedním z nich bych teď mohla být..s tím, se kterým bych si rozuměla. Cítím se hrozně, hrozně hrozně.. Už jednou jsem udělala to, že jsem třikrát odmítla pozvání od jednoho kluka na rande. Naivně jsem si myslela, že mě bude prosit na kolenou, ale prd. Ten kluk má teď několikátym rokem holku a je to jediný kluk, u kterého nesmírně moc lituju, že jsem kdysi nešla. A budu si to asi vyčítat nadosrmti. Ale pak si říkám, všechno má svůj význam, najdu někoho lepšího. No a kde jsem teď? Odpudim od sebe svým děsným chováním dva kluky, ti si našli někoho jiného a teď se tady lituju. Nějak to nezvládám, už mám pocit, že bych opravdu někoho chtěla, že chci někoho, o koho se můžu opřít, vedle někoho se ráno probudit, protože to neznám.. Teď mám ale v břiše pocit viny, nesnáším se, je mi na zvracení.. Sama se s nikým seznámit neumím, respektive jsem to nikdy neudělala. Vždycky za mnou přišli kluci, nebo napsali oni sami, první. Nechci být zoufalec, co si teď někoho najde z nouze, jen si říkám, dočkám se? S tím chováním, vážně se chovám většinu času blbě. Jsem hodně svá, nejsem zlá, ale jsem svá. Mám své názory, když se mi něco nelíbí, řeknu to, když někoho nemám ráda, prostě se nepřetvařuju a nejsem falešně milá.. Ale v dnešní době to je trochu problém. Jsem dost sobec, nejvíc myslím na sebe a jen se lituju. Stejně jako celou dobu tady. Říkám si, musí přeci přijít ten impuls, kdy se změním. Kdy všechno bude fajn. Jenže poslední dobou si neskutečně házím klacky pod nohy. Nebudu říkat, že mi život hází klacky pod nohy, vím, že si to dělám sama. Přijdu si jako trochu rozdvojená holka, ta jedna půlka vidí, jak se chovám, plně si uvědomuju svoje negativní vlastnosti. Úplně se vidím, jakoby z pohledu třetí osoby, jak se tvářím, jak se chovám, jak mluvím, jak jsem akorát hnusná.. Plně si to uvědomuji, jenže už nejsem dost silná na to to změnit. Cítím, že jednou to přijde, že je fajn, že si to všechno uvědomuji, ale kdy to bude? Kromě slušné sady špatných vlastností si uvědomuju i ty dobré, ale nějak jsou v menšině... Ve škole se mi pár věcí nepodařilo, to je další věc, co mě podráží. Je to jedna velká kapitola sama pro sebe, co mě trápí, jenže jsem na to nějak sama.. Je normální mít neúspěchy? Člověk se nesmí vzdávat, že? Je ostuda opakovat první ročník? Proč si všechno tak stěžuju? Vybrala jsem si náročnou školu, ale je tam tolik aspektů, co mně vadí. Nenašla jsem kamarády. Všichni se tam jen učí, nedělají nic jiného, baví se jen o škole, mě to ale deprimuje.. Trápí mě, že celý den trávím doma nad knížkama, naučím se to, a pak mám při testu tmu a neprojdu. Je to podlamující...
Jediná věc, co mě drží je fitko. Zbožňuju to tam, jenže teď už i tam lenivim..
Poslední dobou si přijdu, že bych měla jít k psychiatrovi. Jenže já si říkám, mám toho v hlavě tolik, že ani tady jsem to nebyla schopna napsat.. Cítím úzkost, mám špatnou náladu, mám denně negativní sny, už několik let.. Ve snech mám tmu, jsou s negativními motivy... Odráží to moji denní realitu. Pořád uvažuji o tom, co je vlastně život, proč Žijeme, co je po smrti, co je ta pointa! Pořád o tom přemýšlim... Nebo zda vlastně vůbec existujeme?!
Na 20letou holku jsem dost nenormální..
Mám v hlavě bordel a preju si ho dát alespoň z části do kupy..
Jestli je tu jeden člověk, co tento můj zvláštní druh literatury dočetl až do konce a chápe z toho chaosu něco, budu ráda za komentář.. Cítím se nějak na dně, ale zároveň cítím, že se musím rychle vzchopit..
Děkuju...
doplněno 02.05.17 07:16: Odpověď :
Dekuji všem moc za odpovědi!
Do odstavců jsem nečlenila právě z toho důvodu, že jsem psala tak, jak se mi to rodilo v hlavě, jestli chápete jak to myslím, já to právě ani v hlavě rozlenene nemám a takhle je to patrnější..
Co se týče psychologa "na pojišťovnu", o tom si zkusím něco najít, jak bych si to měla zařídit? Cítím, že to potřebuju, hodně, s někým mluvit. Ale pořád je o to větší paradox, že mám doma rodiče a vyhledávám k tomu cizí lidi, že?
Původně jsem se i bála sem napsat, aby mě v tom někdo nepoznal, ale pak jsem si řekla, určitě nikdo z mých známých nepročítá poradny...
Jak někdo napsal, je to tak ve skutečnosti, že sice vztah už chci, ale na druhou stranu se bojím a tak nevědomě (až později si to uvědomím) mám zvláštní reakce, něco jako obranná reakce, proti klukům..A ty se projevují tak, že se chovám, jak už jsem mnohokrát napsala, jako kráva. A vlastně o ti je to horší, že si to ještě pak uvědomím. Žere mě to... Já nevím, říkám si, třeba i ti svá kluci jsou takoví, že teď si našli holku jen tak z nudy, nevydrží jim to ani měsíc a pak třeba mám šanci.. Ale taky třeba ne, toto už jsem si totiž právě u jiných kluků a holky už mají několik let.
Já bych někoho chtěla, protože už se vážně cítím hodně sama. Jenže jsem moc náročná, nikomu jsem nikdy ani šanci nedala. Nevím jestli se tomu říká být povrchní? Asi spíš ne, ale jde o to, že mi hodně jde o to, jak ten kluk vypadá. Ale to je normální ne? Náš partner se nám přeci líbit musí?! Nemusím si za to zase vyčítat?
Jak jsem zmínila kamaráda, tak tam mi nejvíc mrzí to, že ten kluk po stránce duševní řekněme, splňuje všechny mé parametry. Je chytrý,miluju jeho smysl pro humor, dá se s ním podnikat spousta věcí.. Prostě super. Jenže po fyzické stránce, ne že by se mi nelíbil, ale prostě mě nepritahuje, chápete to? Mockrát jsem o tom přemýšlela, říkala si, vždyť po té první stránce, to je kluk, co, hledam, ale... Ale ale...
S kamarádkou jsem řešila, že mě trápí, jak se chovám. K rodičům, často k cizím lidem, i ke známým. Ona mi prvně v životě řekla, že vidí, že k ní jsem zlatá a hodná všechno, ale že kdy a se prý bavím s ostatníma, jsem taková arogantní.. A prostě špatný.
Někdy si řeknu, budu milá, ale pak zase na to přestanu myslet a působí ta mrška ve mně a zase je vše při starém.
Opomnela jsem svého bratra. To je jediný člověk, který mě zatím podržel, když jsem přišla ze školy s hrozným brekem a to byly opravdu stavy,kdy byste mi poslali přímým spojem na psychyatrii.
Jenže máma vidí, že mě ta škola moc trápí, ale nezeptá se mi, jestli si chci promluvit. A přitom mně by to tak moc ulevilo.. Když jsem přišla domů s depkou, jakože já nepřehanim, bylo to Zlé, tak jsem si k ní lehla a taky mlčela, nic... A pak je to vlastně ještě horší...
Já u jiných známých vidím, že holky mají se svými matkami kamarádkovský vztah, no a o to víc mě to mrzí.
Mám jednoho kamaráda vrbu, jenže je to jen po psací stránce, on se se mnou nechce sejít, protože má holku a já se mu líbím, no a má nějak strach nebo co..Takže to taky není kamarád, co? Štve mě to...
Když se mě teď někdo zeptá, jak se mám, já prostě řeknu, že nic moc. Jsem ve stavu, kdy se sama v sobě moc nevyznám, hledam se..Je to hrozné, tohle si někdo zažije v 15, někdo v 60, někdo třeba nikdy. Ale je to naprd.
Mé nálady jsou jako na houpačce. Někdy jsem úplně ok, pak najednou skok a jsem úplně dole.
Pořád přemýšlím o životě, o čem je,co je smyslem, ale nedobrala jsem se závěru...
2x
Prečetl jsem to.
1) Jsi normální. Nejsi zrovna v psychické pohodě, ale to ještě neznamená, že nejsi normální.
2) Jsi inteligentní. Podle projevu jsi prostě inteligentní holka, která má na to dodělat tu školu.
3) Že jsi ve 20 sama a panna není žádný problém.
Psychologa nebo psychiatra zkus. Nejsem ani jedno, ale na prášky bych to zatím neviděl, možná něco krátkodobě na úzkosti. Psycholog asi časem dospěje k tomu, že ti chyběl jednak párový vzor a ta rodičovská intimita s mámou. Nejsi ztracený případ, máš šanci
Už to, že si uvědomuješ, že něco není v pořádku, je důležitý první krok.
P.S. Co je to za školu? Medicina?
doplněno 01.05.17 23:20:
A ještě - pokud se rozhodneš pro psychoterapii, pomůže ti to, ale nečekej rychlé zlepšení. Bude to trvat měsíce.
Ano ta škola to je...
Děkuju za odpověď...
Jsou i psychologické služby hrazené pojišťovnou, jen ty objednací lhůty tam jsou delší. Psychiatr ti dá nejspíš prášky a pak ti stejně doporučí většinou psychoterapii. Psycholog tě navede, aby sis některý věci uvědomila, proč některé věci děláš a pomůže ti to chování změnit.
Existují i psychologové "na pojišťovnu". Psycholog pomáhá s různými problémy (a Vaše se mi zdají spíše pro něj), psychiatr je lékař.
Ale oba svou práci dělají především ve snaze lidem pomoci, nikoliv "pro peníze".
Ve Vašem vyprávění mne zaujalo "očekávání něčeho". Nečekejte. Nic nepřijde "samo od sebe". Chcete-li něco změnit (neste-li s něčím spokojena), můžete to změnit jenom Vy sama.
psychoterapie Ženské domovy
ESET, psychoterapeuticka a psychosomatická klinka
Dejvické psychoterapeutické centrum
Mgr. Mačasová
psycholgie s.r.o Praha 6 - PhDr Kalfiřt a Mgr. Cibulková
středisko psychoterapeutických služeb Praha 1, Břehová
Ale to je Praha, jiná města na tom budou samozřejmě jinak.
K psychologovi Vás může doporučit praktický lékař, v takovém případě bude péči hradit zdravotní pojišťovna. (Nevím, jestli je možné se dohodnout přímo s psychologem.)
2x
Svůj neúspěch bychom neměli chápat jako neúspěch, ale jako výzvu. Hned dostane jiné zabarvení i obsah. Stejně, jako vypsání se na Poradně, by Ti pomohlo vypsání se doma na papír, třeba několikrát, pomáhá to dostat problémy ze sebe ven. Zkus to a uvidíš, že se Ti uleví. K Tvému vztahu s maminkou Ti musím říci, že se sice cítíš zraněná nenaplněnými představami, ale věř, že až na vyjímky, se dcery s matkami většinou o svých problémech nebaví, i když by si to spousta matek přála, leckdy si to i vysnila. Holky na to mají kamarádky a rodičům se většinou nedá svěřovat s věcmi, se kterými těžko mohou souhlasit, už jen z pouhého strachu o dceru, strachu, že zklouzne na šikmou plochu, získá špatné návyky, dostane se do špatné společnosti, nebo ji někdo citově zraní, ne-li přivede do jiného stavu. O menstruaci Ti měla podat veškeré informace, to ano, ale nevíš, co má sama v sobě a proč, jaké zábrany, co jí bránilo o tom s Tebou mluvit. Problémů máš v sobě dost, ale nemyslím, že je to na psychiatra, spíš by pomohl psycholog. Já bych Ti poradila, dát si vždy na nějaké údobí jeden cíl ke zvládnutí, např. budu se hlídat a třeba 2 hodiny se v debatě nebudu chovat "jako kráva". Pak bych tu dobu, vždy po pocitu trvalého zvládnutí, prodlužovala. Můžeš si dát více úkolů za den, ale ne ve stejnou dobu, aby ses soustředila na jednotlivé kroky. A hlavně se pokus najít kamarádku, to je asi stejně důležité, jako mít kluka, ale než potkáš toho pravého, buď připravena na to, že každý pro Tebe bude tím pravým - až do rozchodu! To jsou téměř literérní náhody, když se dva poznají a vydrží spolu celý život. V životě nás pár kluků zraní a zklame, než najdeme to pravé ořechové a v takových chvílích nás drží právě ta kamarádka. Nejsme na to samy. U mámy hledáš na špatné adrese, píšeš, že se o klukách u Vás nemluví a některé mámy mají zábrany. Já měla přísného otce a moc zvědavou matku, která vyzvídala, až mi to vadilo a z tohoto důvodu, jsem se doma nesvěřovala s ničím. Svůj soukromý život jsem žila s kamarádkami a později se svým klukem. Stejně by každé svěřování končilo radami, o které jsem nestála, poučeními, které jsem čekala a žádná radost by to nebyla. Funkce rodičů je vychovávat, na ostatní máš mít kámošku-y. Jednu věc Ti ještě musím vypíchnout. Nezaměňuj upřímnost za nedostatek diplomacie. Možná i zde je pes zakopaný. Věci se dají sdělovat taktně i netaktně, někdy druhého zostudí, nebo alespoň přivedou do trapné situace. Vždycky mysli na to, že nikdo nejsme bez chyb, tak to nečekej a nežádej ani po druhých. Zkus být tolerantnější a v případné obraně taktnější. Možná své vztahy s lidmi časem pozměníš. K milému člověku se lidé chovají většinou mile. Zamysli se, jestli třeba kolem sebe nešíříš jen starosti a špatnou náladu, takovým lidem se začnou ostatní vyhýbat. Snaž se se sebou něco udělat a změní se i reakce okolí. A kluků je na světědost, potkáš další, tak se soustřeď na to, ať to znovu nepohnojíš. Zdá se, že jsi nevyrovnaná a pak pod tlakem reaguješ nezvykle, nepřiměřeně, zaměř se na sebeovládání. Držím palce! Teˇ%d čtu, že psychologa ne, asi neznáš mezi nimi rozdíl. Psychiatr je na těžké nemoci, depreswe aq pod, Ty potřebuješ psychologa, aby Ti pomohl se zorientovat sama v sobě.
2x
jakoby to psala moje stejně stará dcera, trápí se podobně. Všichni ti radi, najdi psychologa. Také si našla psychologa, ale ani jeden ze 4 placených pojištovnou ji vubec nepomohl. Takže není psycholog jako psycholog. A další už tady nebyli a tak jsme museli začít platit, prvotní vstup 500 a další 300, ale popravdě nechce se mi už dávat každý týden 300 panu psychologovi, aby si popivadal s dcerou, protože nemá kamarádku, ještě studuje, ale na to nikdo nehledí. Trápím se já, trápí se ona, ale nedokážeme ji poradit. Také všechno řeší do detailů jako ty,také je přecitlivělá a také ji nechápu jako tvoje matka protože jsem pravý opak. A když zminuješ první menzes, také jsme to nerozebírali, protože předpokládala jsem, že ve škole mají sexuální výchovu snad od 5. třídy. Takže tvá matka vůbec nemusí být neempatická, jen ti vůbec nerozumí, stejně jako já nerozumím své dceři, je pro mě jakoby z jiného světa, a to další dvěma dcerám naprosto rozumím.
Odpovědět tazatelce si netroufám, ale zde mě zaujal názor, že když se ve škole probírá sexuální výchova, není potřeba, aby doma máma s dcerou mluvila o menzes. Ve škole se probírá i násobilka, vyjmenovaná slova, hory, řeky, panovníci... Ani o tomto s dětmi doma nehovoříte? I v tomto případě necháváte vše na škole a doma nepřekoušíte, nezeptáte se, jestli je všechno jasné? Pokud máma s dcerou o menzes včas nepohovoří, je v rodině něco v nepořádku.
jestli je to narážka na mě, tak reaguji, s touto dcerou prohovoříme denně hodiny, protože to vyžaduje a povídat si prostě chce,že ani na ostatní nezbyde tolik času,Ale o její první menzes hovořit nikdy nechtěla, dostala to až v 15 letech a už tehdy mi připadlo, že o tom ví víc než já a navíc se styděla o tom mluvit, viděla jsem na ní, že je jí to nepříjemné. Počkejte, zrovna vstává, a tak se ji jdu na to hned zeptat.
Tak už to vím, tak se smála, uf to jsem si oddychla, že jsem ji nezanechala v tomto trauma. Jistě víte, že každé dítě je jiné.
To bylo za nás bohužel vše a vůbec celá menstruace bylo tenkrát velké tabu. Doufám, že dnes už to mají děti lepší a taky se tolik nestydí, ale jistá bych si tím nebyla. Vzhledem k tomu, že menstruovat dívky začínají klidně už v 9 letech, tak pochybuju, že jim to někdo v 2. nebo 3. třídě ve škole vysvětluje.
1x
Zdravím. Když si sama se sebou nevíte rady, pak určitě vyhledejte odbornou pomoc. Potřebujete si s někým popovídat a rozebrat to co Vás trápí. Život se skládá i z neúspěchů, chyby děláme každý. Je třeba si je připustit, vyrovnat se s nimi, poučit se z nich atd. Ne vždy se povede vše tak, jak by si člověk přál. Hlavně nepropadejte sebelítosti. Co se seznámení a vztahu týče, na jedné straně byste přítele chtěla, na té druhé se zřejmě bojíte sblížit se s někým. Proto se chováte tak, že spíše chlapce odpudíte, než zaujmete. Ale to si myslím, že s pomocí odborníka, by se dalo zlepšit. Nikdo Vás na kolenou prosit nebude, nikdo si Vás sám nenajde, když Vy sama nezačnete být aktivní a nezměníte svůj přístup k určitým věcem a lidem. Ale je Vám jen 20 let, takže vůbec nic nemáte zmeškáno. Vás hodně zřejmě poznamenalo to, že s Vámi máma nekomunikuje o různých věcech, nenaslouchá Vám, neporadí atd. Tak se nebojte obrátit se na toho, kdo Vás vyslechne a bude se Vaší psychikou zabývat. Máte problémy které byste řešit měla, aby Vám to nepřerostlo přes hlavu a nedostala jste se do depresí, z kterých se člověk dostává hodně těžko a dlouho. Berte to jen jako jeden z mnoha názorů a pohledů na věc. Je to Váš život a jen na Vás záleží jak s ním naložíte..Držím palce!
1x
Takže... mohlo to být horší.
První menstruace se dostává na zvláštních, neobvyklých místech, mi přijde. Ségra měla první menstruaci v Bulharsku a já v Polsku. Jinde v zahraničí jsme nebyly jako děti. Když jsem to poprvé dostala, tak tam máma ani nebyla s námi. Sestra poradila.
doplněno 02.05.17 13:48:
V zahraničí a první menstruaci jsme měly před více jak 25 lety. Tak dovolená v zahraničí, byly pro nás Vánoce. Proto jsme z toho vzrušení a změny prostředí dostaly menstruaci. Ale to už Vánoce nebyli.
1x
Taky jsem neměla možnost s nikým řešit své vztahy. S nikým - v rodině ani jinde. Matka měla za to, že dokud nedostuduju, vůbec nemám nárok na kluky a vztahy jenom pomyslet.
Ve Vašem věku, když jsem řešila "lidi okolo sebe" mi docela pomohla knížka:
Dale Carnagie: Jak získávat přátelé a působit na lidi. Jako první informace pro někoho, kdo "se hledá".
Po čase a po dalších životních zkušenostech mi pak pomohla knížka:
Stephen Covey: 7 návyků skutečně efoktivních lidí (Název mi sice přijde trochu zavádějící, ale co se dá dělat.)
Držím palce, ať pochopíte sama sebe i lidi okolo Vás. Mě se to podařilo až docela pozdě. Ale aspoň, že tak. 
0x
Pěkný sloh. Četl by se mnohem lépe, kdybyste dělila na víc odstavců.
K tomu s Vaší matkou se raději vyjádřím jen krátce, protože se svou vlastní mám vztah, řekněme, na nože. Osobně beru děti (byť vlastní nemám) jako investici. Rodič si děti stvoří, zaopatří je, poskytne jim vzdělání atd. a čeká, že se jednou ony děti zase postarají o něj. Pokud rodič stojí za exkrement, jednoho dne se mu to zkrátka vrátí.
Buďte ráda za kamaráda a kamarádku - pokud se chováte (jak píšete) jako kráva, mohla byste dopadnout mnohem hůř. Změna chování v emočně vypjatém okamžiku je vcelku normální ale chápu, že Vás to trápí, pokud od sebe takto odháníte lidi. V tomto případě bych zvážil profesionální pomoc.
Že jste ještě neměla vztah není žádná ostuda. Na vysoké a později v zaměstnání ještě potkáte spoustu dalších lidi.
Vyletět v prváku není žádná radost ale nejste první ani poslední, komu se to stalo. Nemyslím, že by existovala přímá úměra k úspěšnosti uplatnění. A za chvíli je zkouškové a pak měsíce bez školy, kdy budou mít spolužáci spoustu času na pokec. Co takhle nějaká společná dovča?
Hlavně to tak nehroťte a soustřeďte se na příjemné věci. Pěkný večer!
0x
Zdravím,
přečetl jsem si to 3x tam a zase zpátky, snad půl hodiny zvažoval, jestli mám něco psát nebo nemám, ale pak sem si řekl, že jo - starší by se měli snažit pomáhat mladším, pokud o to ti mladší samozřejmě stojí.
Sepsala si to moc pěkně, bylo to sice dlouhé, ale dá se v tom vyznat.
Napsalas, že máš "v hlavě bordel" 
Zní to sice komicky, ale myslím, že Tě mohu celkem uklidnit - nejsi sama, každý člověk má občas "v hlavě bordel". Někdo častěji, někdo výjimečně, někdo má ten "bordel" takový jednoduchý, lehce zvládnutelný, někdo ho má složitější. Někdo řeší "bordel v hlavě" tím, že "restartuje" mozek pomocí alkoholu (prostě se lidově řečeno ožere jako čuně). někdo na to holt musí jít jinak, třeba tím, že se tzv. "vykecá", konečně už staré lidové pořekadlo říká, že "sdělený problém je poloviční problém".
Životní zkušenosti mi ukázaly, že potřebu "vykecat se" mají hlavně ženy. "Vykecat se" není vůbec hanlivé, jak by to mohlo vyznít, ale je to přesný název daného stavu - ženy nestojí o to, co jim mi jako muži většinou nabízíme, tj. řekni problém a já ti pomůžu ho vyřešit, ženám stačí, když se mohou vyzpovídat z problému - tím si to totiž v hlavě většinou srovnají samy.
Na to vypovídání se má většina holek a žen tzv. "nejlepší kamarádku". Ale taky většina holek a žen má zkušenost, že nejlepší kamarádka nemusí být v reálu ta opravdu "nejlepší kamarádka", protože ženy jsou zároveň i soupeřky, takže většinou zdatně zvládají i vzájemné pomlouvání a sveřený problém často roznesou dál, mezi další kamarádky. Některé ženy to řeší tak, že to dusí v sobě, některé tak, že to "vyslechnutí" vyžadují" po partnerovi (pokud mu věří a on je schopný a ochotný je vyslechnout) a pak je ta poslední možnost - "pokecat si" prostě s někým úplně mimo vztah, školu, rodinu, dalo by se to nazvat, že potřebují najít svoji "vrbu".
Tady je ale hodně podstatné, jestli ten svěřující se je schopný si s tou "vrbou" třeba sednout ke kafi a povídat si z "očí do očí" (to ale zvládne hodně málo lidí, protože se většinou stydí apod.) a nebo jestli při tom svěřování se potřebuje být skrytý (někomu stačí třeba jen tma,a by na něj nebylo vidět) a nebo jestli potřebuje být úplně anonymní.
A) Nebýt anonymní = lékař, psycholog, psychoterapeut = nevýhoda hlavně v omezeném čase.
B) Být anonymní = takřka kdokoli, kdo je ochotný vyslechnout, popovídat, ale nesoudit (to je podstatné).
ad B) kde hledat? To je už dnes docela problém s personalizováním internetu - všechno jede přes FB a podobné sociální sítě. Kdysi na to byly ideální tzv. chaty - LIDE.cz a další - člověk tam byl pod nějakým nickem, v profilu nic mít nemusel, mohl se bavit s kýmkoli a bylo jen na něm, co o sobě "pustil ven". A když se třeba debata "zvrhla" směrem, který někomu z chatujících vadil, stačilo, aby se dotyčný odhlásil a byl, pokud se opět nepřihlásil pod stejným nickem jako předtím, téměř nedohledatelný (pro běžného uživatela, pro adminy dohledatelný byl, pokud psal tzv. na sklo (čili veřejně - číst to mohli všichni v místnosti), pokud psal "šeptem" bylo to jen mezi těma, co spolu šeptali a nikdo cizí se do toho nedostal).
S chaty mám osobně několikaletou velmi dobrou zkušenost, od velkých místností až po malé soukromé, které sloužily právě k účelu uvedenému výše. Absolvoval jsem několik srazů křížem krážem republikou menších i větších a většinou až do setkání jsem tušil jen orientačně, s kým si vlastně píšu, což bylo někdy pak hodně zajímavé - netuším, čím sem si to tenkrát zasloužil, že jsem holkám (píšu holkám, ale věkové rozmezí bylo někde od 18 do cca 70, jak se to kdy sešlo - některé po čase odečli, jiné zase přišly jako nové) dělal (někdy až moc důvěrnou) vrbu. Ale bylo to fajn období, byla to fajn setkání a moc rád na to vzpomínám. Bohužel pak LIDE.cz překopali do současného stavu, kdy už podle věku dopředu víte, s kým budete psát a nejen to, ale i ta nemožnost anonymity spoustu lidí odradila a celé se to rozpadlo včetně té naší "vrbičkové" Kavárničky, protože jsme na sebe žádné kontakty kromě toho, že jsme věděli, kde se najdeme, neměli.
Takže taková nějaká "schemata" k výběru podle představ autorky dotazu bych poradit uměl, ale konkrétní radu asi dát umět nebudu - chaty už dnes snad ani tak jako kdysi (tj. plně anonymní) nejsou, sociální sítě už vůbec ne, tady je to sice tak nějak anonymní, pokud člověk není registrovaný - pokud je tak relativně taky, ale jen do doby, než toho sem o sobě napíše víc (a admin a tzv. syslové vidí na IP adresy), zase když je registrovaný, tak se dá psát vnitřní poštou (někomu napsat nebo počkat, až někdo napíše) a nevidí to každý jako tohle teď...
Vím, je to dlouhé - pokusil jsem se tazatelce nastínit snad všechny možnosti, o kterých vím, že by ji třeba mohly pomoci , ale vybrat, kterou možnost realizuje (pokud vůbec nějakou), jak, s kým a případně kde, už si bude muset sama.
Držím tazatelce všechny (teď nevím, mám držet palce nebo pěsti 
), aby jí to všechno vyšlo a i nadále pak vycházelo k její plné spokojenosti.
0x
Zdá se mě , že za všechny problémy co máš může tvoje máma že? Co táta, ten nemůže za nic, jestli ho nemáš, nejsi na svou mámu trochu zlá, ona se o tebe stará, nechá tě studovat a ty jí ještě nemůžeš přijít na jméno, zamyslila jsi se někdy jak se tvojí mámě žije, zeptala jsi se někdy jestli ona je štastná?
A jak někdo psal, já nevím co je psychoterapie, ale rozhodně nechci brát léky, o tom to u mě naštěstí není, potřebuju jen hodně moc mluvit
Mám.toho hodně.co.rict, ale nemám komu. Ačkoliv jsou kolem mě lidé, nemám nikoho. Jak se říká, "jsi v místnosti plné lidi, ale přijdeš si úplně sám" , to na mě platí.
Mám jen strach, že se to ve mně tak nahromadí,že pak.to bude špatný...
Potřebuju jen s někým mluvit..
A nevím, jak najít toho odborníka, měla bych si zajít ke své praktické lékařce?
0x
Budu ráda, když mi tu ještě bude někdo nějak reagovat...
"no", nedivím se, pokud nechcete k psychologovi, je to také jen člověk, který má své starosti a kolikrát si sám neví rady, ale vyslechnout může, to ano. Nejhorší dny jsou kolem úplňku, na mně to také trochu působí. Ale jsme každý jiný. Jste mladá a potřebujete společnost mladých lidí. Jen takový nápad, co tak navštívit nějaké mladé věřící lidi. Pohledejte na internetu, pořádají různá setkání a zvou i nevěřící, je to nezávazné a poznáte i jinou sortu lidí...
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.