Letos, po dodělání bakaláře (je mi 23), se chystám začít pacovat. Mám však problém s jednou "věcí" - s rodičema. Bydlíme v jednom bytě kde je každodenní kontakt nevyhnutelný. Pořád od nich slýchávám jak ničemu nerozumím, nic neumím, ale pravdou je, že mě nikdy nenechali nic udělat. Dále se cítím strašně svázán. Kdykoliv jdu ven (nejen večer, ale i za bílého dne) , jsem dotazován kam mám namířeno apod. Vadí mi to hodně, ale jelikož jsem ještě student, který se spoléhá na jejich podporu tak to respektuji. Mám však velikou obavu, že až si najdu práci nic se nezmění. Poslední věcí je, že jsme věřící rodina (včetně mě). Teď to bude znít asi hodně zvláštně, ale jednou za dva měsíce mám prostě den kdy se "hledám" a zrovna se mi nechce jít v neděli na mši. Z pohledu věřícího člověka to není dobré, ale přijde mi, že se trochu hledám a bojuji se sebou. Nikdo prostě není dokonalý. Proč to však píši? Nedovedu si představit, že bych nešel do kostela a rodiče o tom věděli. Vím, že by z toho byli zarmouceni ještě tak týden bych to měl na talíři.
K tomuto celému problému...existuje vůbec nějaké jiné řešení než odstěhování se? (na které hned nemám peníze) Jak byste to řešili? Myslíte, že s nástupem do práce se toto může změnit? Tohle jinak nebude žádný svobodný život...a já už cítím, že je třeba udělat radikální řez.
Díky za případné rady 
4x
Po úspěšném složení zkoušek bych nakoupil to co rodiče rádi jedí a pijí a moc často si to nedopřejí a udělal minioslavu pro rodiče (případně sourozence). Na té bych jim poděkoval za lásku a trpělivost, s kterou mě léta vychovávali, živili a šatili. Sdělil bych jim, že začínám novou etapu svého života, že bych jim to teď chtěl začít vracet. Zeptal bych se jich na jejich plány a na to jestli by byli radši, abych zatím zůstal u nich nebo abych vylétl z hnízda. Že já bych zatím radši zůstal, než abych se s spolubydlícími kamarády dohadoval nad nepořádkem v kuchyni a neumytou vanou a nad četností jejich mejdanů. A že bych chtěl vědět, jaké jsou náklady na provoz domácnosti, abych jim mohl přispět alespoň 1/3.
Ale že jim při tom stavění na vlastní nohy už nebudu hlásit každý svůj příchod a odchod, jako ho oni nehlásí mě. Když ale pojedu někam dál nebo někde zůstanu přes noc, tak jim alespoň pošlu sms, aby neměli strach. A že možná občas na toulkách zajdu na mši do kostela až v neděli odpoledne nebo ji možná i vynechám, ale děkuju jim za víru, kterou mám v sobě a která je teď už na mě ...
.
Cti - ale odejdi, jak budeš moct
To se sešel farář, pastor a rabín. A farář říká, život začíná početím. Pastor že život začíná narozením. A rabín na to: život začíná, když jsou děcka konečně z domu 
Já to slyšela trochu více drsněji,,Život a svoboda začíná když dětí vypadnou z domu a chcípne pes,,.
3x
Zdravím. Já bych vysvětlila z pohledu matky. Rodiče vám nepotřebují stát za zadkem. Oni chtějí vědět, že jste v pořádku, že se vám dobře daří a že jste spokojený. Pak oni nemají starosti a jsou spokojeni taky. I přes den chtějí vědět, kdy jsou doma sami, instinktivně dávají pozor na "podezřelé" zvuky, když jste doma, jsou v klidu. Takže: nechtějí vědět kam přesně jdete a co přesně tam budete dělat. Stačí říct - odcházím (za kamarády), vrátím se ve (?) 23 hodin. A ten čas ovšem dodržet. Oni zase budou vědět, že jsou doma sami, pokud uslyší "zvuky", vědí, že mají být ve střehu, že to nejste vy. My, než se náš syn odstěhoval, měli dohodu, že když nepřijde do 23 h, zavolá, že třeba ve 3 ráno, nebo nedorazí vůbec. Pak jsme se zamkli a byli v klidu. Stačí říct - odcházím, už jsem doma. Víc jsme nepotřebovali vědět. I my jemu jsme hlásili, kdy odcházíme a on bude doma sám. Rodiče vás 23 let vychovávali tak, abyste byl v dospělosti samostatný a dokázal se postavit na vlastní nohy. Pohovořte s nimi o tom, že by měli být rádi, že se jim to podařilo. Že se cítíte již dospělý a samostatný a slibte jim, že když budete potřebovat, že za nimi rád přijdete pro radu. A co se týká vaší víry. I na to si budete muset sednout s rodiči a pohovořit o tom, zda si všimli, že jste již dospělý, svéprávný, rozumný a zodpovědný, ale se svými, o generaci mladšími, názory. Že jste schopen si "své" s Bohem vyřešit sám. Jsem-li věřící, pak mám Boha v "hlavě", ne jen v kostele. Ida
2x
Běžné řešení- dokud vás krmí a šatí, budete poslouchat. Jak budete mít po škole, najdete si práci, odstěhujete se a budete makat na sebe - nájem, jídlo, oblečení... možná nějaký peníz zbude na zábavu... Nezapomeňte ale na své rodiče. Tato nelibě nesená přílišná starostlivost je z lásky, díky které můžete studovat, jíst, spát... Za to můžete poděkovat - ne každý má to štěstí.
doplněno 12.04.17 09:49:
no tak z druhé... tu první ušetříte - budete mít přeci "nulové náklady" - a bydlení nemusí znamenat podnájem 4+1... mám několik kolegů nad 35 let, kteří jako single žijí v podnájmech s kamarády - třeba 5 lidí na 3+1. Ve finále vyjdou náklady v centru brna na 5000,- měsíčně.
doplněno 12.04.17 09:55:
Co se kostela týče - člověk věřící hledá tu správnou cestu celý život... výsledek zjistí až po smrti.
To je všechno krásné a asi Vám rozumím, ale jen mi není jasné jak z první výplaty seženu bydlení
0x
Ideální je doma si nastavit rodinné a soukromé věci a nemíchat je dohromady - už jsi dospělý, tak chceš žít svůj život. Rodiče ti můžou radit, ale nebudou nařizovat. Říct kam večer jdu je slušnost, navíc jinak by ani nevěděli kde tě hledat. Ovšem neměi by ti nařizovat jestli tam máš jít nebo ne, příp. jen říct svůj názor a na tobě nechat rozhodování. Stejně tak pokud jim oznámíš že nepůjdeš do kostela - měli by to respektovat. (Mmch. víra v boha a nejít do kostela se nevylučuje, v boha můžeš věřit i bez kostela. Ono beztak veškeré církve jsou jen využití víry ve svůj prospěch.)
Pokud to nepůjde diplomaticky vymanévrovat, tak nezbyde než se odstěhovat. Pokud ano, tak je lepší když peníze zůstanou v rodině. A vlastní bydlení nechat až si pořídíš ženu a děti.
0x
představte si takovouto situaci : Porada u generálního ředite, je na ní dusno, že by se vzduch dal krájet a najednou se otevřou dveře, do místnosti se přišourá stará matka s kastrůlkem v ruce a řekne : Šmudlíčku Šmudlíčku. Přinesla jsem ti papu. Generální ředitel přerušil poradu a šel jíst. Toto není vtip, tohle se skutečně stalo.
No ale jsme na poradně, tak abych snad něco poradil. Je tomu přesně tak, jak říkáte. Chce to dodělat školu, připravit se na odchod, důsledně se od rodičů odstřihnout a chodit k nim tak maximálně na návštěvy, jinak pro své rodiče skutečně zůstanete děckem, jako onen generální ředitel. Jen si uvědomte předem, že pak už se budete muset o sebe starat sám, protože žádnou domácí zajišťovnu už nebudete mít.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.